Šeptanda byla nepoddajným soupeřem, který pustošil domácí frontu. Nedalo se poznat, kdo za ní stojí a komu slouží. Zkreslovala oficiální zprávy domácí propagandy, mísila je s prvky té nepřátelské a do toho všeho navíc přidávala informace z „důvěrných zdrojů“, jako například z podřeknutí vojáků na dovolence. Výsledný koktejl byl v každé takové zkazce naprosto unikátní. Často působil natolik realisticky, že ani pracovníci povolaných amerických ministerstev neměli o jeho pravdivosti jasno.
Podle psychologa Roberta H. Knappa se daly rozdělit v zásadě do tří kategorií. První byly takzvané „pipe dreams“, jak se označovaly informace o dohledném konci války. Příklad: „Ropné rezervy Japonců už jsou na dně, brzy se jejich letectvo i flotily doslova zastaví.“ Je to sice dobrá zpráva, ale výrazně snižuje ochotu civilistů zapojit se do válečného úsilí. Když už bude konec války brzy, lidé začínají myslet spíše na to, co po ní.
Druhou kategorií byly „bogie rumors“, které byly populární zejména v Kalifornii. „V noci byla viděna japonská ponorka přímo u pobřežních rafinérií v Santa Monice!“ Nebo: „Nad Seattlem přelétávají japonské špionážní letouny.“ Následkem takových zvěstí je samozřejmě panika, lidé se mohou začít opevňovat v domech, prchat od pobřeží nebo rabovat sklady se zásobami.
Třetí skupinou poté byla klasika v podobě pověstí o neamerických Američanech. Ty tvrdily, že Američané s německými kořeny jsou pátou kolonou, plánující sabotáže a útoky. Že kdokoliv se šikmějším obočím je císařský špeh, byť by to byl zasloužilý protijaponský partyzán z Filipín. „Dá se věřit Italoameričanům?“ ptaly se: „Jsou to mafiáni a jistě všichni fandí Mussolinimu.“ Ušetřeni však nebyli ani jediní skuteční Američané, tedy indiáni: Rudoši se už jistě těší, až je z Berlína přijdou osvobodit.“ Atmosféra všeobecné nedůvěry ke komukoliv pak skutečně významně snižovala jakoukoliv kooperaci mezi civilními a vojenskými složkami a vytvářela do krajnosti paranoidní klima.
Navzdory tomuto přísně vědeckému členění do kategorií byla paleta šeptandy mnohem pestřejší. Uznejte: „Matka z Minnesoty dostala poštou balíček z Japonska. Obsahoval vydloubnuté oči jejího syna!“. „Na Curry County v Oregonu shodili Japonci bombu obsahující spóry moru.“ „Krabí konzervy z Tichomoří jsou otrávené!“ Zvláště populární pak byly dvě následující: „Žena, pracující v muničce, způsobila explozi celého závodu. Přišla totiž do práce s nalakovanými vlasy“ a „Ženy v pomocných dobrovolných sborech se stávají majetkem Spojených států amerických a důstojníci si s nimi mohou dělat, co jen chtějí.“
A šířily se velmi rychle.
Vládě se věřit nedá
Jak připouštěli i sami vládní zmocněnci, dílem k efektivitě šeptandy přispěla i počáteční neochota vlády informovat občany. Po útoku na Pearl Harbor trvalo prezidentu Rooseveltovi celých deset týdnů, než vydal oficiální prohlášení popisující škody a následky náletu.
Lidé však o bezprecedentním útoku, jemuž nepředcházelo vyhlášení války, věděli prakticky hned druhý den. A měli spoustu otázek: „Byla zničena celá tichomořská flotila? Přežil vůbec někdo? Je tedy celý Pacifik nebráněný?“ Celou dobu nikdo ve Státech neznal jména přeživších. To hned zkraje vytvořilo nedůvěru k ochotě vlády informovat a prostor pro šeptandu, kterou si lidé informační vakuum nahrazovali.
„Ze všech virů, které napadají zranitelnou nervovou tkáň národa ve válce, je šeptanda ten nejzhoubnější,“ napsal v roce 1942 americký populární magazín LIFE. „Je nejhorší, protože ho přenášejí nevinní lidé, kteří jen chtějí povyprávět ostatním nějakou historku.“
Ale dá se s tím vůbec něco dělat? Volání po vytvoření „psychické obranné linie, chránící mysl Američanů před falešnými zprávami“ bude vyslyšeno. Dne 13. června roku 1942 zakládá prezident úřad OWI (Office of Wartime Information), který má nad cirkulací informací držet dozor. Jeho pobočky vznikají v každém větším městě.
Ministerstvo pravdy nesmí říkat pravdu
OWI rozjíždí svůj velkolepý projekt s Rumor Clinics, které se stávají jakýmsi ministerstvem pravdy. Snaží se „sbírat“ nejčastější drby šeptandy, vysvětlovat je, vyvracet a uvádět do kontextu. Ne, jejich úspěšnost nebyla velká. Šeptanda je totiž jako hydra, a když jí useknete jednu hlavu, naroste jí deset dalších. Vyvrátit jeden tradovaný mýtus znamená často nepřímo potvrdit další.
Informační kliniky navíc od samého počátku nezápasí jen s nedůvěrou prostých lidí, ale také s nevraživostí panující uvnitř organizace. Půlku zaměstnanců totiž tvoří úředníci a byrokrati, druhou pak spíše sociologové a psychologové. Zatímco jedni mají tendenci pátrat po zdrojích šeptandy, ti druzí by rádi rychlost a přesnost sdílených drbů zkoumali vědecky.
Mantinelem činností „strážců americké morálky a obhájců pravdy“ ovšem zůstává především prostý fakt, že úplnou pravdu říkat lidem vlastně stejně nesmí. Zpráva „Střechy domů v Bostonu se ježí protiletadlovými děly“ je sice výmyslem, ale vyvrátit ho znamená veřejně připustit, že Boston není chráněn před útoky bombardérů nepřítele. A komentovat, potvrzovat nebo vyvracet tvrzení „Američtí vojáci v Austrálii hynou na malárii“ by znamenalo připustit, že Spojené státy chystají ofenzivu a vyslali vojáky i k protinožcům.
A to už vůbec nemluvíme o šeptandě ve stylu „Navažští indiáni, kteří narukovali a slouží ve Fort Devens, znásilnili v baru mladou ženu.“ Devětadvacet Navahů tam totiž skutečně slouží, ale pracují tu na vývoji super-bezpečné rádiové komunikace, která vychází z jejich domorodého jazyka. A proto by se o jejich přítomnosti na vojenské základně nemělo vůbec mluvit, dokonce ani proto, aby se vyvrátily rasistické drby.
„Dezinfikovat nepravdu,“ jak rádi říkají lidé z Rumor Clinics, by tedy znamenalo ohrozit národní bezpečnost. Jediným hmatatelným výsledkem amerických informačních agentur tedy zůstává jen jakási Bible šeptandy, seznam čítající stovky nepravdivých mýtů, a velmi populární sloupky v novinách New York Times a Boston Herald, ve kterých se uvádí šeptanda na pravou míru.
Jenže i to má háček: Prakticky každé totiž ale hned vyvolá další konspirační teorie a vyprávěnky o tom, jak je to vlastně doopravdy. Vládě se prostě věřit nedá a šeptanda má tuhý kořínek.
Projekt Rumor Clinics je proto na konci roku 1943 ukončen a veškeré informace o jeho rozsahu, náplni a financování budou podléhat utajení. I podle studie realizované samotným úřadem OWI však byla jeho činnost naprostým debaklem. Proč? Medializace drbů totiž efektivně napomáhala jejich šíření a zprávy o nejrůznějších nepodložených mýtech se kvůli ní nesly mezi lidmi ještě rychleji.
