Celý příběh zní asi takhle: Mužský pohlavní hormon vzbuzuje agresivitu, produkujeme miliardy spermií a díky tomu, že se nemusíme starat o následky otěhotnění není nic, co by naše sexuální touhy udrželo na uzdě. Výsledek? Agresivní sexualita, kterou lze stěží kontrolovat.
Ženy jsou pak na tom přesně obráceně. Schází jim testosteron, mají omezený počet vajíček a musejí nést břemeno těhotenství, a proto jsou přirozeně sexuálně zdrženlivé a opatrné. "Prostopášnosti" páchají hlavně proto, aby vyhověly mužům a aby si je k sobě připoutaly – a zajistily si tak živitele pro sebe a své děti.
"Tak zní vysvětlení lidské sexuality složené do úhledného balíčku," píše autorka, "jenže není pravdivé. Pojďme ho demaskovat."
Mýtus č. 1: Testosteron vyvolává u mužů agresivitu
Kde má původ: Dlouho tradované tvrzení pochází z experimentu, při němž se zjistilo, že se kastrovaní myší samečci chovali méně bojovně než jejich kolegové. Toto zjištění se přeneslo do lidského světa a začalo se tvrdit, že testosteron vede u jeho mužské části k bojovnějšímu, agresivnějšímu chování.
Realita: V roce 2009 provedli evropští vědci experiment se skupinou mužských dobrovolníků, kteří hráli hru, při níž spolu museli navzájem vyjednávat o distribuci peněz. Vědci několika z nich dopřáli 5 mg testosteronu, zbytku dali placebo. Ukázalo se, že ti, jimž byl podán mužský pohlavní hormon, činili svým protihráčům férovější, ohleduplnější nabídky než oni jim. Odborníci proto předpokládají, že testosteron, navzdory obecnému přesvědčení, zvyšuje citlivost a prospívá spolupráci.
Vztah mezi testosteronem a sexuální touhou není jasný. Existují důkazy svědčící o tom, že ovlivňuje libido, u mužů přitom o něco víc než u žen. "Jenže naši touhu ovlivňuje nesčetně mnoho dalších psychologických i vnějších faktorů. Stres, strava či názory na sex na ni mají zřejmě mnohem větší vliv než jeden hormon," píše autorka.
Mýtus č. 2: Mužská promiskuita souvisí s počtem spermií
Kde má původ: Odkazuje se na takzvaný Batemanův princip, který Angus Bateman odvodil v roce 1948 z pozorování mušek octomilky. V zásadě tvrdí, že samičky jsou vybíravější, protože mají omezený počet pohlavních buněk. Zásoby spermií se naproti tomu snadno doplňují, takže mužovu schopnost reprodukovat se nijak nelimitují.
Realita: Moderní vědci znovu analyzovali Batemanova data a jeho závěry odmítli. A co víc, loni britští vědci dospěli při studiu sexuálního chování octomilek ke zcela protichůdným zjištěním: pro přežití jistých druhů je podle nich přímo nezbytná promiskuita samiček.
Nicméně, řeč je pořád o hmyzu. U lidí podle Jessi Fischerové ovlivňují promiskuitu či zdrženlivost obou pohlaví spíš sociální faktory než "výroba" pohlavních buněk.
Mýtus č. 3: Máme větší libido, protože nám nehrozí otěhotnění
Kde má původ: Vychází opět z Batemanova předpokladu přeneseného do světa lidí. Tvrdí, že sexuální chování ovlivňují náklady na reprodukci.
Realita: Zejména ve vysoce socializovaných společenstvích jako je lidské není sexuální chování určeno jen biologickými faktory. Svou roli hraje povědomí o antikoncepci, obliba sexuálních praktik, které k otěhotnění nevedou atd. "S ohledem na to, že v roce 2001 bylo ve Spojených státech 49 procent těhotenství nechtěných, bych otěhotnění jako faktor sexuálního chování zpochybnila," píše autorka.
AUTORČINA ZPOVĚD A VZKAZ ČTENÁŘIProč je to všechno důležité? Tenhle příběh je opakovaně využíván k tomu, aby se na jeho základě debatovalo pokřiveně o pornu, zlehčovalo se či "vysvětlovalo" znásilnění a posilovaly se genderové stereotypy. Mýtus o "chlapském hrubiánství" je škodlivý z mnoha důvodů. Pak jsem vyrostla. Přestala jsem se stydět za tělesnost. Podstoupila jsem pár sexuálních schůzek, které mě nechaly bez dechu a s vykulenýma očima. Po každém orgasmu jsem chtěla zažít další. Přede mnou se otevřel svět plný rozkoše. Objevila jsem své nové sexuální já a chtěla jsem dohnat, o co jsem přišla. Narazila jsem ale na nečekaný problém na straně svých mužských partnerů: na jejich sexuální apetit. Nemohla jsem pochopit, proč zůstávají na party, když by mohli mít sex. Nerozuměla jsem tomu, proč se chce ten chlapík dokoukat na film, když už by mohl být nahý a užívat si. Bylo pro mě nepochopitelné, že jsem frázi "teď ne" slyšela z mužských úst. Nejsou snad všichni muži nemravní "nadrženci", kterým jde jen o jedno? Protože jsem mýtus o mužské sexualitě nedokázala prohlédnout, cítila jsem se po odmítnutí nazlobená a nechtěná. Kluky jsem si dobírala a bavila se na účet nedostatečně sexuálně žádoucích mužů s kamarádkami u skleničky. Nebyla jsem totiž sama. "Nechápu to," rozhořčovala se jedna kamarádka, když její přítel odmítl na večírku její sexuální návrhy. "Cítím se tlustá a neatraktivní a příšerná. Proč mě nechce?" Další svému partnerovi prostě zahnula, místo aby si vše vysvětlili. Její reakce? "Prostě to potřebuju." Mimochodem, zákeřnou odvrácenou stranou lži o mužské agresivní sexualitě je domněnka, že ženy jí nejsou schopny. (Osobní poznámka: Mnohem agresivnější sexuální predátorky jsem zažila v lesbickém nočním klubu než v jakémkoli heterosexuálním podniku. Aniž by se obtěžovala říci mi aspoň, jak se jmenuje, strčila mi tam jedna žena stehno mezi nohy a začala se mi otírat o rozkrok. Nic příjemného.) Jediná sexuální agresivita, s níž jsem se u mužů setkala, byla daná kulturně, ne biologicky. Vychovávali jsme je v tom, že jejich maskulinita je definovaná nekontrolovatelným sexuálním chováním a že mohou mít jakýkoli otvor, k němuž si jejich penis najde cestu. Takzvaný přirozený "boj mezi pohlavími" vychází ze sociální mytologie, ne ze sexuality. Možná že si teď říkáte: Hele, já jsem chlap a mám zatraceně velký libido! Vítej v klubu, kámo. Velká sexuální energie je rovnou šancí pro každého. Svým genitáliím a chromozomům za nadrženost nevděčíš. Jessi Fischerová přednáší nejen pro univerzitní a středoškolské publikum o sexu, sexuální biologii či kulturních analýzách. Vystudovala San Francisco State University. |
