Zajímalo vás někdy, kdo vlastně tahal za provázky jihoamerických loutkových vlád, jaké triky využívala CIA pro kompromitaci východoněmeckých politiků, případně co bylo předmětem dohody uzavřené Američany s afghánskými mudžahedíny v osmdesátých letech? Odpovědět si můžete sami. Na začátku letošního roku, přesně 18. ledna, totiž došlo k dosud největšímu odtajnění materiálů dosud bezpečně uzavřených v archivech Ústřední zpravodajské služby v Langley. Tyto dokumenty byly sice odtajněny už v říjnu loňského roku, ale nahlédnout se do nich dalo jen osobně v Národním archivu marylandské College Park. Letos je už konečně můžete studovat on-line, v podobě třinácti milionů naskenovaných listů.
Nedostatek kadeřníků ve východním Berlínu
A co si z této historicky zásadní kolekce odneseme? Především zklamání a rozpaky. Podstatná část zveřejněných aktivit totiž popisuje naprosto banální nebo naopak obskurní mise, nad nimiž se chce jen nedůvěřivě kroutit hlavou. Ne, opravdu zdaleka ne každý tajný projekt realizovaný Ústřední zpravodajskou službou mezi lety 1947 až 1990 měl podobu promyšleného ďábelského plánu.
CIAAmerická Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency) platí od svého založení roku 1947 za všemocnou organizaci. Původní poslání bylo soustředit všechny užitečné zpravodajské informace z celého světa v rámci jedné státní agentury, ale záhy se z ní stal obávaný nástroj k prosazování cílů zahraniční politiky Spojených států amerických. Za dobu své existence se CIA přímo podílela na sesazení prezidentů v Guatemale, Kongu, Vietnamu nebo Chile, připravovala a prováděla atentáty na politiky nebezpečné zájmům USA, podporovala mnohé diktátory a kryla své akce z obchodů se zbraněmi a drogami. Je nezávislou státní organizací, která se teoreticky má zodpovídat pouze prezidentovi Spojených států a částečně i výborům Kongresu, ale prakticky je mimo veřejnou kontrolu. S blíže nespecifikovaným rozpočtem v řádu desítek miliard dolarů, neomezeným přístupem k technickým prostředkům, přibližným počtem 21 575 stálých zaměstnanců a hlavně mimo území Států neomezenými pravomocemi je CIA jednou z nejvýkonnějších a nejnebezpečnějších tajných služeb světa. |
V očekávání fantastických odhalení tak čtenář zjišťuje, jakou pozornost věnovala CIA v roce 1973 kritickému nedostatku kadeřníků ve východním Berlíně nebo jak její operativci nepochybovali o tom, že se muslimští radikální imámové v Íránu nedokáží názorově sjednotit (aby vzápětí svrhli režim). Podívat se můžete na ručně nakreslený plánek rumunské muničky, ale nic moc dobrodružnějšího archiv, zdá se, zatím nenabízí.
Je to i tím, že se v databázi dočtete jen o materiálech, které byly dříve klasifikovány jako „tajné“, nikoliv „přísně tajné“, a že jsou ve zveřejněných textech začerněna jména agentů, informátorů a dalších zdrojů. Proto archiv láká především k hledání těch nejkatastrofálnějších experimentů Ústřední zpravodajské služby.
Je libo prezidentské porno?
Jeho občanské jméno znělo Kusno Sosrodihardjo, ale svět jej poznal jako prezidenta Sukarna. V letech 1945 až 1966 stál v čele Indonésie. Jenže zatímco jedni jej vychvalovali jako osvoboditele Indonésie od nizozemské koloniální nadvlády, druzí v něm viděli příliš nezávislého politika, který až přehnaně koketuje s komunismem.
V roce 1956 doba pro jeho sesazení ještě nedozrála, a proto se pracovníci CIA rozhodli alespoň narušit obraz vytvořeného lidového idolu. Posloužit k tomu měl na šedesátá léta skutečně odvážný pornosnímek s hetero i gay tématikou. Představitel hlavní role filmu Happy Days jako by Sukarnovi z oka vypadl, a to i díky speciální masce.
Filmem měly být zaplaveny indonéské videopůjčovny, aby se každý na vlastní oči přesvědčil, co je hrdina Sosrodihardjo zač. Až poněkud pozdě došlo operativcům z CIA, že videopůjčovny, videopřehrávače a VHS kazety nejsou indonéské veřejnosti zdaleka tak dostupné jako americké. A že tamní poptávka po pornu se v zemi zatím limitně blíží nule. Snímek prošel produkcí i dabingem, ale na prodejních pultech ho už nenajdete. CIA celý projekt před finišem zastavila.
Jednou je líp, jednou je hůřPodstatná část práce CIA působí dojmem naprostého propadáku, což ostatně při pohledu zpět doznávají i sami ředitelé CIA v rámci zveřejněných hodnotících zpráv. „Nic z těchto zveřejněných materiálů není upravováno nebo vybíráno,“ tvrdí v rozhovoru pro CNN Heather Horniaková, tisková mluvčí CIA. „Je to obraz kompletní historie. A ta prostě byla někdy lepší, jindy slabší.“ |
Nadobro se však plánu nezbavila. Tato organizace v roce 2003 prokazatelně financovala produkci podobného snímku, který měl vypadat jako nefalšované domácí video bývalého iráckého diktátora Saddáma Husajna. Podrobnosti o tom poprvé zveřejnil Jeff Stein, operativec FBI. „Šlo o to, že by měl irácký vůdce sex s nezletilým chlapcem. Mělo to vypadat jako natočené skrytou kamerou. Zrnité, rozostřené. A CIA pak chtěla touto nahrávkou zaplavit celý Irák,“ líčil.
Ani tentokrát však snímek nepronikl do světa, filmová kampaň se ukázala jako omyl. „Víte, to že by si Saddám hrál s mladým chlapcem, není něco, co by v oblasti středního Východu mohlo nějak rezonovat, co by podlomilo jeho obraz vůdce,“ přiznal později nejmenovaný zdroj z CIA. „Snažit se vytvořit takovou kampaň je prostě totálním nepochopením cíle. Snažíme se útočit s pomocí našich tabuizovaných témat a přitom zapomínáme, že to jsou jen naše vlastní tabu.“
Najdi si svého homosexuála
Snaha nalézt protivníkovo slabé místo byla vždy jedním z ústředních bodů aktivit CIA. Zlatý důl proto pro agenturu představovali homosexuálové. Jak je ale poznat? CIA tonula v nejistotě od šedesátých let, než konečně v roce 1980 v součinnosti s odborníky vypracovala pětistránkový manuál. Díky němu to už mělo být snadné.
„Rozpoznat homosexuála na první pohled je téměř nemožné, stejně jako je nemožné rozpoznat přesvědčeného komunistu. U obou je totiž problém psychické povahy, nikoliv fyzické,“ píše se hned v úvodu historicky cenného textu. „Jen velmi málo z nich používá oční stíny nebo řasenku.“
Určité komplexní gay symptomy tu ale jsou a dobrý agent je dokáže vyhodnotit. Homosexuál totiž žije dvojím životem a jeho charakter je kombinací Jekylla a Hyda. A bojí se, že jeho temná stránka bude jednou veřejnosti odhalena. Proto například používá k přijímání důvěrné pošty výhradně P.O. Box, domů si nechává posílat jen běžnou poštu.
Jeho jméno není v telefonním seznamu, jezdí zahraničním vozem z půjčovny. Při řeči s potenciálním sexuálním partnerem používá kódového slovníku a hesel, kterému rozumí jen členové komunity. Homosexuál je například obeznámen s tím, co znamená, když je někdo „gay“ a „bi“, což většinová populace netuší. „Když se tedy subjektu zeptáte, jestli je bi, a on vám odpoví, máte hned jasno,“ zmiňuje manuál.
A nenechme se mýlit, většina homosexuálů je ve skutečnosti ženatých. Ale většinou s lesbami, aby navenek udrželi zdání spořádaného manželství. Sňatek jim slouží jen jako pláštík zakrývající „odporné aktivity za hranicemi veškeré představivosti“. Podstatné je, že homosexuálové jsou abnormální mentálně i emocionálně a vzorce jejich chování jsou proto zcela nepředvídatelné. Manuál byl vyřazen z klasifikace tajné až v roce 1999.
Když je práce zábava
Výraznou pozornost věnovali operativci CIA náladě obyvatelstva v zemích východního bloku, přičemž se hekticky soustředili na sběr vtipů a anekdot. Podle Petera Clementa, stávajícího asistenta ředitele oddělení CIA pro oblast Evropy, se tak dělo proto, že „sesbírané vtipy jasně dokreslovaly atmosféru a politické ovzduší v jednotlivých zemích“.
Vtipy, které neušly CIA
|
Jiné zdroje uvádějí, že jedno oddělení Ústřední zpravodajské služby bylo přímo pověřeno vymýšlením takových anekdot, které pak na území ideologického protivníka působily subverzivně a podrývaly morálku. Listy zveřejněného archivu ale neobsahují žádné bližší informace, jen pravidelnou svodku deseti až jedenácti dobových vtipů.
Telepati v tajných službách
Izraelec Uri Geller byl v sedmdesátých letech celebritou světové proslulosti. Jak toho dosáhl? Coby salónní magik četl pomocí telepatie lidem z publika myšlenky a pomocí telekineze ohýbal lžičky a klíče. Dotáhl to však ještě dál, po sérii rigorózních osmidenních pokusů se propracoval na pozici placeného specialisty CIA. Geller dokázal „přesně“ namalovat předměty ve vedlejší místnosti a popsat „obrazy vzdálených míst“, které viděl v hlavě. Že to zní jako špatný vtip? Přesto byl izraelský iluzionista jen jedním z celého týmu profesionálů podobného ražení, s nimiž Ústřední zpravodajská služba dlouhodobě spolupracovala v rámci programu Stargate. Za dvacet milionů dolarů z kapes daňových poplatníků v týmu nalezlo zaměstnání 22 senzibilů, jasnovidců a expertů s paranormálními schopnostmi.
Projekt neměl valných výsledků. Experti sice plnili testy a zkušební úlohy s „úspěšností o 15 procent větší“ než většinová populace, ale když přišlo na konkrétní předpovědi, pletli se v 80 procentech případů. Prakticky ani jeden z jasnovidců nedokázal upozornit na budoucí válečný konflikt nebo nastávající krizi. Nikomu to ale nevadilo. Vadilo máloco. Například pět let po svém zařazení to týmu byl Geller v přímém televizním přenosu usvědčen z podvodu, respektive z provedení kouzelnického triku. Ale na výplatní pásce CIA zůstal i nadále.
Rozpačitě působily i pokusy o další využití psycho-špionů. Snaha vymazat na dálku silou mysli disketu s důležitými daty nebo s pomocí myšlenkového proudu přivést raketu k explozi se míjela účinkem. Poručík Frederick Holmes Atwater, který Stargate od roku 1987 dozoroval, však trval na pokračování. Už proto, že Sověti v rámci svého projektu s krycím názvem Fénix zkoušeli to samé a vedli s Američany jakousi psychickou válku. Vyšetřování v roce 1995, které program uzavřelo, zdůraznilo „statisticky nepotvrzený paranormální fenomén, který však vzhledem ke své krajně nekonkrétní povaze není využitelný ve zpravodajské praxi“.
