Kmen Kreungů v Kambodži staví dívkám chatky na sex
Zní to jako recept na nechtěná početí, nešťastné vztahy bez citu, výchovu ke zpustlosti a cynické promiskuitě. Je to dočista jiná společenská kultura. Když totiž dívky kmene Kreung na severovýchodě Kambodže dosáhnou zhruba třinácti let, postaví jim jejich rodiče malinké patrové chatky, jejichž úloha je jediná: poskytnout dívkám azyl pro získávání sexuálních zkušeností a výběr partnera.
Děvčata si do tmavých příbytků zvou hochy, jednoho za druhým, tak dlouho, dokud nenarazí na toho, s nímž chtějí žít. Proces výběru a „testování“ sexuálních i duševních sympatií neprobíhá vůbec pokradmu a tajně, není se za co stydět, ke zvaní si milenců do chatky dcerky rodiče povzbuzují. Mají totiž za to, že jim pečlivý a neuspěchaný výběr zajistí dlouhé a šťastné partnerství.
Když se do jedné vesnice v oblasti Ratanakiri, asi třináct hodin autobusem z kambodžského hlavního města Phnompenhu vydali cestovatelé Fiona MacGregorová a Louis Quail, zjistili, že instituci chatek si pochvalují i děvčata. „Chatky nám dávají nezávislost a jsou nejlepším způsobem, jak zjistit, kterého chlapce máme opravdu rády,“ řekla jim sedmnáctiletá dívka Nang Chan. „Když ke mně do chatky přijdou kluci a já nechci, aby se mě dotýkali, neudělají to. Jen si povídáme a pak spíme. Mám-li speciálního chlapce, kterého miluji, žiji s ním intimně, ale když ho přestanu milovat a najdu si někoho atraktivnějšího a lepšího, s tím předchozím přestanu mít sex.“
Ona sama do chatky vstoupila v patnácti a od té doby měla do setkání s cestovateli čtyři „speciální“ chlapce a nepočítaně nocležníků, kteří u ní strávili noc jen spaním. Sex prý totiž není automatický, dostane se ho jen hochovi, jehož odpovědi při rozhovoru dívku uspokojí a který „prokáže“ lásku velebením děvčete a milostnými slovy.
Na rozdíl od většiny kambodžské společnosti si tamní komunita nijak zvlášť necení panenství. „O ́čistotu ́ ženy se nestaráme,“ citují cestovatelé muže z vesnice. Třicetiletý otec tří dětí Leum pak k jeho slovům dodává: „Když dívka otěhotní s mužem, jehož nemiluje, ale má ji rád jiný chlapec, vezme si ji i tak a stará se o dítě jako o vlastní.“ Biologickému otci však vesnice uloží pokutu. Donedávna jako antikoncepční přípravek pily dívky koktejl z dřevného lihu s naloženými stonožkami, díky nevládním organizacím se začaly v chatkách objevovat kondomy.
Žárlivost není problém, tvrdí muži, které cestovatelé zpovídali. Připadá totiž v úvahu, jen když už je mezi chlapcem a dívkou láska, jinak ne. „Měla jsem spoustu chlapců. Více než deset,“ smála se při rozhovoru s Američany pětapadesátiletá Kampan, která je již čtyřicet let šťastně vdaná za šedesátiletého Branga, „myslím, že Brang trochu žárlil, ale nijak moc mu to nevadilo, protože mě miloval.“ Podle názoru vesničanů je dobré mít zhruba deset partnerů, pak již je šance, že se narazí na toho pravého, kdy si duše porozumí.
To jsou ony, kreungské chatky lásky.
Na svůj čas nezávislosti a hrdosti na vlastní obydlí, byť tak malinké, že sex je jednou z mála aktivit, kterou v něm lze provozovat, se dívky těší. Patnáctiletá Tia si návštěvníkům postěžovala, že její otec jí ještě příbytek nepostavil. „Mysleli byste si, že je to proto, že je příliš přísný, jenže já mám za to, že je prostě jen moc líný. A já pořád nemám přítele, to proto chci chatku.“ Tamní hoši jsou prý totiž stydliví a přijít do příbytku, kde žije jen slečna, je pro ně snazší než ji navštívit v domě rodičů. A i tak prý trvá dlouho, než se za děvčetem do chaty odváží.
Právě fakt, že v době návštěvy cestovatelů dosud žila v domě rodičů, vinila dvacetiletá Kong Kam z toho, že dosud nemá přítele, přijít do rodičovského domu se totiž potenciální milenci a nápadníci ostýchali. Plánovala proto, že se soukromého azylu ve vlastní chatce oddá, byť bude muset překonat strach z duchů, kvůli němuž samostatné bydlení oddalovala.
Otevřený a nepředpojatý přístup k sexuálnímu životu děvčat s oporou své dlouhé tradice a zakořeněnosti v tamních komunitách podle zjištění cestovatelů jizvy v životě společnosti nepáchá. Vesnice neznají problém znásilnění ani nechtěných a opouštěných dětí, míra rozvodovosti je nepatrná. Nezávislost, kterou rodiče a společnost dívkám dávají, se vpisuje do jejich sebevědomí. Tamní komunita je založená na citu pro komunitu a respektu, píší cestovatelé. Muži i ženy ve vesnici se shodovali v tom, že „jsou si rovni a rozhodnutí mají dělat společně“. Všimli si i jednoho úsměvného aspektu, jímž se tamní společnost liší od zbytku Kambodže. Zatímco kambodžským ženám je upíráno právo se bavit a neměly by se dotknout alkoholu, jsou prý ženy Kreungů nadšenými účastnicemi vesnických večírků a oslav, kouří a pijí domácí alkohol.
Zatímco se svou tradiční sexuální nevázaností jsou Kreungové sžití, ta komercionalizovaná a medializovaná, která se i do jejich komunit dostává ze západní kultury, vesnice začíná rozežírat. „Věci se mění,“ stěžovala si 17letá Poeun, která měla ve vesnici pověst dívky, v jejíž chatce se noc netráví spaním, ať přijde kdokoli. „Kluci vidí v televizi spoustu nových věcí, taky si stahují porno do mobilů. Je to teď těžší, protože mnozí chlapci nejsou tak fajn. Někteří z těch, kteří mě navštíví, jsou velmi arogantní,“ svěřila se a dodala: „Kdyby někdo uměl klukům říct, aby se zlepšili a my se všichni mohli vrátit k našim starým tradicím, byly bychom tak šťastné.“
Ten nejkrásnější vyhrává ženu. Kmen Wodaabe, Afrika
Považují se za nejkrásnější obyvatele planety, jak muži, tak ženy. Souměrní, štíhlí, vysocí, s ostrým nosem, bělostnými zuby a zářivýma očima. Nejbělejšíma na světě. Je jich něco kolem sta tisíc a žijí roztroušení po Nigérii, Kamerunu, Čadu, Středoafrické republice. Název jejich nomádského kmene Wodaabe znamená „lid, který respektuje tabu“, jiné kmeny jim však říkají také Bororo. Živí se především obchodem, nejvíce se však proslavili svým lpěním a oslavováním ideálu krásy a festivalem Gerewol, který je jejich kráse věnován. Přesněji řečeno, mužské kráse.
Ano, to muži se dlouhé hodiny před taneční přehlídkou malují, šňoří korálky, vystrojují se, vplétají si do vlasů pštrosí pera, aby vypadali ještě vyšší. Jde o hodně, půvaby těch, které vybere porota složená ze tří nejkrásnějších žen kmene (každá si vybere svého) za vítěze, budou po celý následující rok oslavovány a blahořečeny. A tři vítězové budou mít šanci stát se milenci porotkyň.
V kmeni Wodaabe se muži předvádějí a dámy si vybírají.
Pozornost hodnotitelek je věnována celé řadě klíčových rysů, na něž je tamní ideál krásy přísný: jde o vysokou, atletickou postavu, o úzkou tvář, orlí nos, symetričnost obličeje zvýrazněnou bílou, černou a žlutou barvou, dlouhé copy, široké, velké oči, které pro silnější efekt muži rozevírají dokořán, a pravidelné a bělostné zuby, které vystavují v širokých, groteskních úsměvech.
Pány však nehodnotí jen porotkyně, oči na nich zkoumavě nechávají i všechny divačky – mohou si totiž vybrat, nechat se svým favoritem ukrást a strávit s ním horké intimní chvilky. Stačí si počkat, když bude tančit kolem ní a poklepat mu na rameno.
Muži se zde snaží, nabízejí se, vystavují a předvádějí, skutečnými protagonistkami festivalu jsou však ženy, to ony si vybírají. Dámy totiž v kmeni Wodaabe požívají sexuální svobody, rozhodne-li se dotyčná pro toho kterého krasavce, nemůže jí její manžel sex s ním zakázat.
„Už jsem viděla tři muže, kteří se mi líbili,“ prozradila na festivalu v roce 2011 reportérovi BBC jedna z domorodek. „Na Gerewol chodíme pro radost, když seženu ženu, bude to bonus,“ vysvětlil účastník letošního ročníku magazínu National Geographic. Jiný byl však určitější: „Všichni se malujeme a vystrojujeme. Nejvíc mám ale rád, když najdu nové ženy a vezmu si je do buše.“
Když bratři sdílejí jednu ženu: Tibet
Je jednou z nejvzácnějších forem manželství na světě, praktikuje ji asi jedno procento obyvatel Země. Bratrská polyandrie má svůj domov především v Tibetu. V tamních rolnických obcích bývá běžné, že dva a více bratrů sdílejí tutéž ženu. Tradičně bývaly sňatky sjednávány rodiči a jejich potomci, zejména dívky, do plánování neměli co mluvit. Ani dnes nebývá obvyklé, že by se manželství uzavřelo bez souhlasu rodičů.
Ve vzniklé rodině bývá dominantní nejstarší bratr, ale práce i sexuální aktivity jsou distribuovány rovnoměrně, ačkoli výzkumníci dodávají, že upřednostňování konkrétního intimního partnera je jedním ze zdrojů rodinných konfliktů. Dalším může být například přílišný věkový rozdíl mezi nejmladším či nejstarším ze sourozenců a společnou manželkou nebo prostá sourozenecká řevnivost či pokusy mladších z bratrů přespříliš agresivně konkurovat nejstaršímu. Naproti tomu ke všem dětem musejí mít všichni bratři stejný vztah, a i když jeden z manželů ví, které z dětí je jeho biologický potomek, nesmí jej favorizovat.
O důvodech, které daly této variantě manželství vzniknout, se dosud vedou spory. Podle některých interpretací byla nástrojem, jak udržet kontrolu porodnosti, podle jiných, které však byly vyvráceny, byla následkem nedostatku žen a metodou, jak se vyhnout nedostatku potravy. Příčiny zavedení bratrské polyandrie jsou však bezpochyby ekonomické a tak je též tamní obyvatelé charakterizují.
„Když jsem se zeptal Dorjeho ženy, zda pro ni nebude obtížné vycházet se třemi bratry jako s manželi, smála se a řekla, že očekává, že se bude mít ekonomicky lépe, protože pro ni a její děti budou pracovat tři manželé,“ píše ve své studii americký antropolog Melvyn C. Goldstein. A dodává, že bratrská polyandrie též pomáhá zachovávat velikost rodinné půdy, proto se ostatně rozvinula u rodin majitelů půdy, ne u nejchudších vrstev tibetských bezzemků. Zatímco kdyby si bratři pořídili vlastní, oddělené rodiny, museli by rodiče pozemek rozdělit na příslušný počet podílů podle počtu bratrů, kteří by pole zase dále dělili mezi své syny – a to vše by se odehrávalo v nehostinných a neúrodných horských podmínkách. Vstoupí-li však všichni bratři do jednoho, společného manželství, rodinná půda zůstane scelená, a tedy produktivnější.
