Jak ses tuhle techniku naučil? Neříkej, že ji někdo vyučuje?
Pochází někdy z padesátých let devatenáctého století, je to vlastně historicky druhá technika, která se ujala. Existují dobové materiály, ty jsem načetl, pak jsou i modernější texty, internetová fóra. Vše jsem to poskládal dohromady a šel metodou pokus omyl, až se to povedlo.
Jednoduché asi nebylo ani sehnat fotografický přístroj.
Podívejte se na fota Honzy Sakaře |
Aktuálně používám sto dvacet let starou dřevěnou kameru. Rok jsem hledal v inzerátech, než se něco takového objevilo.
Co potřebuješ kromě ní?
Materiál, na který se fotí, tedy plech. Objednáváme ho s kamarádem ve velkých deskách od klempířské firmy a necháváme si to řezat na potřebné rozměry. Na plech rozliješ roztok kolodium, takhle připravenou desku dáš do roztoku se stříbrem, aby se stala citlivou vůči světlu. Dáš ji do kazety a otevřeš objektiv a spustíš blesk.
A člověk musí strnout, jinak bude výsledek rozmazaný. Na jak dlouho?
U velkého formátu, který používám, je pauza mezi tím, kdy finálně zaostřím, a momentem, kdy můžu spustit silné blesky, dvacet třicet vteřin. A ty by ses neměl pohnout.
Celý rozhovor s Honzou Sakařem na Óčku |
Proto na oněch starých fotkách lidi vypadají, jako kdyby byli před smrtí.
Tehdy, v letech 1850, 1860, 1870, když se tato technika používala, neměli fotografové umělá světla, požívali pouze denní. Ty expozice byly řádově až do desítek vteřin. A ano, proto jsou ti lidi strnulí. Představ si, že máš sedět tak dlouho bez pohnutí. To se taky nebudeš smát.
Dnes je focení obrovsky snadnou činností. Ocení dnes, v době mobilů, lidi tvou práci?
Ano. Protože vidí, kolik je s tím práce, jak dlouho to trvá, kolik energie do toho člověk musí dát, a to na obou stranách, nejen na mojí, ale i na straně fotografovaného. Tím víc to doceňují.
Pracuješ s chemikáliemi, jde ti někdy o zdraví?
Používám látky, které nejsou úplně kamarádské. Dělám například s éterem, ten není dobré dlouhodobě dýchat, takže rouška je nezbytná.