1. MUHAMMAD ALI v. JOE FRAZIER (8. března 1971)
Nad tím, který duel umístit na pomyslné první místo, jsem příliš neváhal. Zápas Ali - Frazier byl označován za duel století již ve své době – a s odstupem času to lze jen potvrdit.
Ali je bezesporu jedním z nejznámějších bojovníků, je vlastně asi nejslavnějším boxerem. Podle mého sice nebyl nejlepší, ale pro popularizaci boxu udělal mnoho.
Jeho první duel s Joe Frazierem se uskutečnil roku 1971, sledovalo ho přes 20 tisíc diváků v Madison Square Garden a 300 milionů u televizních obrazovek. Jednalo se o střetnutí o absolutního mistra světa v supertíze a nastoupili do něj dva dosud neporažení borci.
Velkým tahákem bylo, že do ringu nastoupili boxeři, kteří byli, jak pokud jde o chování a vystupování, tak o boxerský styl, naprostými protiklady.
Vše nakonec vygradovalo ve výtečný patnáctikolový duel.
Zápas byl vyrovnaný, plný tvrdých úderů a každý z boxerů měl svoje lepší chvilky. Teoretická šance Aliho na výhru se však rozplynula v posledním kole, kdy inkasoval mnoho tvrdých ran a doboxoval jen s vypětím všech sil.
Ali ze sebe dal v ringu téměř vše: podívejte se na závěr souboje.
Duel tedy vyhrál na body Joe Frazier. Později (v letech 1974 a 1975) se konaly odvety, které vyhrál Ali (na body a soupeřovým vzdáním se v předposledním kole). Všechny jejich duely patří k tomu nejlepšímu, co profesionální box světu ukázal.
2. RIDDICK BOWE v. EVANDER HOLYFIELD (13. listopadu 1992)
Ostatní zápasy bych již nerad řadil do pořadí, čísla jsem jim přiřadil relativně náhodně.
Zůstaňme u supertíhy. Píše se rok 1992 a na programu je opět souboj o absolutního mistra světa. Obhájcem titulu je Evander Holyfield, vyzyvatelem mladý Riddick Bowe. Jde o střetnutí dvou neporažených borců a bývalých olympijských medailistů.
Oba aktéři v utkání předvedli nesmírnou bojovnost a touhu po vítězství. Rychlý, ale menší a většinou nefavorizovaný obhájce Holyfield dokázal do pátého kola určovat tempo. Snažil se soupeře unavit. Bowe však díky bojovnosti, kondici a síle úderů převzal od pátého kola aktivitu. Holyfieldova tvář nesla viditelné známky boje.
Desáté kolo se stalo doslova památečným. Bowe zasypal soupeře neskutečnými sériemi. Holyfield padá do provazů. Všichni očekávají konec boje, Holyfield však odpočívá chvíli v klinči a poté inkasuje útokem unavený Bowe.
Desáté kolo duelu Bowe – Holyfield
Téměř nemůže stát na nohou, ale kolo dokončí. Je téměř nemožné, jak dokázal Holyfield útoky Boweho přestát a ještě mu v závěru kola vše vrátit.
V následujícím kole je již Holyfield počítán a v posledním již průběh boje nedokáže zvrátit. Vítězí zaslouženě Bowe.
I tento zápas se nakonec dočkal dvou opakování. Již za rok Holyfield porážku Bowemu oplácí (i když lehce diskutabilně). V roce 1995 však Bowe soka poráží KO v osmém kole.
3. ARTURO GATTI v. MICKY WARD (18. května 2002)
Další zápas je již z jiného soudku. Nejedná se ani o titulový souboj, ani o souboj v nejtěžší hmotnostní kategorii.
Duel Arturo Gatti v. Micky Ward je něčím odlišným. Jde o desetikolový souboj v lehkém veltru, který divákům přinesl krásu zvratů boxerských duelů. Box je totiž o tom, že i jasný vítěz může inkasovat jeden úder – a ten rozhodne vše.
V tomto utkání se však převaha přelévá třeba i několikrát během jednoho kola. Byl to duel o nezměrné touze po vítězství.
Během každého kola inkasovali oba boxeři mnoho úderů jak na břicho, tak hlavu. Jejich odhodlání však bylo tak velké, že dokázali odboxovat všech 10 vypsaných kol.
Na spodek byl počítán jak Gatti, tak i Ward. Každý z nich si během duelu několikrát myslel, že jeho soupeř padne a nevstane: je neskutečné, co oba nakonec ustáli.
A po této válce v ringu je skvělé vidět jejich sportovní obětí po závěrečném gongu.
Ze střetnutí vyšel jako vítěz Micky Ward, ale jen velmi těsně. Jak je v těchto velkých střetnutích již tradicí, konaly se dvě odvety. Ty již vyhrál, na body po deseti kolech, Gatti.
4. ROCKY MARCIANO v. JERSEY JOE WALCOTT (23. září 1952)
Box se hodně vyvíjí. Zápasy z první poloviny dvacátého století nebyly tak taktické, jako jsou dnes. Dříve šlo spíš o bitvy vůle, síly, kondice. Taktika a technika se moc nenosily.
I pravidla byla od dnešních značně odlišná. Box měl však v té době své kouzlo (které se z některých dnešních přetaktizovaných střetnutí bohužel vytrácí).
Takovým duelem plným energie byl souboj o mistra světa supertíhy roku 1952 mezi Rocky Marcianem a Jersey Joe Walcottem.
Marciano byl na podlaze ringu již v prvním kole, snadno však dokázal v boji pokračovat. Walcott byl ale lepším boxerem.
Takhle se vyvedl závěr duelu Rocky Marcianu
Oba, ale především Rocky, spoléhali na své tvrdé údery. Na kryt se tehdy ještě moc nehrálo, boxeři se spíše skláněli, drželi a uhýbali.
Boxovalo se na 15 kol a ve třináctém se zdálo být celkem rozhodnuto. Walcott měl menší bodový náskok, ustupoval a chtěl si uhlídat vítězství. Marciano ho však zatlačil do provazů a zasadil mu přesný tvrdý pravý hák přímo na bradu. Jersey padl na podlahu a již nedokázal vstát.
KO ve třináctém kole vyhrál Marciano, který za svoji kariéru odboxoval 49 duelů, 43 z nich vyhrál před limitem a nikdy nepoznal hořkost porážky.
5. ERIK MORALES v. MARCO ANTONIO BARRERA (19. února 2000)
Především v dnešní době jsou často mnohem pohlednější duely malých vah. Jedním z velmi mnoha takových byl i duel roku 2000 mezi Erikem Moralesem a Marco Antonio Barrerou.
Jednalo se o duel superbantamové váhy o tituly WBO a WBC, který divákům přinesl překrásnou bitvu. K vidění bylo mnoho přesných úderů z obou stran, bylo to velmi vyrovnané a bojovné utkání.
Z výhry se nakonec radoval Morales poměrem 2:1 na body. I v tomto případě však došlo na dvě odvety: v těch již zvítězil Barrera, ale vždy velmi těsně.
