Již významy jeho názvu jsou vypovídající. V jazyce quechua znamená „tinku“ setkání, v řeči aymara potom „fyzický útok“. A opravdu je obojím.
„Na zaprášené křižovatce se v boji utkávají dva padesátníci, dávají si údery a kopou do sebe asi po deset minut, tváře jim krvácejí a dav štve jednoho proti druhému, povzbuzuje. Postupem času je zmáhá vyčerpání, ale oba jsou stále při vědomí, i když ve stanu vytržení,“ popisoval v roce 2007 své setkání s Tinku reportér listu The New York Times.
„Pokud je souboj příliš ve prospěch jednoho z účastníků, okolostojící zasáhnou a přeruší ho. Kromě modřin na obličejích a po těle občas dochází k úmrtím,“ líčí novinář. A dodává slova španělského křesťanského kněze. „Jsou věci, které tady prostě pořád ještě nechápu. Tinku je prostě svátek, při němž do sebe lidé kopou, dokud nepadnou k zemi, a s jistou frekvencí při tom dokonce i umírají,“ nezastíral údiv a odtažitost od místní indiánské tradice duchovní.
Ona tradice je velmi stará, sahá až do roku 1 100 a souvisí s válečnickými kořeny kmene Quaraquara. Tinku pochází zřejmě ze starodávného města Macha a původně byl rituálem, na němž bojovníci dosvědčovali a poměřovali své bojové dovednosti. Právě z jejich řad si vybíral členy své osobní ochranky sám vládce říše Inků – stávali se jimi ti, kteří prošli rituálem vítězně.
Postupem času však získal rituál další, náboženský rozměr. Souvisel s indiánskou vírou v Matku přírodu – Pachamama. To k ní se vztahovala prolitá krev i případní mrtví, krev je obětována proto, aby zajistila úrodu, účastníci rituálu mají svou smrtí přispět životu komunity a dát jí i půdě plodnost.
Ovšem nešlo jen o oběť, rituál měl velmi praktický význam, rozhodoval o mocenském poměru sil v tamní oblasti, chudé na vodu. Komunita, která v rituálních soubojích zvítězila, získala na rok nadvládu nad ostatními a s ní především privilegovaný přístup k vodě. Místo neustálých šarvátek, přetlačování se a lokálních válek o využívání vodního zdroje rozhodovalo regulovanější rituální násilí.
Násilí hýřící barvami
Dnes se rituál Tinku koná každoročně druhého a třetího května. Stojí samozřejmě na soubojích, má však i druhý pilíř, bez něhož by událost jistě neproběhla s takovou dramatičností: je jím velkorysá konzumace nápoje chicha, alkoholu z kvašeného žita. Ony dny září barvami, muži i ženy jsou v bohatě ozdobných, křiklavých oděvech. Mají sandály s vlněnými ponožkami, ženy dlouhé sukně, šerpy a šátky, muži zdobené kabátce a tuhé čepice z hovězí kůže.
Nešetří se ani ženy.
Bojuje se jeden na jednoho, leckdy však frenetičnost okamžiku bitvu znepřehlední.
Odolné pokrývky hlavy jsou potřeba, tlumí při soubojích jeden na jednoho údery, a to nejen rány pěstí, ale též dopady kamení, které čas od času vylétá z davu. Souboje jsou nemilosrdné, tu a tam se je snaží kontrolovat policie a zabránit nejhoršímu, rvačky jsou však k neuhlídání, přesouvají se z náměstí do postranních uliček a při rituálech v odlehlých městečkách jsou naprosto mimo kontrolu.
Neúčastní se jich jen muži, příležitostně se do středu shluku přihlížejících vydají i nesezdané ženy, jejich rvačky však mají spíše podobu tahání za vlasy a trhání oblečení, krev při nich tak často neteče. Bitky mužských členů komunit jsou mnohem ostřejší., ačkoli jen výjimečně dochází na zbraně, jako je prak či bič. Mnohdy však protivníci svírají v dlaních kameny, aby dodaly úderům pěstí větší razanci.
Pokud ženy nebojují, povzbuzují své muže, případně je ošetřují. Duely, stejně jako tanec a zpěv doprovázený hrou na tradiční flétny a nástroj charango podobný mandolíně neustává ani v noci.
Důvody, pro které rituál po staletí stále žije, zůstávají tytéž. Má přinést oběť plodnosti půdy – a ještě i dnes se o to mají postarat potoky krve, ale i oběti na životech. Kromě toho je příležitostí, jak se mohou předvést mladí muži před ženami, a nástrojem, jak dát průchod nastřádaným napětím mezi komunitami v oblasti, kde jsou konflikty kvůli vodě všední realitou i v dnešní době.
„Tinku je jako psycholog, který nám pomáhá překonat naše traumata,“ vyzdvihoval v rozhovoru pro The New York Times starodávný násilný rituál Osvaldo Echeverría, představitel města Sacaca, a hájil ho proti celému světu: „Je toho hodně, co se musíme dovědět o světu, ale je též spousta věcí, které se musí svět naučit od nás.“
Katolická církev však nesouhlasí a snaží se rituál plný alkoholu a násilí, po němž zůstávají na zemi zbití lidé, krvavé šmouhy a kaluže moči, vymýtit.
