Její autoři zkoumali data ohledně výzkumných oddělení v oblasti molekulární biologie, buněčné biologie, biochemie a genetiky, tedy oborů, v nichž bývá zastoupení studentek vysoké. Celkem jim prošlo pod rukama 2 062 univerzitních pracovníků ve čtyřiadvaceti nejprestižnějších výzkumných institucích. Laboratoře si přitom nevybrali náhodou. "Jsou vstupní branou k profesorské kariéře," vysvětluje biolog Jason Sheltzer z Massachusetts Institute of Technology, který studii vedl spolu s Joanou C. Smithovou ze společnosti Twitter.
Zjistili přitom, že ona brána je otevřenější mužům, před ženami se zavírá. I když totiž tvoří ženy více než polovinu absolventů, kteří opouštějí univerzity s doktorátem z přírodních věd v ruce, jejich zastoupení v laboratořích tomu nijak neodpovídá.
Záleží přitom na tom, kdo laboratoře vede. Jsou-li to muži, jsou šance mladých vědkyň velmi sporé. Laboratoře vedené muži mají o dvaadvacet procent méně postdoktorských pracovnic a o jedenáct procent méně absolventek univerzit než laboratoře, které řídí ženy. Platí navíc, že čím prestižnější pracoviště, tím menší šance pro mladé vědkyně. Muži mají o devadesát procent větší šanci, že se dostanou do týmu vedeného nositelem Nobelovy ceny než ženy.
A je to začarovaný kruh: protože nejsou ženy vpouštěny za zdi laboratoří, mají menší šanci, že postoupí v akademické kariéře tak, aby si mohly otevřít vlastní laboratoř a diskriminující trend zvrátit.
Říká se tomu děravé potrubí, na cestě mezi vysokou školou a kariérou se ženy zkrátka někde ztrácejí. Mezi lety 1969 a 2009 počet držitelek doktorského titulu v přírodních vědách ve Spojených státech stoupl z 15 na 52 procent, zastoupení žen na profesorských místech na univerzitách s tím ale nekoresponduje. Na postdoktorské úrovni už tvoří ženy jen 39 procent, na profesorské pouhých 18 procent.
Proč?
"Ne každý, kdo šéfuje laboratoři, kde je více než polovina mužů, je sexista," řekl redaktorce magazínu Slate Sheltzer. Jak lze ale čísla, k nimž se svou spolupracovnicí došli, vysvětlit? S ohledem na peníze, které stojí adeptky studim podobných oborů, jistě ne tím, že by se po škole stáhly do soukromého života a staly se z nich manželky a matky. "Navzdory tomu, že to mnohé univerzity myslí dobře, mohou soudy o jednotlivcích a zacházení s nimi ovlivňovat jemné stereotypy o tom, kdo má největší šance uspět," říká Corinne Moss-Racusinová, která došla k podobným závěrům ve své studii před dvěma roky.
Redaktorka magazínu Slate souhlasí a uvádí příklad profesora organické chemie, který během výuky třídu varoval, že ženy budou muset vynaložit v určité otázce více píle, protože mají horší prostorovou představivost než muži. "Někteří lidé to myslí dobře, ale nechápou pohled žen, nevědí, jaký dopad jejich činy, ačkoli byly myšlené jako žert, mohou mít na zúčastněné či přihlížející," řekla jí studentka inženýrství.
Devět studentek, s nimiž redaktorka mluvila, navíc přiznalo, že ony či jejich kolegyně byly v laboratořích sexuálně obtěžovány. "Hrozba obtěžování či napadení může přímo ovlivnit rozhodnutí ženy ohledně akademických plánů," shrnuje autorka.
