Dobrý den,
mně i manželce je pětatřicet let, jsme spolu od dvaceti, v manželském svazku osm let. Před sedmi lety se nám narodila první dcera, náš vztah fungoval vcelku dobře. Hlavní problém nastal před třemi lety. Manželka se tehdy zamilovala do jiného muže. Je to kamarád její kamarádky. Manželka byla s kamarádkou venku na pivě, později přišel kamarádčin manžel s dotyčným. Slovo dalo slovo, přibylo pár skleniček, manželka nakonec zůstala s dotyčným sama a průšvih byl na světě. Pro někoho by to byl jen flirtík (podle manželky k sexu nedošlo), ale manželka se zamilovala.
Já jsem vůbec nic netušil, až mi jednou manželka oznámila, že neví, jestli se mnou chce žít. Vysvětlovala, jak je se mnou nespokojená, vytkla mi všechny chyby, které mám. Nicméně to byly chyby, o kterých věděla a dřív jí nevadily. O svém "kamarádovi" mi neřekla. To jsem se dozvěděl náhodou od známého, který je v tom baru tenkrát viděl.
Když jsem druhý den na manželku zatlačil, přiznala mi to a přiznala, že je do něj zamilovaná. On to bral opravdu jen jako flirt, pro něj to tudíž skončilo. Nicméně v našem manželství tím nastal zásadní problém. Manželka do něj byla zamilovaná, o mě samozřejmě nestála. Já jsem se asi na týden odstěhoval a viděli jsme se, jen když jsem si brával dceru. Té byly tehdy čtyři roky a byla hlavním důvodem, proč jsme se k sobě vrátili. Prvním důvodem však bylo, že dotyčný manželku nechtěl. Já jsem ji stále miloval a dceru ještě víc, proto jsem se smířil se situací a vrátil se. Manželka chtěla čas, ať si srovná všechno v hlavě, a říkala, že se bude snažit, aby všechno bylo jako dřív, a že se do mě pokusí znovu zamilovat. Já jsem s ní i dcerou chtěl být, a proto jsem se snažil tuto skutečnost přijmout.
Po dvou měsících manželka otěhotněla (další dítě jsme chtěli už dřív). Během těhotenství na nějaké řešení vztahu nebyl čas, takže se zdálo, že krize je za námi. Narodila se nám dvojčata, kluk a holka. Byli jsme samozřejmě šťastní a manželka tvrdila, že mě miluje. Samozřejmě vím, že přivést na svět děti do takové situace není správné, ale tenkrát jsme s manželkou věřili, že to zvládneme, a dítě jsme oba chtěli už dřív. Vůbec se nechci rouhat, že to byla chyba, protože jsem rád, že ty děti mám, a miluju je nadevše.
Dokud byly děti mimina, žádný větší problém nebyl. Problémy začaly, až když si manželka mohla dovolit vyrazit večer na diskotéku. Přiznávám, že jsem to špatně nesl a hodně mi to vadilo. Samozřejmě mi nevadilo, že si jde zatančit a pobavit se, ale tím svým úletem ve mně probudila žárlivost. A najednou mi začaly její "pařby" a to, jak se vracela ráno, vadit. Průběžně jsme se kvůli tomu hádali, já jsem žárlil a ona mi tvrdila, že se bude snažit dělat všechno proto, abych žárlit nemusel a začal jí zase věřit.
Nějakou dobu se nám to dařilo, ale poslední dobou to hrozně vygradovalo. Manželka se začala chovat jako urvaná ze řetězu a pokaždé, co vyrazila ven, se vrátila ráno a docela dost pod vlivem. Jednou se vrátila bez mobilu, který jí ukradli. Dva týdny nato přišla ráno, přestože starší dcera dostala v noci zánět středního ucha. Psal jsem jí SMS, přečetla si ji, ale stejně přišla ráno. To už jsem byl hodně naštvaný a řešil jsem to s ní. Týden poté šla zase ven a slibovala, že nepřijde pozdě. Nakonec přišla o půl páté ráno. To už jsem opravdu ztratil trpělivost a chtěl jsem to nějak řešit. Jenže dva dny nato manželku odvezla sanitka s vyhřezlou plotýnkou. Zase jsem to řešit nemohl, protože jsem o ni měl strach. Pak jsem byl rád, že už je v pořádku, a myslel, že se trochu uklidní.
Jenže vrchol přišel minulý pátek. Manželce se ulevilo, ve čtvrtek dobrala antibiotika a v pátek si chtěla jít ven sednout s kamarádkou. Já jsem byl samozřejmě naštvaný, ona to věděla, ale zase slibovala, že nepřijde pozdě a že nepůjde na diskotéku. Přišla v šest ráno, bez peněženky, kterou zapomněla někde na baru, a k tomu úplně namol. To už jsem nevydržel a hodně jsme se pohádali. Teda hádal jsem se spíš já, manželka totiž nechce nic řešit.
Nakonec jsem z ní vytáhl, co už jsem dávno tušil. Od jejího "zamilování" před třemi lety se vůbec nic nezměnilo. Má mě ráda, ale chybí jí zamilovanost, chemie. Prý jsem dobrý otec, děti mě mají rády, ona se mnou chce být, ale něco jí se mnou chybí. A to její paření je únik před tím vším.
Teď jsme v situaci, kdy nevíme, co s tím. Já chci být samozřejmě s ní a dětmi. Přes to všechno ji pořád miluji. Ona už to tak necítí, chce být se mnou, ale asi spíš jen kvůli dětem. Já ale odmítám pokračovat v tom, co se dělo doteď. Čekat doma, kdy se zase stane nějaký průšvih, a užírat se. A taky jí prostě nevěřím. Zklamala mě a navíc s tím nechce nic dělat. Poraďte, prosím, jestli je možné takový vztah zachránit, jestli má cenu se o to pokoušet. Její paření a z toho pramenící moje žárlivost a nedůvěra jsou vlastně jediný náš problém. Jinak se k sobě, myslím, chováme hezky, nehádáme se, v sexu nám to funguje dobře.
Dneska mě napadlo navštívit manželskou poradnu. Manželka mě s návrhem předběhla, prý že tam zkusíme zajít. Ale zaprvé si myslím, že se jí do toho moc nechce. Ona by nejraději neřešila nic, a nechala to plavat, vlastně by jí vyhovovala stávající situace. A za druhé nevím, jestli je nám pomoci, pokud k sobě každý cítíme něco jiného.
Děkuji za odpověď,
Jirka
(redakčně kráceno)
Jiří,
děkujeme vám za dotaz. Samozřejmě mám k dispozici pouze váš popis a nemohu vědět, do jaké míry je objektivní, ale pokud jste svou situaci popsal skutečně popravdě a nezamlčel jste žádné důležité okolnosti, lze jen smeknout před vaší trpělivostí a snahou o záchranu vašeho vztahu. Vaše zodpovědnost a tolerance svědčí o skutečně zralé osobnosti, i když je zcela zřejmé, že chování vaší manželky pro vás musí být velmi vyčerpávající a náročné.
PoradnaSvé otázky a problémy nám pište na e-mail redakce@xman.cz. Zodpoví je psycholožka Bára. |
Pokud jsem vašemu dopisu dobře porozuměla, vašim mladším dětem ještě nejsou ani tři roky, a vaše manželka přesto chodí několikrát měsíčně po diskotékách, přičemž se vrací opilá a nad ránem. Pravděpodobně není potřeba zdůrazňovat, že takové chování je silně nezodpovědné a neomluvitelné. Je samozřejmé, že i rodiče malých dětí potřebují volný čas a prostor sami pro sebe, nicméně absolutní nutností je, aby tyto volnočasové aktivity neohrožovaly chod rodiny. Vaše manželka má úplně stejnou zodpovědnost za vaše děti jako vy a nedokážu si představit, jak by vaše rodina mohla fungovat, kdybyste se i vy začal chovat podobným způsobem. Z dlouhodobého hlediska skutečně není možné, aby rodinu "držel" pouze jeden z partnerů, zatímco druhý se chová takto nezodpovědně.
I když vaše manželka své chování omlouvá tím, že už mezi vámi není "chemie a jiskření" a ona potřebuje uniknout, nezbavuje jí to zodpovědnosti, kterou má k dětem i k vám. Je celkem pochopitelné, že po několika negativních zkušenostech, které jste s manželkou v minulosti učinil, pociťujete při jejích výletech na diskotéky žárlivost a nelibost. Troufám si domnívat se, že údajná "absence chemie" mezi vámi je pouze zástupný problém a skutečným problémem je neochota vaší manželky přijmout zodpovědnost, která se váže k mateřské roli.
Jako základní se mi jeví nastavení pevných hranic. Chtějte po manželce jasné vyjádření, zda o zachování vztahu stojí, či nikoli. Nespokojte se s vágním slibem, že "potřebuje čas, aby se do vás znovu zamilovala". Stojí-li o zachování rodiny a vztahu, jaké jsou její představy a požadavky do budoucna? Co od vás očekává?
Zároveň formulujte jasně svá očekávání i vy (například, že nemáte nic proti tomu, pokud se občas sejde s kamarádkami, ale nehodláte tolerovat její výlety na diskotéky a návraty v ranních hodinách). Z vašeho dopisu mám totiž pocit, že jste aktuálně v pozici jakéhosi "prosebníka", který se snaží za každou cenu vztah udržet, zatímco vaše manželka má univerzální výmluvu na "potřebu úniku ze vztahu", která má omluvit veškeré její nevhodné chování. Návštěva manželské poradny je zcela jistě vynikajícím nápadem a věřím, že pro vás bude užitečná, i kdybyste si při ní měli "jen" ujasnit, že pokračování vašeho vztahu není možné. Přeji vám hodně štěstí a sil!
Psycholožka Bára
