Magnát, který jednal s nejbohatšími lidmi světa, návštěvník Bílého domu a někdejší miliardář, je už přes deset let vězněn v Rusku. Před dvěma lety byl přemístěn do lehčího vězení, trestanecké kolonie číslo 7 u města Segeža v Karélii poblíž finských hranic. A britský deník Financial Times s ním nedávno zveřejnil rozhovor o tom, jak to v tomto vězení chodí. Redaktor poslal otázky Chodorkovského právníkům a jednoho dne opravdu dostal e-mailem odpovědi. Vybrali jsme z nich ty nejzajímavější části.
Jak vypadá typický den
Budíčkem je dlouhé zvonění a křik "Všichni vstávat!". Všichni vězni okamžitě vyskočí z postelí, protože dovnitř může okamžitě vstoupit kontrola, a když se někdo opozdí, skončí v samovazbě. Já také vstanu. Stejně už nějakou dobu před budíčkem nespím. Je to zvyk. Hodinu, či půl hodiny před budíčkem je doba, kdy můžu být nerušen sám se svými myšlenkami. Během dne už na něco takového nebudu mít příležitost.
Pak máme deset minut na to, abychom se oholili a umyli ve studené vodě. Potom je rozcvička a první nástup. Ten je na snídani. Těch nástupů bude za celý den hodně. Jídelna je blízko, ale náš přesun je dlouhý a pomalý. Tak to prostě je. Snídaně je sytá a ne zrovna dobrá - kaše a chleba. Je na ni deset minut a pak následuje odchod do práce.
Znovu nástup, znovu pochod pomalý jako pohřební průvod. Až do míst, kde provedou osobní prohlídku. Pak jsme v dílně. To je prázdný, obrovský a studený hangár, který jistě zažil lepší časy. V jednom koutě vyrábíme papírové šanony. Stroj by tu práci jistě dělal rychleji, ale vězně je potřeba něčím zaměstnávat. Za to dostáváme plat, v přepočtu 10 až 15 dolarů měsíčně. Můžeme ho utratit v místní kantýně, kam smíme zajít jednou týdně. Za ty peníze dostanete kilo až dvě cukroví nebo čtyři konzervy či pět balíčků cigaret. Nic víc tam dohromady nemají. I když příležitostně mají jablka.
Kolem oběda oznamuje zvonek přestávku. Nástup, prohlídka, jídlo. Na něj je patnáct minut. Řídká ovesná kaše a brambory. Znovu je to syté, ale je lepší nedívat se na to, co jíte. Mohlo by se vám udělat špatně.
Nástup, prohlídka, dílna. Šanony. Zvonek. Konec pracovní doby.
Nástup, prohlídka, baráky. Můžeme hodinu sledovat televizi. Já čtu, nebo píšu. Nikdo mě neruší. Pak zvonek, nástup, večeře. Brambory, chleba.
Nástup, odchod do baráku. Když zrovna nepřijdou moji právníci, sleduji zprávy na jediném kanálu, který je dosažitelný. Nebo si čtu, obklopen stovkou spoluvězňů. Můžu si ještě něco zakousnout, tedy pokud mám ještě něco z balíku, který mi rodina smí poslat jednou za dva měsíce. A tak proběhne další den. Poté dlouhé zazvonění a řev: "Zhasnout světla!"
Jedna místnost pro dvacet lidí
Michail ChodorkovskijNarodil se v roce 1963 a udělal kariéru v Komsomolu. Soukromě podnikat začal ještě za perestrojky. V roce 1989 založil banku, v roce 1993 působil jako náměstek ministra ropného průmyslu a energetiky, od roku 1997 byl výkonným ředitelem společnosti Jukos. Patřil mezi nejvýznamnější ruské oligarchy, angažoval se i v politice. V roce 2003 začaly jeho problémy. Zatkla jej policie, Putinova vláda zmrazila účty Jukosu, na hodinu musela být kvůli panice uzavřena moskevský burza. Podíly v Jukosu však Chodorkovskij prodal ještě před zatčením. Ve dvou procesech byl odsouzen za podvody, zpronevěru a praní špinavých peněz. Mnohé hlasy proces kritizují jako politicky motivovaný, ale u Evropského soudu pro lidská práva to Chodorkovskij neprokázal. Z vězení má být propuštěn v říjnu roku 2014. |
Naše vězení je v kasárenském stylu, ubytovací prostory nejsou rozděleny na uzavřené cely. V jednom barákovém bloku žije 100 až 150 osob. Barák je teplý. Místnosti uvnitř mají obyčejné dveře bez zámků.
Na naší "cimře" o rozloze asi 30 a až 40 čtverečních metrů je dvacet lidí. V současné době není tábor ani zdaleka plný, a tak většina z nás včetně mě spí na spodní palandě. Zdi jsou vymalovány, ale když chcete, můžete si je polepit tapetami. Podlahy jsou dřevěné. Jsme v Karélii a tady je spousta dřeva.
Baráky mají obyčejná okna. Vidím na sousední barák a na zeď, která nás dělí. Na jejím vršku je ostnatý drát. V baráku je místnost s televizí a varnými konvicemi. V zóně je deset baráků. Kromě toho je tam kantýna, škola, kanceláře, pokoje pro delší návštěvy a pracovní zóna s dílnami. Za plotem je les. Vidíme komíny celulózky.
Telefon jednou za sedm dnů
Mám tři možnosti. Mohu telefonovat, jednou týdně a lze volat až patnáct minut. Mohu psát dopisy. Těm trvá sedm až deset dnů, než se dostanou k adresátovi. A mohu posílat vzkazy po svých právnících. Ale při našich setkáních nás natáčí oficiální video a neoficiální odposlech.
Čtyři hodiny přes sklo
Za rok mám povoleny čtyři dlouhé návštěvy, z nichž každá může trvat tři dny, a šest čtyřhodinových. Při dlouhých návštěvách trávíte celý čas v nevelké místnosti, nebo v kuchyni ve společných prostorách. Při krátké návštěvě jste odděleni sklem. Pro lidi zvenčí je to docela obtížné. Jak se asi cítí, když cestují přes tisíc kilometrů kvůli čtyřem hodinám, kdy je mezi námi skleněná zeď? Ale v porovnání s vězením v Čitě, kam musela moje rodina cestovat 6 500 kilometrů, to vůbec není špatné.
Jídlo: kaše, trochu masa, zelenina výjimečně
Tábor má vlastní prasečák, takže vám k polévce nebo kaši dají 30 nebo 40 gramů masa nebo sádla, na které máte "nárok". Tak asi desetkrát do roka dostanete také zeleninu, tedy kromě brambor a vařeného zelí, což je obvyklejší pokrm. Obvykle jsou to okurky a cibule, které vězni vypěstují ve sklenících.
Jak je to se zdravotní péčí
Máme pravidelné lékařské prohlídky, zvláště se zaměřují na tuberkulózu. Cokoliv jiného, kromě toho, když vězeň vypadá, že byl zbit, nikoho moc nevzrušuje. Potřebuješ lékařskou péči? Něco si udělej. Pošlou tě do oblastní vězeňské nemocnice, což je docela smutná záležitost. Ale když mají podezření na tuberkulózu, pošlou tě do tuberkulózního oddělení. Nikdy jsem tam nebyl, ale slyšel jsem hororové příběhy.
Deset minut sportu denně
Ráno máme povinné rozcvičky, jsou dlouhé deset minut. Vždy se jich účastním, jinak by mě v práci bolela záda. Po práci máme dovoleno sportovat půl hodiny až hodinu. Já už na to obvykle nemám energii, ale ti mladší hrají volejbal, nebo posilují.
Vězni mě povětšinou respektují
Jejich chování vůči mně se za těch deset let ve vězení poněkud změnilo. Vězni obecně respektují věk a délku trestu. Já jsem starší než většina lidí tady a deset let vězení je hodně. A taky hraje roli, že jsem známý. Můžete se s tím potom ohánět ("seděl jsem s tím a s tím").
Každý tady má jinou minulost a obvykle se o ní nemluví. Mnohem častěji tady lidi zajímá slyšet něco o mém "odlišném životě". A protože jsem stál v opozici vůči moci a nepřiznal jsem vinu, vězni se mnou hovoří bez obav, že bych na ně mohl donášet.
Obecně vzato, nemám tady problém najít společný jazyk s kýmkoliv, tedy kromě těch, jimiž hluboce pohrdám. Jsou tady takoví, ale není jich moc. Přemoci odpor vůči těm, kdo například znásilnili, je těžké. Ale i oni jsou přirozeně také lidé.
Nikdo nechce potíže. Přesto někdy jsou
Jistě, jsou tady informátoři, stejně jako v jakémkoliv vězení. Ale toto je modelové vězení, a tak jich je tady obzvlášť vysoký počet. Někdy jich čekají celé fronty, aby si mohli promluvit s vězeňským personálem. O čem potom úředníkům vykládají? O drobných přestupcích, ať už skutečných, nebo vymyšlených: někdo mluvil v pochodovém tvaru, někdo odmítl dělat rajony, někdo kouřil ve špatný okamžik, zkrátka takové věci.
Donášení je výnosná věc. Takový člověk získá pár privilegií, třeba povolení nosit civilní boty. Donášení může zvýšit "autoritu" vězně a pomůže mu vynutit si některé věci. Ale je to také riziková záležitost, protože stejně tak dobře může někdo donášet na něj, mohou ho zbít, nebo dokonce zabít. Takové věci se opravdu stávají, i když zřídka.
Ve vězení ani v táborech jsem neviděl případy mimořádné krutosti. Je to tady méně nebezpečné než venku, protože lidé tady nepijí a nemají přístup k drogám.
Nikdo nepotřebuje potíže. Ale jelikož je tady spousta lidí, kteří nepřemýšlejí hlavami, potíže se přesto stávají. To když tito lidé dostanou příkaz, aby někoho "potrestali". Je jedno, jestli příkaz dostanou od spoluvězňů, nebo od dozorců. A zda za to mají slíbeny nějaké výhody nebo směšnou odměnu. Následky mohou být velmi vážné. Viděl jsem to několikrát.
Ale jinak se dá říct, že se v táboře lidé hodně drží zpátky. Samozřejmě, jako v každém mužském kolektivu i tady propukají rvačky. Ale bez krutostí, jen chvíli létají pěsti. Administrativní úředníci jsou na rozdíl od stráží neozbrojení a přímo mezi vězni. Mají jen obušky a pouta. Ale nemyslím, že bych byl někdy svědkem jejich použití.
V tomto modelovém táboře přicházejí zaměstnanci do práce střízliví. V Krasnokameňsku a v jiných táborech, kde jsem byl, je to úplně jiné. Tady se staršími vězni hovoří slušně. Mně dokonce vykají, u mladších vězňů je to trochu jiné, ale hrubiánství a urážlivé chování jsou výjimkou. Obecně se dá říct, že když chcete bránit svoji důstojnost, musíte být připraveni za ni bojovat a utrpět porážky. Úplně stejně jako kdekoliv jinde.
Pilný čtenář
Počet knih, které vězeň může mít mezi svými věcmi, je omezen na deset a do toho se počítají i časopisy. V táboře je knihovna, ale nemají tam žádnou dobrou literaturu a nedovolují mi, abych tam dával vlastní knihy, které mi objednávají právníci. Trvá měsíc, než dorazí, a pak leží ve skladišti. Můžu si je vyměňovat jednou týdně. Elektronické čtečky jsou zakázané stejně jako počítače.
Považuji za důležité neztratit kontakt s realitou za plotem. Každý den se snažím číst sto až dvě stě stránek informačních materiálů, které mi poslali moji právníci, a noviny a časopisy, které mám předplacené. Jsem rychlý čtenář. Ale na druhé straně mi kvůli tomu zbývá málo času na skutečnou literaturu. Ve vězení to bylo jednodušší. Právě tam jsem se začal zabývat historií a filozofií. A pro osvěžení jsem začal číst historickou fantasy.
Sprchy jednou týdně
Jsou tady společné sprchy, kde se můžeme osprchovat jednou týdně. Když někdo pracuje ve špinavém prostředí, po směně mu dovolí, aby se osprchoval. V táborové prádelně se pere jednou týdně. Všechno, od ponožek přes trička po pracovní oděv. Když si člověk v mezičase potřebuje vyprat něco sám, musí být nápaditý. A potom má stejně problém, protože nemá kde ty věci usušit.
