„Na tomto ostrově povstali mnozí černí a nyní jich je mnoho a jejich počty vyrostly natolik, že si vybudovali vlastní sídlo nebo sídla s názvem Bahoruco,“ lká ve zprávě z roku 1587 správce panamského města Yaguana a pokračuje: „Rozšiřují se a opevňují, mají tolik smělosti a nestoudnosti, že nás, Španěly, vytahují z našich domovů, aniž bychom jim byli schopni odporovat.“
Je to svědectví o tom, jak mocné byly rebelie afrických otroků. A není jediné, jak v knize Afričtí uprchlí otroci v Panamě šestnáctého století: historie v dokumentech dokládá americký historik Robert Schwaller.
K jeho výzkumu ho přitom zavedl dokument, jímž španělský král Filip II. v roce 1571 ukládal svým jednotkám v jihoamerickém Santo Domingo instrukce ohledně tamních zběhlých afrických otroků. Panovník v něm totiž sáhl po specifickém slovu, všiml si badatel. Zatímco jiné listiny hovoří o „potrestání, pacifikaci, vytlačení, přemožení“ zběhlých otroků, v této zvolil král slovo „dobýt“.
Ona subtilní formulace historika zaujala. Španělé jí totiž de facto přiznávali, že si uprchlí otroci dokázali vybudovat a bránit vlastní dominium, území a jeho správu. Další Schwallerův výzkum, především královských ediktů, soudních rozhodnutí, dopisů a hlášení ukrytých v archivu ve španělské Seville, jeho úvahu potvrdil a dovedl ho ještě dál. K odkrytí zastřené části latinskoamerické historie. K odhalení, že uprchlí afričtí otroci byli jejími aktivními tvůrci. A že byli dobyvateli svého druhu.
Vlastní komunity, obchodní sítě, razie
Jejich rebelie, útěky, vzpoury byly přirozeně známou částí dějin. Zběhlým otrokům se španělsky říkalo „cimarrón“, ono slovo odkazuje na indiánské slovo „símara“, šíp, a jeho odvozeninu „símaran“, tedy divoký, divošský, zbloudilý, barbarský. Jenže ony útěky a vzpoury se povětšinou považovaly za epizodické. V souladu s evropocentrickým triumfalistickým vyprávěním líčili historikové koloniální epochu jako soudržnou dobu neochvějně postupující španělské nadvlády. Konkrétně Panama byla podle tradovaného vítězoslavného příběhu o dobývání plně kolonizovaná již Vicolásem de Ovando v roce 1503.
Nová historická škola o dobývání Ameriky poté připomněla aktivní roli samotných domorodců, kteří se kolonistům buď bránili, nebo s nimi uzavírali dohody. Rovněž zdůraznila, že budování španělské vojenské, politické, náboženské a společenské nadvlády trvalo desetiletí, ne-li staletí, a že španělští ideologové dobývání často zaměňovali „nárok“ na vlastnictví se skutečným vlastněním a kontrolou území a zdrojů.
Schwaller nyní jako protagonisty odkrývá rovněž africké otroky a odhaluje jejich houževnaté budování osvobozených komunit v Panamě v šestnáctém století, dlouho před první úspěšnou revolucí otroků v Haiti na konci osmnáctého.
Skupiny „cimarrónes“ v Panamě budovaly soběstačné komunity již od roku 1519. Jejich snahu později usnadnily přesuny obyvatel, které prováděli španělští dobyvatelé kvůli svým ekonomickým aktivitám. Nejprve pracovní sílu i dobyvatele shromažďovali poblíž zlatých dolů, poté u plantáží s cukrovou třtinou. Přesuny obyvatele koncentrovaly do vymezených lokalit, zbylé celé regiony však nechávaly prázdné. Právě v nich se skupiny uprchlých otroků soustředily.
Nebylo jich málo. V roce 1542 arcijáhen Álvaro de Castro hlásí, že sídla Cabo San Nicolás, Ciguayos, poloostrov Samaná a mys Higüey okupují dvě až tři tisícovky „cimarrónes“. Španělští činitelé si podle Schwallera stěžovali, že se obyvatelé jejich měst neodvažovali opouštět domovy, že horníci spí se zbraněmi, protože se musejí obávat nečekaných vpádů někdejších otroků.
Opravdu, společenství osvobozených Afričanů nezůstávala v ustrašené sebeizolaci ve vysídlených regionech. „Cimarrónes“ dokázali přerušit a ovládnout cestu mezi přístavem Yaguana a městem San Juan de Maguana. Ustavili obchodní sítě mezi vlastními komunitami i s městskými otroky, kteří žili stále pod Španěly, s jejich pomocí kolonizátorům prodávali zboží, které jim předtím kradli. Své enklávy využívali k napadání španělských kolonizátorů i jejich zájmů a autority. Moc uprchlých otroků rostla tak, že se Španělé v roce 1545 obávali, že pokud by „cimarrónes“ chtěli ovládnout celý ostrov, dokázali by to.
Bylo to svého druhu africké dobývání v Panamě, soudí Schwaller. Jednak někdejší otroci dobývali vlastní území. Podle některých zdrojů si však též podmiňovali domorodce. Historik to vysvětluje tradiční povahou války v afrických oblastech, kde měli kořeny. Nespočívá totiž v dobývání území, spíš v dobývání lidí, které si vítěz odváděl, zatímco území nepřátel mnohdy prostě zase opouštěl. I v tomto smyslu byl z pohledu Afričanů jejich panamský boj dobyvatelský – dobývali sebe sama jako lidi, ze španělského područí.
Hrozba, kterou síla osvobozených komunit představovala, byla tak velká, že španělský král musel dát svým úředníkům v Panamě možnost s povstaleckými vůdci vyjednávat. Využil jí Diego Ocampo, mistr mobilních manévrů, a Diego de Guzmán, jehož základnou bylo sídlo la Vega. Třetí známý velitel „cimarónes“ Sebastián Lemba byl v roce 1548 poražený a zabitý.
První kapitola příběhu „cimarrónské“ moci tak skončila. Úplný zánik osvobozených společenství uprchlých afrických otroků to však nebyl. Jejich ostrůvky zůstávaly vlivnými hráči i tak, v letech 1572 a 1573 tak například „cimmarónes“ uzavřeli alianci s pirátem Francisem Drakem.
Svobodná zóna
I druhému dějství, odehrálo se v poslední třetině šestnáctého století, pak předcházely demografické a ekonomické změny a přesuny. Zatímco zkraje invaze přišlo na ostrov na deset tisíc Španělů, počet začal brzy prudce klesat a v druhé polovině šestnáctého století činil asi čtyři a půl tisíce. Jejich početní síla slábla. Změnil se i jejich byznys, produkci cukrové třtiny nahradil zázvor a dobytek. Vyrostl nový fenomén, pašování vyprodukovaných komodit cizími loděmi, který připravoval španělskou administrativu o monopol, peníze, kontrolu, dohled.
A pak se znovu objevil problém „cimarrónes“. Jejich baštou se stal region Bahoruco. Byl takovým magnetem, že se zprávy o něm jako o nebi pro uprchlé otroky šířily tisíce kilometrů po Karibiku. Nový panamský guvernér Antonio de Osorio se obával, že by aliance „cimarrónes“ a šéfů pašeráckého byznysu mohla ovládnout celou Panamu. Nařídil proto, aby se španělské komunity stáhly na vyhrazená území, aby se mohly snáze, sevřeněji bránit.
Jeho plán si našel mnoho kritiků a jejich obavy se naplnily. Výsledkem Osoriova nařízení bylo, že ve vylidněných oblastech nacházely svobodu další a další uprchlí otroci, ale i rebelující Španělé.
Španělská správa se tamní kontra-společnost snažila podrývat výpady a patrolami, potřít ji však nedokázala. Vylidněné oblasti na severu a západě ostrova nabízely spoustu prostoru pro udržitelný život. Komunity se varovaly vpádů a konfliktů se španělským světem, pěstovaly rýži, kukuřici, sladké brambory, tabák i bavlnu, staraly se o dobytek i prasata.
Svědectví o jedné, nacházela se poblíž Cabo Tiburón, podal francouzský námořník Guillermo Pereya, jehož tam po zajetí vysadili Angličané. Popisuje, jak ji v roce 1611 navštívily dvě anglické a jedna nizozemská loď, aby za vyčiněné dobytčí kůže a solené vepřové vyměnily muškety, střelný prach, kulky, plátno, nitě, kopí, oděvy, ale též třiadvacet otroků uloupených z portugalského plavidla.
V roce 1612 se španělský přístup změnil. Jejich jednotky na severní a západní území nevpadaly proto, aby decimovaly již existující, etablovaná sídla „cirramónes“. Spíš pátraly po nově uprchlých otrocích. A další osud osvobozených komunit? Není zcela jasný. S příchodem Francouzů a jejich brutálního režimu produkce cukrové třtiny však mnozí uprchlí otroci utíkali zase zpět na španělská teritoria.
To, jak zasáhli do šestnáctého a počátku sedmnáctého století, však podle Schwallera svědčí o tom, že Španělé navzdory svým prohlášením neměli území, která měli dobýt, pod kontrolou. „Naopak, uprchlí afričtí otroci se stali sami dobyvateli,“ soudí Schwaller.
