S Marpem se znám přes deset let od jeho památné rapové přestřelky s Indym, se kterým jsem tehdy dělal v hiphopovém časopise STREET a pomáhal jeho vydavatelství Mad Drum Rec. Proto jsme si řekli, že si nebudeme hrát na vykání.
Jsi člověk mnoha tváří, zápasník, bubeník, rapper, otec. Jak to všechno zvládáš dohromady?
Hodně těžko, jak můžeš vidět na mém obličeji. Musím říct, že ty dva roky byly hodně náročný. Jak jsem ještě rozjel rap, tak už moc nestíhám. Hraju pětkrát, šestkrát týdně. Chci být s malou, ale nejsem tolik doma. Tak trochu řeším, co budu dělat do budoucna.
Jak se slučuje tvoje zápasnická kariéra se vším ostatním?
Teď už horko těžko. Zápasit už nemůžu, protože mám s Chinaski smlouvu. V roce 2010 jsem měl poslední zápas. Sliboval jsem, že se mi nic nestane, a z ringu jsem odešel se zlomeným žebrem a propíchnutou plíci, takže to byl průser. Teď už jen trénuju, chodím na sparingy, ale zápasit mám zakázáno.
Jak to probíhalo, když ses závažně zranil, ale měl podepsaný kontrakt s tak velkou kapelou?
Musel jsem podepsat revers a odejít z nemocnice, protože jsme tři dny nato hráli, paradoxně na akci Sportovec roku. Tam jsem musel odehrát asi sedm písniček, u kterých jsem omdlíval a nemohl se nadechnout. Pak byly Vánoce a naštěstí volno. Odjel jsem na tři týdny do Thajska na svatební cestu a trochu se zregeneroval.
Vydržel jsi tam netrénovat?
Jo, trénoval jsem snad jen jednou. Byla to svatební cesta, takže jsem nechtěl kvůli ženě. Hodně jsme tam cestovali.
Díky thaiboxu mám při bubnování fyzičku
Zápasy nyní zažívají ohromný boom. Ještě před pár lety se za rok konalo jen pár zápasů v garážích, teď je každou chvíli velký turnaj.
Je to bomba, že kluci mají strašně moc možností zápasit. Já jsem šel po třech amatérských zápasech rovnou do profíků. Amatéři nebyli, profíků bylo o trochu víc a s chrániči mě to stejně nebavilo. Teď si kluci můžou dát dvacet zápasů na rozpinknutí na amatérských ligách a pak do profíků.
Nesvrbí tě ruce, když vidíš, jak teď je v Praze rozjetá zápasnická scéna?
Je to šílený, vadí mi to. Tehdy jsem měl třeba jen dva tři zápasy za rok, což bylo šílený. Svrbí mě, to víš že jo.
Vrátíš se do toho? Třeba na ultimátní zápasy MMA?
MMA mě neláká, mě nebaví válení se na zemi. Chtěl bych zkusit jeden zápas v klasickém boxu a jeden v thaiboxu. Na závěr kariéry. A pak se na to vybodnu, už to fakt nezvládám.
Tělocvična, tréninky, drsné prostředí. Kluci tě znají z Chinaski nebo jako rappera, dávají ti to najevo?
Už jsem v tom dvanáct let, takže už to nikdo neřeší. Dřív jo. Když jsem přišel k trenérovi Petru Macháčkovi, první dva roky jsem měl docela ukrutný. To mě Ondřej „Spejbl“ Hutník, který mě k thaiboxu přivedl, proháněl po sparingách, protože si myslel, že si na tom chci jen dělat jméno, než pochopil, že mě to fakt baví. Dnes už to je na stejný rovině. V tělocvičně je jedno, odkud jsi nebo co děláš, nikoho to nezajímá.
Co ti dalo zápasení pro bubnování a pro rap?
Fyzičku, určitě. Když bubnuju, hodně do toho řežu, ale nejsem unavený. Spousta bubeníků má záněty šlach, to já nemám.
A v rapu nejsi udýchaný.
A to zase jo. Skáčeme mezi lidi a pogujeme s nimi, to mě trochu zadýchá.
A obráceně. Dalo ti bubnování něco do zápasení?
Cítím rytmus a nemám problém s lidmi. Spousta kluků se třepe nervozitou z toho, že tam jsou diváci, mně je to jedno. Blbý je to doma v Praze, všichni očekávají, že jdou na mě a že mě sestřelí.
Nedělají si z tebe kluci v Chinaski legraci, že jsi jejich bodyguard?
Říkali, že mě neberou kvůli bubnování, ale že je budu hlídat (smích). Dnes už tahle hláška tolik nezní. Už tolik nezápasím, jsem s dcerkou Emmou. Nechci, aby mi jednou vyčetla, že jsem na ni neměl čas.
Naše koncerty jsou hodně metalové
Čeká tě nová deska.
Vychází v červnu. Bude produktem celé naší party, včetně naší zaoceánské půlky, Američanů, kteří s námi na dálku spolupracují. A za kterýma často jezdím.
Máš specifický styl, který je od začátku trochu mimo hlavní český hiphopový proud kolem Wiche, PSH.
Já s těma klukama nevyrůstal. Pak přišel ten přiblblej beef (rapová přestřelka s Indym ze skupiny Indy a Wich v roce 2005, která na domácí scéně silně rezonovala - pozn. aut.), kdy jsem si sám svým způsobem ublížil. Potom mezi námi vznikla bariéra. Teď se bavím s Trafikem z PSH. A ani jeden nevíme, kde ta bariéra vznikla. Byl jsem mladý, kopal jsem kolem sebe. Teď ve třiceti to vidím jinak.
Cestu sis vyšlapal sám. Nikdy ses necpal na Hip Hop Kemp, nezviditelňoval ses tím, že by ti Wich dělal beaty jako půlce česko-slovenských projektů.
Já dělal vždycky s lidmi, které jsem si našel po světě, s Amíky, kteří mi dali dobrou školu, nebo jedním Holanďanem.
Trochu mě překvapilo, když jsem tě viděl v posledním klipu PSH Já to říkal.
V klipu měly být zásadní pražský party. Potěšilo mě, že nás berou a že máme na scéně nějaký jméno. To jsem měl hodně velkou radost.
Jak si myslíš, že tu lidi vnímají tvůj gangsta styl?
Já si nemyslím, že je to tolik gangsta, už je to dávno. Sázím hodně na energii. Poslední desku jsem dělal tak, že jsem si představil, jak to bude fungovat na pódiu. Dovolím si říct, že máme jedny z nejenergičtějších koncertů v republice, pogujeme s lidma, skáčeme do publika, je to hodně metalový.
