Byl vším, čím by chtěla být spousta mužů, když byli ještě chlapci, jedině snad nehrál hokej za New York Rangers. Byl vojákem, právníkem, agentem, politikem, vězněm, spisovatelem bestsellerů, hercem, komentátorem, chudákem, milionářem.
Možná vám jeho jméno nic neříká, ale znáte ho i vy. Jen si vzpomeňte na Watergate, ano, na tu Nixonovu aféru, při níž nechal svými lidmi slídit v kancelářích Demokratické strany.
Gordon Liddy za to vyfasoval dvacet let.
Když šel sedět, měl pomalu na krku padesátku a zdálo se, že je jeho život v troskách. Omyl.
Nedávno jste ho mohli vidět v televizním seriálu Fear Factor. Byl nejstarším soutěžícím v dějinách pořadu. Ale i přes tenhle handicap vyhrál dva harleye. A vyfotil se na jednom z nich pěkně "on the road" pro titulní stranu kalendáře The Stackled and Packed, což je nejméně politicky korektní publikace na světě. V tomhle případě se to projevilo tak, že za ním seděla produkční jeho rozhlasového pořadu, která byla nějakou shodou okolností úplně nahatá.
Ale to byla pro Liddyho jen zábava.
Kdyby to udělal nějaký jiný starší pán, nikdo by na to neřekl ani popel. Ale když to udělal Liddy, kterého hodně Američanů miluje a hodně nesnáší, hned se objevil web jménem boycottlibbycalendar.com. Nebylo to kvůli nahotince, ale kvůli tomu, co Liddy milionům těch, kdo mu každý týden naslouchají, říká. Třeba: "Když k vám přijde vládní agent, aby vám zabavil zbraň, a je ozbrojený, postavte se mu se zbraní v ruce. Střílejte do hlavy, protože na sobě bude mít neprůstřelnou vestu."
Když se proti tomu zvedla vlna kritiky, opravil se: "Do hlavy ne. Střelte dvakrát nad prsa a když padne, pak do slabin."
Tak, teď je jasné, že Liddy je rozhodně barvitá figura. Dokonce o něm natočili film. Pojďme si ho rozebrat blíž. Začneme samozřejmě Watergate.
Šéf instalaterů, kteří dělali něco jiného
Jen si vzpomeňte na stejnojmenný snímek. Začíná tím, jak ve washingtonské budově Watergate v noci blikají baterky, jak se političtí špioni vloupali do kanceláře.
Liddy byl tím, kdo je tam poslal. Tisk mu později říkal Nixonův řezník.
Celé to vybouchlo a Liddy byl vyřízený. Úspěšná kariéra zkrachovala. Musel to být obrovský šok, protože Liddymu šlo všechno samo. Vystudoval v roce 1952 a pak odešel jako důstojník do Koreje, kde právě skončila válka. Pak si ještě udělal práva a strávil pět let u FBI. Říkali mu "Divoch", stal se oblíbencem šéfa úřadu Edgara Hoovera a udělal dosud nepřekonaný rekord v tom, jak vysoko to ve svém věku dosáhl. Pak dal ale výpověď, stal se prokurátorem v New Yorku, potom právníkem a dokonce kandidoval do Kongresu. Byl sice skoro mladík, ale prohrál o prsa, což bylo slibné pro budoucnost. Jenže si ho všimli lidé kolem Nixona.
Stal se šéfem instalatérů v Bílém domě. Nesmějte se, to byla významná funkce. A výraz nejvyšší důvěry.
Tihle instalatéři možná ani nikdy neviděli rozebraný kohoutek, ale zato uměli odposlouchávat, někoho pořádně zmáčknout, slídit, stopovat nebo pročesat cizí byt, ordinaci nebo kancelář. Jejich úkol: zjistit, utěsnit díry, kudy z vlády unikají informace tisku. To se děje vždy, ale Nixon měl paranoidní pocit, že na tom nebyl nikdo tak špatně jako on.
A Liddy měl pocit, že musí udělat cokoliv. Když jednou prezident řekl o jednom novináři, že "toho chlapa Andersena bychom se měli zbavit", Liddy si to vyložil jako příkaz k reportérově likvidaci a začal ji plánovat.
Jenže pak přišla aféra Watergate a s ní trest. Dvacet na tvrdo.
Liddy byl ale formát a dělal show. U soudu vždy zdravil porotu jako slavný politik, když vystoupí z letadla. Pár dní před rozsudkem vyprávěl novinářům svůj momentálně oblíbený vtip: americké letadlo omylem upustilo pumu na čtvrť s bordely v mexickém pohraničním městě. Starosta tedy navštívil leteckou základnu a ujistil velitele, že klidně ty hanbince zavřou, jen ať je proboha přestanou bombardovat…
Snaha zlikvidovat Andersena nebyla to jediné, co se na Liddyho kromě Watergate provalilo. Skoro to vypadalo, že si myslí, že je v nějakém komiksu. Taky chtěl nechat gangstery, aby odstranili poradce Bílého domu Howarda Hunta, protože vyšetřovatelům řekl příliš mnoho. Chtěl dát bombu do politologického ústavu Brookings Institution a v roce 1972 chtěl zinscenovat únos delegátů na sjezdu Republikánské strany "levicovými gerilami".
Gordon Liddy, vlastenec a obránce konzervativních amerických hodnot. Plánoval například únos organizátorů protiválečných protestů.
Těch dvacet let dostal ale jen za Watergate. Zbytek byl neprokazatelný.
Nakonec si odseděl čtyři a půl roku. Prezident Carter mu zkrátil trest. Liddy byl venku v září 1977. Bylo mu 47, byl zadlužený a zničený.
Ale věděl, co má dělat. A vydělal první milion.
Dětský hrdina Hitler
Stal se spisovatelem. Nejdřív vydal thriller Mimo kontrolu. Zběsilý děj, v němž má penzionovaný agent CIA, playboy, bonviván, boháč a tak trochu gangster zlikvidovat magnáta, který pracuje pro KGB. Pak se to nějak celé otočí a CIA chce, aby magnát vyhrál. Zvláštní efekty: v ději létá i messerschmidt.
Jméno udělalo své, republikáni Liddyho navíc tak trochu zbožštili, protože si u soudu vědomě pohoršil tím, že odmítl vypovídat, aby nepoškodil prezidenta.
Kniha byla bestseller. Pak Liddy začal přednášet. Dělal zhruba jednu přednášku týdne a chtěl za ni pět tisíc dolarů.
A pak přišla další kniha Vůle. Jeho bible, biografie a vyznání, všechno dohromady. Popsal v ní sympaticky, jak byl v dětství bázlivý, neustále nemocný a neuměl čelit agresi spolužáků, ale pak přišly zajímavější věci.
Ve 30. letech jako dítě obdivoval Hitlera. Měl německou vychovatelku, která ho učila, že "vůdce povznesl národ od slabosti k síle", vyrůstal v prostředí, kde bylo hodně Němců, a malý chlapec se svezl s nimi. Ve škole zdravili americkou vlajku hajlováními a přelet vzducholodě Hindenburg nad hlavou prožil jako náboženskou zkušenost. Vzpomínal, jak při poslechu Hitlerových projevů cítil "zvířecí sebedůvěru a sílu vůle". "Vysílal do mého těla elektrický proud," napsal.
A tady si poprvé uvědomil, že i on může překonat vlastní slabost. Pálil se, aby se zocelil, za bouřky lezl do korun stromů, stál do poslední chvíle na kolejích proti jedoucímu vlaku. A taky řezal hlavy kuřatům. Štítil se krys – a tak je lovil, opékal a jedl, aby se té slabosti zbavil.
"Věřím na sílu vůle," napsal v knize. "Je velmi důležitá. Díky ní jsem v životě uspěl."
Rada pro děti
Liddy vidí život – velmi podobně jako ikona jeho dětství – jako věčný boj o moc a muže jako válečníka. "Zabij, nebo budeš zabit."
Tuhle radu dal i svým dětem, když byly malé. Řekl jim, aby daly první ránu, jinak budou zbity. Pouštěl jim taky filmový dokument německé režisérky Leni Reifenstahlové Triumf vůle. Je velmi dobře udělaný, má jen jednu chybičku: je to propaganda z nacistické éry.
Ve věčném boji je třeba nepřítele zničit. Liddy používá příklad ze starého Říma: když Germáni zabili posla, jehož k nim poslal Julius César, vojevůdce tam vlítnul, vyhrál bitvu, všechny muže popravil a ženy s dětmi prodal do otroctví.
Jak se to dá vztáhnout k modernímu světu? Když Američané bombardovali Vietnam, Liddymu to přišlo jako měkký přístup. Chtěl rozbombardovat hráze na Rudé řece. Jak řekl britskému listu The Independent: "Polovinu země by to utopilo a druhou vyhladovělo. Už by tak nebyl žádný Vietkong."
Přijde vám to ujeté? Naopak: v Americe je dost lidí, kteří věří, že je v neustálém boji, protože zemi hrozí nikdy nekončící útoky na její svobody, ať je to ze strany OSN, fundamentalistů, vlastní vlády nebo Marťanů.
Ze všeho se oklepal. Utrpěl tolik porážek, že by to ostatní umořilo. Gordon Liddy ze své cesty ale nikdy neustoupil.
A z Liddyho se stávala hvězda. Z přednášek byly pravidelné rozhlasové komentáře, které dnes přebírá na dvě stě stanic.
Něco z toho, co říká, je vtipné: Liberál je ten, kdo cítí velký dluh ke svému spoluobčanovi a snaží se ho splatit vašimi penězi.
Něco je chytré: Zločin se očividně vyplácí, protože jinak by žádný nebyl.
Něco je trapné: Udělal jsem si střelecký terč z Hillary a Billa Clintonových.
Něco je vědecky neprokázané: "Globální oteplování" zvýší zemědělskou produkci v USA čtyřikrát a zdvojnásobí délku života.
Něco je už vyvráceno: Bojovat s terorismem musíme tak, že zvětšíme armádu na dva miliony lidí. Potom budeme brát jeden nepřátelský stát za druhým a změníme tam režim. Nemusíme je brát najednou, to od nás nikdo nechce. Prostě berme jeden pod druhém.
Má své publikum, protože rozhlasové komentáře, to je v Americe doména hodně opravdu pravých a hodně opravdu konzervativních komentátorů.
Taky vydává další knihy. Názvy už vypovídají o obsahu: Jak bojovat s terorismem Liddyho stylem či Když jsem byl chlapec, tohle byla svobodná země. Opět jsou to bestsellery.
V mezičase si založil bezpečnostní firmu, která nabízela kromě obvyklých služeb také "Jednotku Hurikán" z bývalých příslušníků amerických a izraelských speciálních sil, jež mohla osvobozovat unesené manažery a podnikatele.
Když firma zkrachovala, ani o tom nevěděl, protože už se naplno věnoval nové kariéře. Herectví. Hrál sám sebe, objevil se v několika filmech a hlavně v seriálech jako MacGyver, Airwolf, Miami Vice či Perry Mason.
Vždycky hraje zločince. "Jsem rád, protože nikdy nepřijdu o práci," řekl. "Bídáci jsou vždy zabiti, a tak je po nich pořád poptávka."
V myšlenkách se však vrací i do minulosti. Před časem vysvětlil, jak to tehdy bylo ve Watergate.
Vůbec prý totiž nešlo o žádné politické slídění. Šlo o sex. Nixonův poradce John Dean se dozvěděl, že demokraté mají ve Watergate fotky usvědčující jeho milenku a budoucí ženu, že byla napojena na jakýsi okruh prostitutek. A tak sám jen kvůli sobě a své lásce vyslal instalatéry do akce. Kdepak, žádný Nixon. Ten spal spánkem nevinných.
