List New York Times se už několikrát zasloužil o to, že obohatil slovníky o nové termíny. A právě na popud článku Londýnská módní mánie dorazila do New Yorku uveřejněného v roce 1884 do hovorové řeči elegantně vplul pojem „slumming“. Čeština jeho český překlad zatím nezná, proto si musíme vystačit jen s jeho definicí. Označuje trávení volného času na úrovni nižší společenské třídy, ať už z důvodů charitativních, nebo z prosté zvědavosti.
V 19. století ona zábava spočívala v nasávání autentické atmosféry míst, kam by se slušný člověk jinak nevydal. Tedy čtvrtí, kde se ve špíně a svrabu utápěla městská chudina. Kouzlu pohybu v nezdravém ovzduší „bahna společnosti“, mezi žebráky, lehkými ženami a hladovějícími dětmi, podlehli nejprve londýnští gentlemani. A z jejich kratochvíle se brzy stal fenomén, který prorazil až za oceán.
Gentlemani hledající hřích
Prohlédněte si londýnské a newyorské slumy |
Nuzné chatrče v okolí přístavních doků Limehouse na Temži, úzké uličky ve Whitechapel nebo Shoreditch měly nepochybně působivou atmosféru. Exotická cizina se tu mísila s londýnským naturelem a míchala tak pro diváka z lepší společnosti působivý koktejl. Zvuky, vůně a chutě tohoto světa ztracených duší se musely zdát britským mužům neuvěřitelné a fantaskní. Natolik, že onomu kouzlu chtěli opakovaně podléhat.
Jen si to představte: Ryk opilých námořníků, který střídaly zvuky hádky vedené nesrozumitelnou kantonštinou. Vzduch prosycený opiem ze sklepních kuřáckých doupat, výpary z bublajících pánví pouličních prodejců nudlí a sladce vyčpělými parfémy veřejných domů. Chcete si dopřát rozptýlení s potetovanou kráskou, sehnat vzácné koření z Hongkongu, utopit pár desítek liber v hazardu, opít se rýžovou pálenkou nebo si dopřát hašišem podbarvené snění? Ve slumech je k mání vše, po čem vaše hříšná duše touží.
Fascinace chudobou
Obyvatelé londýnských slumů, kteří měli jen nepatrnou šanci, že někdy vymění stávající adresu za lepší, tento zájem zprvu nechápali. Poměrně brzy si ale ujasnili pravidla této společenské hry. Dochází jim, že britští zbohatlíci vyhledávají etnicky pestré prostředí především kvůli „zážitkům“. Že chtějí vidět bídu, špínu, zkaženost, volné mravy a stopy pro ně neznámých kultur, které nemají možnost ve svém konzervativním světě zahlédnout. Že nepotřebují vědět, co je smutná pravda a co jen výmysl.
Nad výlety do chudinských čtvrtí proto přebírají patronát takzvaní operátoři. Jsou to muži, kteří znají prostředí a za provizi exotiku výletníkům zprostředkovávají. Dohlížejí na to, aby se zvědavým turistům vlastně nic vyloženě nepříjemného nestalo. Samozřejmě kromě těžké kocoviny, nákazy pohlavní nemocí nebo prázdné tobolky po prohýřeném večeru, které už ale k pobytu ve světě laciné exotiky prostě patří.
Slum, nebo skanzen?
Operátoři se znají s majiteli nevěstinců, vědí, kde opiového kuřáka nebudou ohlodávat krysy. A pokud si klient přeje vidět opravdovou hospodskou rvačku „na nože“, není pro jeho průvodce problém ji nějak zinscenovat.
Londýnský dandy na výletě za hranice světa své společenské třídy. Kresba je z roku 1823, už tehdy existoval slumming.
Kresba z roku 1822 zobrazuje slumming v baru zvaném Pekelný sklep.
Podsvětí chudinských čtvrtí, o kterém píše Thomas de Quincey v roce 1822 v knize Zpověď anglického poživače opia a které opěvoval a proklínal Oscar Wilde, Percy Bysshe Shelley nebo Charles Dickens, mizí. Stává se z něj kulturní skanzen. Pohyb movitých Londýňanů, kteří měli jen pramalý zájem o skutečné řešení problémů chudiny, však čtvrtím, jako byla Limehouse, paradoxně prospíval. Byla sem zavedena kanalizace, veřejné osvětlení a vydlážděny chodníky, aby se boháči neumazali. Ze skutečně dobrodružných výletů do slumů tak brzy nezůstane nic autentického, ale nikomu to zjevně nevadí. Navíc se úspěšný koncept cestovního ruchu uchytí ve Spojených státech.
Mistr dobrodružné podívané
Jaké to asi je ve špinavých uličkách dolního Manhattanu? Skutečně tam lidé žijí ve vlastních výkalech? Jsou tančírny kolem Bowery skutečně tak hříšné a opravdu kolem Five Points řádí irské gangy? Pokud vás zajímá odpověď, stačí na sebe hodit ty nejméně chic šaty z vašeho převlečníku a využít doprovod jednoho z desítek newyorských operátorů.
Na výpravu se vyráží každý den a dvě až tři hodiny pěší procházky džunglí velkoměsta vás v roce 1890 přijdou na 50 centů. Proti Chucku Connorsovi jsou to ale jen amatéři. Tento muž totiž vypiloval své organizační a herecké schopnosti do maxima a zvědavcům nabízel komplexní herecké představení s desítkami statistů a věrných kulis. Předně, díky gangsterskému oděvu vypadá on sám jako pořádný gauner a jeho irský přízvuk je natolik nesrozumitelný, že jej všichni považují za dokonale autentický výplod ulice. Jeho doménou je Čínská čtvrť a sám sebe nazývá jejím „nejmenovaným starostou“.
Divadlo, které se líbí víc než skutečnost
S Connorsem zažijete vše: čínské divadlo na Mott Street, modlitebnu s bůžky provoněnou vonnými tyčinkami nebo stylovou restauraci. Co na tom, že čínský mnich v hábitu je přes den prostým zelinářem a mumláním nesrozumitelných manter si tu vydělává po večerech? A že čínská restaurace podává kromě jasmínového čaje i jídla „na americký způsob“, aby si výletníci mohli pochutnat a neprat se přitom s hůlkami?
Čtvrť hříchu, bídy a násilí. Takhle prezentoval Five Points průvodce New Yorkem z roku 1895.
Connors vás vezme do opiového doupěte, kde pro dým uvidíte jen obrysy v bezvědomí ležících narkotiků. Že si ještě před chvilkou čile povídali? Jistě, všichni jsou totiž součástí stafáže. Mezi zlaté hřeby nepochybně patří i „přestřelka na Baxter Street“, při které si vyřizují účty členové zločineckých triád. Ve všední dny, pravidelně od pěti do osmi večer. I oni jsou součástí organizovaného divadla. Connors je prostě hvězda a k nadšeným divákům jeho inscenace se řadí třeba slavná herečka Ellen Terry nebo čajový král Sir Thomas Lipton.
Slumming je byznys
V roce 1908 je ze slummingu stává byznys se vším všudy. Nechybí plakáty a letáky se slevami ani reklama v novinách. A také hezká řádka zaplacených inzertních zpráv, které se tváří jako autentické články o masakrech na ulicích chudinských čtvrtí.
Aby se zamezilo panice a zmatku, musí být například v Chicagu všichni operátoři registrováni policií a konkrétně uvést, jaké dramatické prvky jejich představení obsahuje. V San Francisku dokonce dojde i na zákaz organizovaných prohlídek. Čínské čtvrt totiž nabízela v rámci jediného komplexního výletu žebrající děti, slepého věštce, utajenou hernu, drogové doupě, zásah policejního týmu a „sebevraždu“ ženy závislé na opiu. Jak napsal deník Times, kuriozit bylo tolik, že prý zcela nerealisticky vylíčily život v ulicích města a nadobro mu zkazily pověst. „Ve slummingu platíte za to, že uvidíte jiné lidi dělat něco, co byste za peníze sami dělat nechtěli,“ směje se městskému cestovnímu ruchu novinář James Clarence Harvey v roce 1905.
Senzace, která chudým nepomůže
„Je těžké odhadnout, jestli si účastníci slummingu byli skutečně vědomi, že to, co vidí, je skutečné jen z nepatrné části,“ napíše novinář Chad Heap. „Ale poté, co jsem se sám několika takových exkurzí zúčastnil, jsem přesvědčen o tom, že tomu všemu většinou věří. Chtějí zažít nebezpečí, ale celý ten výlet je asi tak dobrodružný jako přednáška v nedělní škole.“
Jenže lidé oklamaní falešnou exotikou jsou podle Heapa jen jednou z částí problému. „Občas se v rámci prohlídek objeví situace, která je reálná. Třeba opravdu hladová žena žebrající o jídlo pro své dítě. Část diváků slummingu si ale nadále myslí, že tohle patří k placenému vystoupení, a chovají se podle toho.“ Problematizující je podle něj ještě jeden aspekt, který senzační nahlížení na život odlišných kultur v chudinských předměstích přináší. Je jím tvorba „falešné reality“ a ne-autentické pravdy.
Černé peklo i barevná favela
„Příkladem může být třeba obyčejné chop suey (směs kuřecího masa, nudlí, zeleniny a vajec), které se v Číně nikdy nejedlo. Není to něco, co sem bylo dovezeno. Je to pokrm vytvořený pro americké turisty čínských čtvrtí v Americe,“ líčí Heap. „Dnes ho automaticky bereme jako přirozenou součást čínské kuchyně.“ Samozřejmě, tohle je banalita, novinář však zdůrazňuje: „Slumming tuto falešnou autenticitu, líbivou a chutnou, předává dál i v jiných oblastech kultury.“
Popularitu městského slummingu v Anglii a USA krátce přerušila druhá světová válka, ale pokračuje vlastně dodnes. V šedesátých letech se staly populární výlety do „černého“ Harlemu či Bronxu a v osmdesátých se začal slummingu otevírat svět. Jihoafrická republika vystavěla na apartheidu a rasově rozdělených městech turistický byznys, který lákal na projížďky obrněným vozem. Ročně tehdy tuto atrakci ve skanzenu bídy a chudoby využilo přes 300 tisíc výletníků.
A dnes? Slumming je považován za nejdynamičtěji rostoucí sektor cestovního ruchu. Mezi turisticky horké destinace se počítají vodní slumy v Kibeře, bombajské Dharavi nebo indonéská Jakarta. Svébytnou oblastí je pak brazilský favela-slumming, nad kterým drží ochrannou ruku drogová mafie. Počty zvědavců, kteří stejně jako před dvěma stoletími dávají prostor operátorům, jdou do desítek milionů.
