Spoustu let jste nemohl vystupovat na veřejnosti, teď už můžete odpovídat na cokoli?
Ne. Ohledně věcí, které se týkají činnosti ve službě, jsem pořád pod paragrafem. Maximálně můžu okomentovat to, co se už na veřejnosti objevilo.
Máte velká tajemství?
Asi ano, ale nejsou to taková tajemství, jaká si lidi představují. Většinou se netýkají naší republiky, spíš zahraničí. Jde o zajímavé kauzy, zajímavé kontakty.
Bojíte se něčeho?
Nebojím. Možná jsem přehnaně sebevědomý, ale zatím ne.
Poznáte, když vás někdo sleduje?
Poznám. Je na to i školení. Když víte, kam se máte koukat, a disponujete pamětí na tváře, dáte si bacha a sledování je jednoduché odhalit. Ještě nedávno mě sledovali. Nejprve chtěli něco odhalit, pak už mě chtěli jen otrávit.
Kdo?
No… Bezpečnostní informační služba.
Není to trochu profesní deformace, pořád skenovat své okolí?
Je to ve vás a už to tak asi zůstane.
Systém semele každého
Jste členem správní rady Nadačního fondu proti korupci…
V podstatě je to můj koníček, ani za to neberu žádnou mzdu.
Jak jste se do fondu vůbec dostal?
Založil ho Karel Janeček, Standa Bernard a Honza Kraus. Já si o tom něco přečetl a oslovil ho. Nabídl mi pozici v radě, pak přišel Radim Jančura, ten vystřídal Tomáše Sedláčka.
Jak vypadá váš pracovní den?
Průměrně se na nás obrátí dva lidi denně. Vybíráme podle toho, na kolik jsou věci, s nimiž přijdou, průkazné, zda mají nějaké dokumenty, o které se můžeme opřít… Mnohdy se s tím ale nedá nic dělat, čímž lidi v podstatě zklamete.
Své předchozí praxe asi využít nemůžete.
Ne, možná jen dokážu víc odhadnout, do jaké míry se s tím dá něco dělat.
"Bude to znít jako fráze, ale vážím si toho, když někdo není křivej a dokáže být s vámi, i když se vám zrovna nedaří," říká.
Dostanete se ke spoustě informací a kauz. Jak to vidíte s Českou republikou?
Zatím je to katastrofa. Korupce tu bývala vždycky, zedníkovi se dávalo, doktorům se dávalo… Ale politická korupce je tu největší za celou dobu. Nikdo to nepostihoval, za uplynulých dvacet let nebyl nikdo potrestaný. Ti lidi proto mají pocit, že žijí ve vlastním světě, že pro ně zákony neplatí. Problém je v tom, že politici nikdy nenarazili a myslí si, že jim projde úplně všechno. Už se to bohužel stalo normou.
Ve společnosti to ale nějaký organizovanější a masovější odpor nevyvolává…
Je to naší mentalitou, na Balkáně už by lidi dávno vyšli do ulic.
Dá se onen veletoč korupcí vůbec zastavit?
Teď se pro to snad dělá všechno. Bude to ale hodně těžké.
Mají politici teď větší strach?
Rozhodně se jim hůř spí. (smích)
Když už jsme u politiky, nemáte na ni zálusk? Nechcete do ní vstoupit?
Nemá cenu tam jít, protože tam nic nedokážete. Pokud se změní volební systém, tak možná. Já navíc asi nejsem vhodný typ, asi bych tam někomu musel dát po hubě. Férový lidi v parlamentu dokázali úplný prd. Nechci někde sedět, tiše přihlížet tomu, co se tam děje a hlasovat podle stranických norem. Ten systém asi semele každého.
Co média, dělají v potírání korupce maximum?
Nedělají, mohla by dělat víc a líp, měla by dotahovat věci do konce, spolupracovat víc mezi sebou. Některá média to plánovitě zametají pod koberec.
Od kola k běhání
Karel Randák
Narodil se v roce 1955, vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, poté byl vojákem z povolání. Po roce 1989 pracoval v kontrarozvědce, specializoval se na ekonomické kauzy a organizovaný zločin. V polovině 90. let minulého století přešel do civilní rozvědky, v roce 2004 se stal jejím šéfem. Z funkce jej odvolal ministr vnitra Ivan Langer. Je zmiňován v souvislosti s informacemi o schůzce prezidentova poradce Jiřího Weigla s Miroslavem Šloufem v roce 2008. V roce 2009 předal Mladé frontě DNES fotografie z toskánské dovolené Mirka Topolánka.
|
Máte vystudovanou Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a jezdil jste závodně na kole…
Jezdil jsem od dvanácti třinácti. Přivedl mě k tomu táta, sám závodník. Bavilo mě to.
Jak vám to šlo?
Živil jsem se tím, tak asi dobře. Byl jsem mistr republiky ve dvojicích na dráze a na 100 km družstev na silnici, to byla moje disciplína. Závodil jsem do roku 1982, pak jsem dva roky dělal trenéra, poté jsem začal jezdit jako závodící trenér.
Kdy jste skončil?
Do roku 1992 jsem byl trenérem nároďáku, v zimě jsem pak skončil. Nastoupil jsem jako ochranka do Komerční banky, v té době jsem cvičil karate. Poznal jsem tam kluka, který mi nabídl práci v tajné službě. Vůbec jsem ale netušil, co to obnáší. Od té doby jsem byl v Bezpečnostní informační službě. Byla tam docela dobrá parta lidí, ale šlo to z kopce. Byl jsem v odboru, který se zabýval organizovaným zločinem a ekonomikou. Odešel jsem v květnu 1996.
Jaké máte kolo dneska?
Silniční i bikové. Silniční jsem kdysi měl Cannodale, kamarád je sem dovážel. Mám i bikové stejné značky. Vloni se mi naskytla příležitost koupit kolo od mladého Kreuzigera.
Jak často jezdíte?
Moc ne, teď spíš běhám. Kolo zabere moc času.
Kolik toho naběháte?
Pokud jsem zdravotně v pořádku, odhadl bych to na 60 až 80 kilometrů týdně. Úplně si u toho vyčistím hlavu. Kdysi jsem běhal pražské maratony, ale už mě přestalo bavit běhat po silnicích. Běhám zásadně sám. Rád běhám do kopce, vyrostl jsem na tom. Po rovině mě běhat nebaví. Běhám bez rozcvičení, bez muziky.
