Fascinaci rozpadajících se věcí v sobě objevil, když navštívil staré autovrakoviště na Novém Zélandu. „Naprosto mě uchvátilo,“ líčí s tím, že se do areálu opakovaně vracel. „Pořídil jsem tam mnoho fotografií, bylo to pro mě něco úplně nového. Možná to někomu přijde zvláštní, ale pro mě to bylo skvělé dobrodružství, potulovat se sám, jen s foťákem, po loukách pokrytých starými rezavými karoseriemi.“
Urbex je spojením dobrodružství, umění, historie. Je pro výsledek důležitější dovednost fotografa, technické vybavení, nebo energie samotného místa?
Záleží na tom, jaký výsledek vlastně očekáváte. Výborné fotografie? Trochu vzrušení a adrenalinu? Nebo se jen potěšit krásnou architekturou? Jistě, pokud nemáte potřebné vybavení, působivé fotografie domů nepřinesete. A samozřejmě pokud s technikou neumíte, k dobré fotografii vám nepomůže ani ta nejdražší. A pokud jste schopný najít jen nějaký třikrát vykradený výměník v centru města, kde jsou jen výkaly a hromady PETek, atmosféru zapomenutého nepoznáte.
Jde vám o to zachytit jeden okamžik, daný moment pomíjivosti a rozkladu, nebo celý příběh místa?
Nějaké lokality jsou super fotogenické, ale bez příběhu. Jiné jsou nepěkné a není na nich nic zajímavého pro oko ani pro objektiv, ale zato mají fascinující historii. A to vám za návštěvu stojí. Někdy si vyfotím jen pár zajímavých detailů a jindy nafotím celou budovu od sklepa až po půdu.
UrbexSlovo vychází ze sousloví Urban Exploration, často se nazývá infiltrátorstvím. Jeho základním prvkem je průnik, infiltrace do nepřístupných, opuštěných objektů. Za skutečně prvního historického urbexera je považován Francouz Philibert Aspairt, který v roce 1793 zabloudil v pařížských katakombách při průzkumu podzemí. Další bezejmenní dobrodruzi se vydávali na průzkumné cesty do neznáma po celém světě, ale teprve nedávno, když si moderní fotoaparáty mohli pořídit obyčejní lidé, se rozmohla urbex-fotografie. Urbexeři navštěvují místa, která často běžný smrtelník nikdy neuvidí: raketová sila, opuštěné psychiatrické léčebny, věznice. Například v Rusku se v roce 1990 zformovala skupina, která proslula nálezem mučící komnaty ruského cara či tajného metra vybudovaného Stalinem pod Moskvou. |
Co vlastně předchází tomu, než se do budovy vydáte s fotoaparátem?
Je to posedlost. Když jedete někam vlakem, autem, neustále vyhlížíte z okénka, čekáte na opuštěně vypadající budovy, hodnotíte je a přemýšlíte, v jakém stavu jsou asi uvnitř. A jestli by stálo za to se do nich infiltrovat a zdokumentovat je. Nejlepší je opuštěný objekt nějaký čas sledovat. I to k tomu patří. Dlouho budovu pozorovat, jak se mění po tom, co přestane sloužit svému účelu. A když je zralá, jít na to.
Jdete do ní rovnou s fotoaparátem?
Poprvé, zvláště když jdu na průzkum sám, si většinou stavbu zhodnotím, jestli má vůbec cenu s sebou drahý fotoaparát nosit, jaká je tam asi bezpečnostní situace, a fotím, až při další infiltraci. Čím složitější je se do budovy dostat, tím spíš v ní bude více zajímavostí k fotografování. Samozřejmě nemluvím o vylamování dveří nebo rozbíjení oken. To už není urbex, to je obyčejné vloupání.
Urbex tedy má nějaký kodex pro vstup do objektů?
Svědomí se zodpovídá každý sám. Součást urbexu a potěšení z něj je ale i to, jak se do budovy dostat, aniž by průzkumník cokoliv zničil, rozbil, přeřízl nebo jinak poškodil. My ty budovy a jejich vybavení máme rádi a nechceme je nijak měnit nebo poničit. Existuje heslo: Neodnášej nic než fotografie, nezanechávej nic než stopy.
Nic neinstalujeme, jen zaznamenáme
Preferujete průzkum míst sólo, nebo raději v partě?
Všechno má výhody i nevýhody. Ve skupině ušetříte za benzin a jste více v bezpečí. Ale zase jste nápadnější a atmosféru místa si tolik neužijete, jako když jdete do průzkumu sám.
Co všechno k urbex focení a infiltracím potřebujete?
Fotím na Minoltu, Panasonic nebo Canon. V terénu je zapotřebí další vybavení, stativ, externí blesk nebo LED lampa pro video. Při průzkumu bývají světelné podmínky velice špatné. A samozřejmě je důležité myslet na bezpečnost. Někdy může jít o zdraví, v krajním případě o život. Takže musíte mít dobré pracovní boty s pevným kotníkem a protiskluzovou podrážkou, pevné kalhoty a ochranné rukavice, doporučuji neprůřezné. Myslet musíte i na hygienu. Na opuštěných místech můžou být mrtvolky savců, velké množství trusu ptáků. Hodí se mít s sebou dezinfekční ubrousky, respirátor, někdy i dýchací polomasku s filtry, ta se může hodit třeba v případě nalezení nelegální toxické skládky.
Upravujete terén před tím, než zmáčknete spoušť?
Toto je věc individuálního přístupu, ale obecně platí, že se na místech opravdu snažíme s ničím nemanipulovat, aby atmosféra místa zůstala skutečně co nejvíce autentická. Ale zdaleka ne všude to tak funguje. Například v černobylské školce v Pripjatu, kterou týdně navštíví několik fotografů, jsme si všimli „dojemně“ naaranžovaných scén s panenkami a plynovými maskami, které působily spíše směšně. Návštěvníci instalovali předměty, i když byly radioaktivní, kvůli „zajímavějším“ fotografiím.
Existuje mezi urbex fotografy specializace?
Každopádně. Každý urbexer má své oblíbené místo, někdo holduje studenému industriálu nebo podzemním bunkrům a zapomenutým štolám, jiný miluje pach dezinfekce v opuštěných nemocnicích a léčebnách a někdo se zase nemůže zbavit touhy pravidelně navštěvovat zachovalé zámečky a vily v Belgii a Německu. Urbex se dá ještě rozdělit do různých podskupin, třeba rooftopping/urban climbing (průzkum střech), caving (sklepení), draining (kanály a stoky)…
Urbex není pro každého
Desítky dobrodruhůPodle sociálních sítí má urbex v Česku tisíce fanoušků, ale do terénu pravidelně vyráží podle DiverZanta jen pár desítek z nich. „V zahraničí, hlavně na západě, je to samozřejmě několikrát tolik,“ dodává. Mezi nejlepší urbexové fotografy podle něj patří Francouz VilKaza, Polák Snork, Angličanka Rebecca Litchfield, Belgičan Sylvain Margaine, Japonka Ikumi nebo Sven Fennema. „V Čechách obdivuji fotografickou práci Michala Seidla,“ říká. Urbex můžete ochutnat v galerii kavárny Robinson v Pardubicích, na výstavě uvidíte snímky i z černobylského Pripjatu, největšího severské autovrakoviště Bastnas nebo bývalou sovětskou riviéru v Abcházii. |
Lidí, kteří propátrávají a fotí opuštěná místa, je stále víc. Z undergroundového koníčku se tak stává docela rozšířená záležitost. Nebojíte se zmasovění a komercionalizace?
Ne. Urbex se stává populární, ale časem zájem opadne. Průzkum moderních ruin určitě není pro každého. Někdy je potřeba fyzická zdatnost nebo silný žaludek, jindy zase důvtip. Už jen mít tu schopnost najít si lokalitu, kterou ještě nikdo nenavštívil, poté cestu do budovy, bez jakékoliv devastace dveří či oken. Bez toho opravdu zajímavá místa nikdy nenavštívíte, jen ta, která jsou už zdevastovaná, vykradená a stokrát nafocená jinými lidmi.
Zasáhly urbex i organizované výlety na zajímavá místa?
Jediný skutečně fungující organizovaný zájezd za opuštěnými a rozpadajícími se krásami, který znám, je návštěva Černobylu. Tam by to ale asi jinak ani nešlo. Zaznamenal jsem pár trochu trapných pokusů o podobné akce u nás, ale ty naštěstí krachly už v zárodku. Existují ale stránky, kde vám za poplatek prozradí přesnou lokaci nějaké té „opuštěnosti“. To už je vrchol ubohosti a v naší komunitě urbexerů sklízí tenhle počin zasloužené hluboké opovržení. Proč? Neprozrazovat přesnou polohu opuštěných staveb pomáhá budovy udržovat nezdevastované a nerozkradené.
Neobydlená místa nejsou často neobydlená. Opuštěné tovární haly nebo nemocnice bývají útulky lidí bez domova. Jsou to častá setkání?
Pokud se v objektu již zabydleli bezdomovci, je místo většinou už tak zaneřáděné odpadky a výkaly, že zde se urbex vlastně provozovat nedá. Na hnízda z dek, starých spacáků, pornočasopisů a krabic od vína jsme narazili nejednou. Většinou se odtud vzdálíme kvůli vlastní bezpečnosti, ale i z respektu k osudu místního nebožáka. Můj kamarád jednou narazil v opuštěném hotelu na dvě podivná stvoření, která se velice podobala lidem a obývala onu ruinu, byla nahá, a když si ho všimla, jak fotí jejich příbytek, sebrala koště a začala ho nahánět po celém hotelu, aniž by se oblékla.
Byl jste někdy přistižen při činu? Dá se s hlídačem bezpečnostní agentury nebo strážníkem domluvit?
Byl. Bezpečnostní agenturou, majitelem objektu i samotnou policií, v Česku i v zahraničí. Já i moji přátelé. V České republice máme s policisty dobré zkušenosti. Oni se opravdu snaží odlišit lupiče nebo „magnety“, tedy sběrače kovů, od fotografů, kteří si jen přejí nafotit zbytky zajímavostí v opuštěných budovách. Policisté nám zkontrolovali občanské průkazy a velice slušně nám řekli, abychom se na dané místo již nevraceli. Stejně s námi zacházeli i policisté ve Švédsku, i když ti, pravda, přijeli ve třech vozidlech a se psovodem. Jen nedokázali pochopit, proč jedeme takovou dálku, abychom mohli nafotit ruinu staré fabriky. O poznání hůř dopadli kolegové v Německu, kde je policie vyslýchala několik hodin a hrozila jim pokuta několika set eur. Možná i proto, že u nich objevila pepřový sprej na sebeobranu.
Co vám skutečně hrozí, když jste dopaden?
To velmi záleží na policii, popřípadě na soudci. Obecně platí, že pokud jste přišel jen fotit a s policií spolupracujete, nic jste nezničil, nemusíte se obávat velkých postihů. Naštěstí nejsme v USA, kde by vás majitel mohl zastřelit.
Aktuálně o urbexu připravujete knihu.
Bude pojednávat o opuštěných budovách se zajímavou historií a obsahovat spoustu velkých kvalitních fotografií a silných příběhů staveb, které jsme navštívili. Měla by vyjít v druhé polovině tohoto roku. Mezi další „projekty“, které připravujeme, je urbex expedice na Kavkaz. Chtěli bychom se podívat do opuštěných budov Arménie, Ázerbájdžánu, Gruzie, podobně jako jsme loni navštívili Skandinávii. Tato expedice ale bude pojata jako televizní dokument, doufáme, že ho zveřejní Česká televize.
