Starověké město pulsovalo životem, smyslným, nevázaným. Korint byl tavícím kotlem, křižovatkou velbloudích karavan i lodní dopravy, v jeho přístavu nacházely přechodný domov stovky lodí. Byl bohatým, prosperujícím městem námořníků, kupců, cestovatelů, vojáků, kteří vybírali od davů průchozích poplatky, byl městem politiků, řemeslníků – a také prostitutek. Křiklavě nalíčených, ve svůdných, sporých róbách, vždy svolných. Korint jimi byl vyhlášený.
Byly ve službách a pod ochranou silné patronky, samotné bohyně Afrodity.
Bohyně rozkoše a nevázaného ega
Afrodita, která má kořeny v postavě středovýchodní bohyně Ištar, byla mocnou, ale svéráznou bohyní. Zářila divokou, až divošskou povahou a její příběh je příběhem nevěry, svého muže boha ohně Héfaista podváděla s bohem války Árésem, bohem obchodu Hermem, bohem vína Dionýsem i bohem moře Poseidónem. Představovala zavržení jakýchkoli sexuálních omezení, nekontrolovatelnou vášeň, chtíč, poddání se okamžiku, neovladatelné ego, rozkoš ze života, krásu, plodnost.
V Korintu jí zasvětili chrám na více než působivém místě, čněl nad městem na skalnatém pahorku 575 metrů nad mořem. O tom, jakou funkci svatostánek měl, se vedou pře.
Orgie u oltáře?
„Afroditin chrám byl tak bohatý, že vlastnil více než tisíc chrámových otrokyň, kurtizán, které muži i ženy odevzdávali božstvu,“ napsal starořecký historik Strabón, který žil na přelomu letopočtu, a rozváděl, že i kvůli nim se město těšilo plným pokladnicím a tolika návštěvníkům: „Například lodní kapitáni utráceli peníze plnými hrstmi.“ Nahoru na útes mířily do chrámu celé davy námořníků a lodních důstojníků, „hladových po sexu“, navazuje na Strabónův výklad britský historik Nigel Spivey.
Spivey se, stejně jako další historikové přesvědčení o existenci korintské chrámové prostituce zasvěcené náboženským účelům, opírá především o slova řeckého básníka Pindaróna. Ten ve svém díle popisoval, jak na chrámovém oltáři čekají mladé dívky, aby vítaly cizince ve své náruči. „Pokud to nezbytnost vyžaduje, je vše spravedlivé,“ poznamenává poeta.
Podle některých odborníků by to odpovídalo řecké morálce. „Řecký postoj k životu považoval sexuální styk za něco stejně přirozeného, nezbytného a ospravedlnitelného jako jídlo a pití,“ píší například historici Hauck a Schulz.
Takto zachytil starověký umělec narození Afrodity, bohyně lásky.
A mnohé zdroje potvrzují, že Korint byl v akceptaci přirozenosti sexu extrémní a že tolerance dosáhla i na sex za peníze. Slavného dramatika Aristofana dokonce pověst Korintu inspirovala k vytvoření slova „korinthiazesthai“, které znamenalo „smilnit“. „Jednám po korintsku“ poté znamenalo buď „jsem prostitutka“, nebo „nabízím prostitutku“. A o tom, že město mělo „velkou armádu prostitutek“, píše i Plutarchos. A dáme-li ještě jednou slovo Pindarónovi, seznámí nás s korintským atletem Xenofónem, který v roce 464 před naším letopočtem zvítězil v olympijském pětiboji a na oslavu svého úspěchu a jako výraz díků věnoval Afroditině chrámu stovku mladých žen.
Mnozí odborníci však upozorňují na to, že to ještě nedokládá, že se jednalo o chrámovou prostituci pro náboženské cíle. Jako nadnesená zpochybňují minimálně slova o sexuálních aktech zástupů prostitutek na chrámovém oltáři. Archeologické výzkumy totiž dokládají, že samotný boží stánek byl zkrátka příliš malý na to, aby takový servis umožnil. Pokud vůbec, odehrával se v něm prý jen mnohem skromnější sexuální život. Většina prostitutek lákala muže do příbytků u chrámu, nebo dokonce samy scházely ze skály dolů a nabízely se zákazníkům u přístavu.
Ještě otevřenější je přitom otázka, nakolik měly jejich služby náboženský charakter. Strabón nikde neříká, že prostitutky nabízely své služby jako součást chrámových rituálů, tvrdí americký vědec S. M. Baugh. Do vlastnictví chrámu či města se podle něj dostávaly jako otrokyně a jejich prodejný sex sloužil jen jako podstatný zdroj příjmů jejich majitelů. A píší-li zdroje o tom, že byly obětovány božstvům, znamená to jen tolik, že byly zbaveny osobní svobody. Boží služebnice by poté byl pouze eufemismus pro status otrokyní.
Apoštol Pavel: upusťte od smilstva
Ať byla realita korintské prostituce jakákoli, její rámec se změnil v roce 146 před naším letopočtem, kdy ho zničil Luccius Mummius. Když sídlo v roce 44 před Kristem obnovil Juliu Cesar, vtiskl mu již ryze římský charakter.
Aury neřesti se však Korint zřejmě nezbavil ani poté, jak o tom svědčí ostré výtky apoštola Pavla z Tarsu obyvatelům města. V Prvním listě korintským popisuje, jak každou noc vyzývaly zvony a gongy z Afroditina chrámu muže k „pobožnostem“. Z chrámu poté vycházely kněžky a vydávaly se dolů do města, aby oslovovaly muže a vyzývaly je k „bohoslužbám“.
Korinťany apoštol Pavel kárá za to, že hřeší více než pohané, napomíná je, že lidské tělo patří Bohu, nikoli hříchu, a vyzývá je: „Upusťte od smilstva.“
