Píše se rok 1992 a vy zakládáte soukromý Český národní symfonický orchestr. Jak vás to napadlo?
Do roku 1990 jsem byl členem Pražského komorního orchestru. Pak jsem s Honzou Talichem založil Talichův komorní orchestr, který fungoval dva roky. Na jeden jeho koncert tenkrát přišli zástupci firmy JVC a řekli, že by chtěli natočit Dvořákovy symfonie. To ale byla práce pro velký orchestr. I tak jsem řekl, že ho máme, byť jsme ho neměli. Musel jsem ho tedy založit.
Jeho název zní celkem honosně.
Já vím, ale ona to byla trošku nutnost. Když jsme pak udělali první koncert jako Český symfonický orchestr, přihlásil se někdo, že pod touto značkou už někde vystupoval. Proto jsme tam dali slovo "národní". Navíc svým složením reprezentaci skutečně připomínal.
Vůbec si nedovedu představit, jak se v tomto oboru podniká. Prý jste v počátcích musel zastavit i svůj majetek.
Nejednou. Jednou jsem před Rudolfinem odevzdal pánovi klíče od auta, on mi dal 200 tisíc a já šel zaplatit nájem. Byla to divoká doba a popravdě tohle byl i jeden z důvodů mého rozvodu. Největší problém byly prostě finance. Když nemáte na nájem, propagaci, nemůžete vymýšlet projekty. Peníze jsme sháněli vlastně pořád.
Prozraďte, kolik spolkne takový orchestr peněz?
Nedávno jsem to spočítal a sepsal, protože v listopadu budeme slavit dvacetiny. Sečetl jsem to, co jsme zaplatili za pronájmy, propagaci, honoráře hudebníkům, dirigentům. A je to skoro čtvrt miliardy.
To není málo. A vyděláváte?
Vyděláváme, to ano, ale ne zase tak moc. Děláme teď hodně filmové hudby, takže poslední dva tři roky je to lepší. Nejsou to ale žádné horentní sumy, zhruba kolem čtyř milionů ročně. Naštěstí jsem díky dirigentovi Liboru Peškovi pod agenturou IMG, což je dneska největší agentura svého druhu.
Takže orchestr funguje prostě jako klasická firma?
Přesně tak. Je tam možnost flexibility a to je skvělé. Můžete tak nahradit ty, kteří považují za zbytečné hrát na plný plyn, nebo hrát nechtějí.
Jaké byly zásadní momenty orchestru?
Určitě seznámení se s agenturou IMG. Pak v roce 2002 spolupráce s Andreou Bocellim a nahlédnutí do zcela nových sfér. Díky tomu jsme se následně dostali ke Stingovi nebo Georgi Michaelovi. Nedávno se nám také podařilo poprvé po dvaceti letech získat první grantové peníze. Když o tom přemýšlím, přelomový byl i rok 2005, kdy jsme začali mít hodně sponzorů. Dokázali jsme přesvědčit velké firmy, že tu není jenom sport, ale že je možné podpořit i nás. Teď jich máme poměrně dost a je skvělé, že se jedná o dlouhodobé spolupráce. Myslím, že své ovoce přinesl i námi založený a provozovaný festival Prague Proms.
Když se ohlédnete, rozhodl byste se po letech stejně?
Tehdy jsem měl též možnost jít učit do Nového Mexika na univerzitu. Jenže když už jsem přemluvil lidi, aby šli do onoho projektu se mnou, nemohl jsem jim to udělat. Kdybych za ně nebyl zodpovědný, asi bych tam odjel.
Teď už jste spíš manažer, nebo si ještě někdy s orchestrem zahrajete?
Ne tak často, jak bych třeba i rád, ale tak desetkrát do roka ano.
Šejk přiletěl vrtulníkem. Odletěl v půlce Bocelliho árie
Vy osobně balancujete mezi vážnou hudbou, jazzem, swingem.
To je pravda. Mám rád barokní hudbu, swing, který jsem hrával třeba s panem Hybšem, ale v posledních letech mě nejvíce baví jazz.
Máte rád noční zakouřené bary s atmosférou?
Mám. Toužil jsem po vlastním jazzovém klubu, šel jsem za tím dlouho. Teď to snad vypadá, že by mohl být na Občanské plovárně, s jejímž majitelem panem Robertem Grohmannem jsme našli, zdá se, společnou řeč. Je tam úžasná atmosféra s nádherným výhledem na řeku.
Když hrajete s někým, kdo patří ke hvězdné špičce, cítíte, že se hraní dostává do jiných sfér?
Ano. Párkrát za život se to poštěstí. Mně se to stalo například s Liborem Peškem, s nímž jsem hrál poprvé v roce 1997. Mrazilo mě. Je to, jako když se vám otevře nová dimenze, jiný svět.
A v čem spočívá výjimečnost takového hudebníka?
Je spousta dobře vybavených technických hráčů, to je předpoklad. Pak záleží na zvuku, který uděláte, na kvalitě tónu, jestli zaujmete a hlavně zda to všechno dokážete dostat ven. Je to o duši.
Tak mě napadá, improvizujete rád?
To je pro mě nejvíc. Neumím to asi tak jako jiní, ale s každou další improvizací rostete a rozšiřujete si obzor. Je to příjemné dobrodružství.
Co si rád pustíte do uší?
Mám rád U2, mají výborné věci, které by se daly udělat s orchestrem. Samozřejmě jazz, klasiku. Zcela otevřeně přiznám, že poslouchám naše desky, musím je zkontrolovat a než jdou ven, musím je načíst. Strašně rád mám barokní muziku, ale třeba též Adele, ZAZ, je toho hodně.
Jan HasenöhrlNarodil se v roce 1961, studoval hru na trubku na pražské konzervatoři a Hudební fakultě AMU v Praze. Působil ve Filmovém symfonickém orchestru (1978–83), orchestru opery Národního divadla (1983–86), Pražském komorním orchestru (1987–91). V roce 1993 založil Český národní symfonický orchestr a dnes je jeho ředitelem. Vystupoval v mnoha evropských zemích a Spojených státech, Latinské Americe, Japonsku či Koreji. Jeho orchestr nahrával hudbu například pro snímky Purpurové řeky (v hlavní roli Jean Reno) či Fantom Paříže (Gérard Depardieu). Vedle vážné hudby se věnuje i swingu a jazzu. Spolupracuje např s Lalo Schifrinem, Bobby Shewem, Randy Breckerem, Vincem Mendozou, Chrisem Brubeckem a s několika českými formacemi, např. s Jazz Effterrat. |
Spojení vážné a moderní hudby vám nevadí?
To rozhodně ne. Přijde mi to zcela logické, protože zvuk se obohatí. Proč by se zvuk symfonického orchestru nemohl spojit s jinou muzikou? Mě to ohromně baví.
Je naopak něco, co nedáte?
Nemůžu techno, to nedokážu vnímat. Ale to je asi věkem.
Hrajete i pro někoho soukromě?
Párkrát jsme byli pozváni od bohatých lidí, jsou z toho zajímavé zážitky. V Curychu nás na svoje narozeniny pozval jeden významný bankéř, který jako mladý miloval slavné The Moody Blues, kteří se ale už rozpadli. Někdo mu je ale koupil jako dárek, a tak mu zahráli, my je doprovázeli. Zážitek. Nebo jsme hráli v Dubaji s Bocellim pro šejka, to byla lekce. Tam si uvědomíte, že kdo má zlato, má moc. Pódium, hvězdná obloha, zlatá křesla, do toho přichází Bocelli a v ten samý moment přistává vrtulník se šejkem. Uprostřed třetí árie šejk nasedá a odlétá. V našich očích naprostá neúcta k Bocellimu. Ale tak to tam prostě chodí.
Jsou naopak akce, na nichž byste odmítl zahrát?
Ano, nehrál bych pro politiky v rámci kampaní. Už jsem takové nabídky odmítl. Jediné hraní spojené jakoby s politikou bylo při příležitosti našeho předsednictví v EU v Bruselu.
Od hokeje k trumpetě
Máte skoro nevyslovitelné jméno. Odkud se vzalo?
Je německé. Můj dědeček se narodil v Železné Rudě v rodině vojáka, sám byl z devíti synů, čtyři z nich padli v první světové válce, jeden byl trumpetista.
Takže v rodině trumpeta byla. Bylo vaše dětství plné hudby?
Od sedmi let jsem začal hrát na piano, ale strašně mě to nebavilo. V té době byl mým světem spíš hokej.
To by sedělo, jste podsaditý pořízek.
Jako malý jsem zkoušel chytat za Bohemku, ale jen pár sezon. Nešlo mi to, jak bych si představoval, tak jsem to zabalil. Naštěstí k nám domů chodil na návštěvy můj strýček Jan Burian a já jsem mu vytahoval z kufříku trumpetu a trošku se do ní zbláznil. V osmi mě poslal k učiteli a ve třinácti si mě vytáhli do přípravky na konzervatoř. Tak začala moje kariéra hudebníka.
Je pro malého kluka trumpeta těžký nástroj?
Už ani nevím. Můj tehdejší pan profesor chtěl, aby měl jeho žák trošku fyzičku a aby měl vyvinuté nejen retní svaly A to jsem z hokeje měl.
Když si vás vytáhli už ve třinácti, asi vám to šlo, ne?
Asi ano, ale myslím, že finálně se to zlomilo v momentě, kdy jsem udělal zkoušky na konzervatoř.
Vzpomenete si, která skladba byla tou první, kterou jste dal?
Asi Haydnův koncert.
Přiznejte se, kolik času zkoušíte?
Cvičím tak hodinu, hodinu a půl a hlavně v noci. Bydlím v domečku, takže nikoho neruším, sousedi si nestěžují.
Je ještě kam se posouvat?
Je. Hrozně mě ale láká jazz a bigband. Chtěl bych odjet studovat ho do Ameriky. Vypadá to, že se to možná povede na podzim.
Jaká je pro trumpetistu ta "nej" skladba?
Vrcholem je Bachův Braniborský koncert, ten je hodně náročný. Já jsem ho dlouho nezvládal, dvě tři hodiny denně jsem ho cvičil po čtyři měsíce. A nakonec se to povedlo i natočit. Ale byla to šichta.
Letí na trumpetu ženy?
Mladé ne. Až pak po čtyřicítce.
Co vám hudba dala?
Spoustu problémů, ale i pár okamžiků, které mě nakoply. Je to radost. Iks lidí, kteří táhnou za jeden provaz, aniž by si záviděli.
