V roce 1880 srovnávala Velká Británie účty se svou někdejší kolonií Kanadou, přičemž na ni „přepsala“ svá dosavadní arktická teritoria. Bohužel se hranice vykreslovaly podle ne zrovna aktuálních mapových podkladů pocházejících z 16. století. A nenápadný odloučený ostrůvek, který grónští Inuité znali jako Tartupaluk, se při onom dělení ocitl vně předávaného dědictví koruny.
Chybičky si další léta nikdo nepovšiml, ostatně nebyl ani důvod. Šlo jen o rozměrnější skalisko vystupující z vody, které svým profilem připomíná, s prominutím, zkamenělý kravinec. S rozlohou 1,3 kilometru čtverečního, nulovým zasídlením a kromě lišejníků absentující vegetací neměl nikomu co nabídnout.
Změnilo se to až v roce 1933, kdy už na základě čerstvějších mapových podkladů byla tato „země ničí a nikoho“ Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti přiřknuta Grónsku.
Větší Grónsko znamená větší Dánsko
Měl by to být problém? Teoreticky ano. Výsostná teritoria Grónska by se tím posunula snad o pár kilometrů hlouběji, a tím by se zase zmenšil prostor pro kanadské rybáře a velrybáře, jejichž vlastní teritorium končí ostrovem Ellesmere.
Fotbalová válka mezi Salvadorem a Hondurasem začala na stadionech Od fotbalu není daleko k politice a od vlastenectví k nacionalismu. A od politiky a nacionalismu nebývá daleko k válce. Stohodinová válka mezi Salvadorem a Hondurasem z roku 1969 je toho důkazem. Její roznětkou byly tři kvalifikační zápasy na mistrovství světa. |
Sami grónští Inuité by se s tím jistě nějak srovnali, Tartupaluk tu byl před nimi a bude tu i po nich. Ale o něco citlivěji to vnímali Dánové. K nim grónská autonomie od roku 1953 oficiálně přináleží, a každý její kilometr rozlohy navíc se počítá. Zvlášť, když by se tím mohla zvýšit jejich kontrola nad Nareskou úžinou, uprostřed níž Hansův ostrov leží. Že jste ještě název Hansův ostrov neslyšeli? To je zvláštní, Dánové tak přece ostrůvku Tartupaluk říkali odnepaměti…
Alespoň tak to tvrdili během jednání revizní komise Mezinárodního soudního dvora, který nahradil Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti a revokoval řadu předchozích verdiktů, během nichž se snažili grónský nárok na onen kus skaliska obhájit. Neuspěli, původní rozhodnutí bylo anulováno. Tartupaluk znovu pozbyl majitele, což Kanaďané kvitovali s nápadným povděkem.
A od té doby se z onoho nenápadného ostrůvku skutečně stala nepatrnost, jež představuje kolizní zrnko prachu v jinak dobře promazaném soukolí mezinárodních vztahů Dánska a Kanady. Něco jako slon v místnosti, jehož nikdo nechce vidět, ale všichni o něm vědí. I když o něm raději nemluví.
Je to drobnost, která nestojí za řeč
Dánové si rozhodně nebudou kazit zažívání debatami o jakémsi zcela nepatrném kousku souše ztraceném kdesi na severu. Vždyť je to malichernost. Zvlášť když sami dobře vědí, že Hansův ostrov je odnepaměti součástí Grónska, a tudíž aktuálně jejich.
Na takovou dánskou paměť by si však nevsadili v Kanadě. I tam zachovávají klid a smířlivost. Z jedné chybné čárky ve staré mapě přece nebudou dělat vědu. Říkejte si tomu třeba Hansův ostrov, Tartupaluk nebo Île Hans, o nic nejde. Ten malý kousek Kanady to unese. A tak se špičkování kolem ostrova bez majitele, ale se dvěma kandidáty na jeho právoplatné držení, táhne už hezkých pár desetiletí.
Kde včera znamená zítra. Tisíce let fungující komunitu rozdělila Ledová opona Diomédovo souostroví je dokonalou ukázkou geografické anomálie, hříčkou oddělených časových pásem. Při popisu oné kuriozity se snadno zapomene na to, že i tady žijí lidé. A fungovali pospolu po tisíce let jako jedna komunita, než je oddělily uměle vytvořené hranice. |
Oficiální hranice mezi Grónskem (Dánskem) a Kanadou je dnes zakreslena v mapách tak, že Tartupaluk leží přímo na dělicí čáře. Ale čáry ho míjejí, leží mezi nimi. Na obou stranách teritorií. Takže na první pohled opravdu není zřejmé, jestli je kanadský, nebo grónský. Nebo je snad rozpůlený a každá jeho část patří jednomu z oněch dvou států? Čára skrz ostrov na mapě nevede.
Kanaďané i Dánové se nad onu záležitost pochopitelně s úsměvem povznesou. Nejde o nich důležitého. Tedy dokud před nimi někdo nezmíní, že ostrov právoplatně náleží druhé straně. Jasno v tom neučinila ani nová smlouva o vytýčení hranic mezi Dánskem-Grónskem a Kanadou z roku 1973. Byla podepsána bez větších připomínek, snad právě proto, že se nikdo nepokoušel téma zapeklitého ostrůvku otevřít.
Vítejte na ostrově dvou vlajek
Ostrůvku, který je nepochybně kanadský. Protože jinak by si tu v roce 1984 jistě nedovolili přistát členové kanadské armády a pobřežní stráže, kteří tu hrdě vztyčili vlajku s javorovým listem. A zanechali tu, jako důkaz své vrozené pohostinnosti, i láhev kanadské whisky.
Netrvalo dlouho a brzy se tu s doprovodem zastavil i dánský ministr pro záležitosti Grónska. Nechal se sem dopravit vrtulníkem. Kanadskou vlajku příslušně odstranil, protože Hansův ostrov nepochybně patří Dánsku, a vztyčil tu červenou vlajku s bílým křížem. A protože se dobro oplácí dobrem, zanechal tu pro změnu láhev šnapsu s osobním věnováním: „Velkommen til den danske ø“. „Vítejte na dánském ostrově.“
Když to hodně zkrátíme, podobné výpravy od 80. let podnikly oba státy ještě mnohokrát. Někdy vlajky sundávali polárníci, jindy členové pobřežní stráže, kapitáni lodí. Někdy jen tak, jindy s ponecháním nějakého tekutého daru, kodaňských sušenek, javorového sirupu. Regionální noviny o tom pak nadšeně referovaly, a patriotům z Kanady i Dánska tento miniaturní a zcela nekrvavý konflikt vcelku vyhovoval.
Jenže stále častěji se kolem Tartupaluk pohybovaly hlídkující lodě obou států. To aby k výměnám vlajek nedocházelo zase tak často.
Melancholické Dány hra s vlajkami nebaví
Když tu tedy v roce 2005, po návštěvě dánského admirála, opět zakotvili kanadští vojáci, navíc doprovázející kanadského ministra obrany Billa Grahama, hořký pohár dánské trpělivosti přetekl. Nejprve podali oficiální diplomatickou nótu. A protože z Ottawy nepřišla náležitě pokorná omluva nebo vysvětlení, podala grónská vláda oficiální stížnost k haagskému tribunálu, kvůli neoprávněné a svévolné okupaci svého ostrova Kanadou.
Per Stig Møller, tehdejší dánský ministr zahraničí, neopomenul zmínit, že soudní slyšení před tribunálem dobrým vztahům s Kanadou nejspíš neprospěje. A dodal, že i on sám původně zamýšlel nechat vyslat k Hansovu ostrovu vojenskou loď, aby poslední kanadskou vlajku odstranila a nahradila ji právoplatně vlajkou dánskou. Ale že tak nakonec neučinil.
Proč? „Protože podobné klukoviny a dětské chování dvěma dobrým zemím, spojencům v NATO, nepřísluší.“
Kanadský ministr zahraničí Pierre Pettigrew takovou vstřícnou reakci pochválil. A projevil přání celou nepříjemnou záležitost s ostrovem ukončit. Ve vzájemné shodě s Dánském, jak jinak. Ale pokud byste očekávali bratrské usmíření, čekali byste marně. Hned druhým dechem totiž doplnil, že kanadské nároky na onen ostrov jsou víc než opodstatněné. A pokud by se tedy Kanada snad měla někdy svého ostrova ve prospěch Dánska vzdát, pak jen jako projev vlastní dobré vůle. Což asi Dánové slyšet nechtěli. Konflikt tím postoupil do další fáze.
Debata, která nebude mít konec
Při ní už se nemění vlajky a láhve whisky na severském ostrově jako dřív, jen posudky znalců z Dánska a Kanady, kteří spolu zasedli v odborné bilaterální smírčí komisi. Zatím v řešení sporu moc daleko nepostoupila.
Skalistý ostrůvek, který při pohledu zblízka i zdáli připomíná zkamenělý kravinec, by totiž mohl být potenciálním zdrojem nerostných surovin nebo jiných příhodných materiálů. Zjistit to už několikrát měly expedice geologů a prospektorů. Jenže povolení k průzkumu si Dánsko s Kanadou vzájemně blokují. Patrně prý v obavách, že by odhalení nějakého zajímavého zdroje mohlo posloužit k podpoře vlastnických nároků druhé strany, a tím i k nepříjemné akceleraci zatím velmi vlídného mezinárodního konfliktu.
Své jistě dělá i globální oteplování, které přispívá k úbytku severských ledovců. Tím splavnější se Nareská úžina stává, a tím strategičtější význam zapomenutý ostrůvek dostává. Tání ledu tak může přispět k dalšímu ochlazení vzájemných vztahů mezi Kanadou a Dánskem. Na nevlídnou válku to však zatím pořád naštěstí nevypadá.
