Dá se srovnat duchovní služba ve věznici a v civilu?
Služba je odlišná, kážu a mluvím s odsouzenými. S lidmi, kteří něco spáchali a odpykávají si svůj trest. Snažím se probudit víru u nevěřících a praktikující křesťany povzbudit k hlubšímu následování Krista. Všechny pak motivuji, aby poznali, že páchání trestné činnosti je ohavnost. Zlo, které ubližuje společnosti i jim samým. V Bibli je napsaný zajímavý verš: Kdo hřeší, činí násilí své duši. Každý, kdo dělá něco zlého, ubližuje sám sobě.
Co je pro duchovního ve věznici nejdůležitější?
Individuální rozhovory s odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo obviněnými ve vazbě. Odsouzení jsou vesměs rádi, že na ně má někdo čas a mohou se mu s důvěrou svěřit.
Jsou i pro vás mříže deprimující?
Říká se, že první kontakt s vězeňským prostředím vás buď šokuje, nebo uchvátí. U mě to byl druhý případ. Věřím, že to byla Boží výzva, na kterou jsem zareagoval.
Dokážou na mříže vězni zapomenout při pohovorech s kaplanem?
Někdy ano - když si „zvnitřní“ nějaký nový impuls. Nejhůř jsou na tom ti, kteří se ve věznici ocitnou poprvé. První dny prožívají peklo, muka. I když režim je v pořádku, dolehne na ně ztráta svobody. Jsou izolovaní od okolního světa. Mnohým až tady dojde, co spáchali.
Poznáte, jestli chce vězeň povídáním jen zabít čas, nebo to s vírou myslí vážně?
Většinou to při prvním nebo druhém rozhovoru poznám. Když ne, přímo se zeptám. Hlavní je opravdový zájem a důvěra. Když ze mě někdo zkouší účelově něco „vyrazit“, například kávu, poštovní známku nebo růženec, nepochodí. Ježíš to dobře řekl: Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
Jak vězni v rozhovoru s vámi vysvětlují svoje porušení Desatera, třeba nepokradeš nebo nezabiješ?
Hned po příchodu o tom většinou mluvit nechtějí. Jde o to, aby každý prožil poznání své viny a přiznal ji. Nemůžete vězně plácat po rameni a říkat: To bude dobrý. Dobré to bude v okamžiku, kdy člověk sám sobě přizná, že udělal zlou věc, a vyvodí z ní důsledky. Okradl jsem, omluvím se a škodu nahradím. Lidský život samozřejmě nevrátíte, zde je možnost „narovnání“ takřka nemožná.
I vrazi chtějí setkání s duchovním?
Ano. V minulosti dva dokonce dali na papír, co udělali, jak se to stalo. Oba říkali, že jak vše vypsali, ulevilo se jim. Kontaktovali rodiny obětí, avšak bez odezvy. Někdy se stává, že takového pachatele proklínají pozůstalí, ale i vlastní rodina ho zavrhne. Zůstane sám se svým hříchem a dlouhým trestem. Zlo plodí další zlo - jak rozbít toto „řetězení zla“? Mohu mu nabídnout alternativu duchovní služby, vést ho k pokání a přijetí Kristova slitování. Ježíš zachraňuje hříšné, „nalomenou třtinu nedolomí“. Kajícníkovi zvěstuji Boží lásku, odpuštění, vnitřní uzdravení. A velkou účinnost má i modlitba.
Jak relaxuje kaplan, když se mu vězni svěřují s tak hrůznými věcmi, aby ho to nesrazilo na kolena?
Po každém setkání s vrahem, se kterým jsem kdy mluvil, jsem dlouho myslel na to, co všechno mi řekl. Vracel se mi výraz jeho očí i slova - detailní popis hrůzného skutku i jeho temného světa, v němž se pohyboval. Vloni jsem z jednoho takového rozhovoru dvě noci pořádně nespal... To není jako číst detektivku nebo ji sledovat v televizi... Ale zpět k otázce. Využívám duchovní „supervize“ v církvi a ve společenství moudrých zkušenějších kazatelů a kolegů vězeňských kaplanů. Též mám rád hudbu, přírodu, hory. Abych se trochu srovnal a vyčistil, ordinuji si hlavně modlitební procházky, kolo, běžky nebo manuální práci.
Jsou případy, kdy vás kontaktují propuštění vězni?
Jistě, s některými jsem v korespondenčním i osobním kontaktu, někteří docházejí k nám do církve. Součástí naší kaplanské služby je i postpenitenciární péče. Snažíme se podržet motivované vězně v trestu a následně i po jejich propuštění. Mohou si vybrat z řady pomáhajících center, spolků, komunit. Kdo skutečně chce, najde způsob, jak se integrovat do normálního života. Není to snadné, ale možné ano. A o to jde, aby se snižovala kriminalita a recidiva.
Jenže řada věřících se do vězení vrací znovu a znovu. Co s tím?
Někdy odsouzení uvěří v Boha až ve vězení, na svobodu odcházejí plni motivace. Aby vydrželi, musejí po propuštění udělat kompletní inventuru svého života a „umrtvit“ všechna pokušení. To ale zvládne málokdo. Propuštěný vězeň si třeba dokáže najít práci a bydlení, ale dojede na své zlozvyky nebo špatné kamarády. Musí se tedy více pochlapit, vypěstovat si „dobrozvyky“... Teď třeba docházím za odsouzeným, který si věřil už při minulém výkonu trestu. Nedávno se ocitnul zpátky na Borech. Současný trest přijal bez sebemenších výhrad. Řekl mi, že ještě potřebuje více dozrát. Okamžitě začal pracovat a vzdělávat se, znovu si objednal Bibli. Doufá, že teď už snad vytrvá a vydrží.
