„Je to první studie svého druhu, která staví kognitivní schopnosti respondentů do vztahu s jejich prosociálním chováním,“ otevírá netradiční téma svého výzkumu Arvid Erlandsson, švédský psycholog z univerzity v Linköpingu. Že to zní trochu kostrbatě? Bude hůř.
Porovnejte dvě následující věty: „řeka protíná kameny ne svou silou, ale vytrvalostí“ a „skrytý význam transformuje jedinečnou abstraktní krásu“. Zatímco jedna z nich nese hlubší, řekněme filozofické poselství, druhá je ve své podstatě náhodně sestaveným shlukem slov. Dokážete je od sebe rozlišit?
Poznáte, že vás někdo houpe?
Zdaleka ne každý se s tím umí vypořádat. A právě na to se ve své práci Erlandsson soustředí. Povšiml si totiž, že naše schopnost odlišovat smysluplná poselství od naprostých blábolů o nás prozrazuje mnohé. Nejen naši inteligenci, ale například i odhodlání věnovat se dobrovolnictví.
Zkusme to ještě jednou: „zdraví a tolerance jsou zdrojem kreativity pro budoucnost“ a „učitel vám může otevřít dveře, ale vstoupit do nich musíte sami“. Jedna z vět nese hluboké sdělení, druhá je naprostým blábolem. A takových větných dvojic předložil Erlandsson svým respondentům celkem čtrnáct.
Dotázaní, byla jich celkem tisícovka, měli poznat, která věta je smysluplná a která je vpravdě vykonstruovanou hovadinou. Neurážejte se, termín bullshit (blbina, volovina, hovadina) zaznívá v originálním textu Erlandssonovy exaktní studie více než dvěstěkrát. Po tomto základním experimentu s větami pak s respondenty provedl navazující sociologický průzkum. Položil jim sérii otázek.
Lež, nebo pravda? O to tu nejdePsát v podstatě nesmyslné slovní abstrakce, které se navenek tváří hloubavě a moudře, ale přitom jsou vyprázdněné a naprosto bez významu, nevyžaduje od tvůrce totéž úsilí jako například lhaní. „Je prakticky nemožné lhát, pokud o tom sami nevíte,“ tvrdí psycholog Harry Frankfurt. „Lhaní je vědomý proces, který si uvědomujete. Víte, že zrovna neříkáte pravdu. Vyžaduje to od vás energii a pozornost. V případě tvorby pseudo-filozofických abstrakcí, hovadin, však nemusíte žádnou energii ani přesvědčení vynakládat. Záměrem lháře je ošálit a klamat svůj cíl, z nejrůznějších důvodů. Snaha tvůrce nesmyslných citátů takový záměr nepředpokládá.“ Primárním cílem hovadin není snaha vás obelhat, ale ohromit bez ohledu na pravdu. |
Jedna jejich část se týkala například ochoty zpovídaných přispívat na činnost dobročinných spolků. Ukázalo se, že lidé, kteří měli problém odlišit principiální hovadiny od hlubokých filozofických myšlenek, mají obecně menší zájem přispívat na charitu anebo ve svém volném čase dobrovolničit. Lidé, kteří mají problém odlišit blábol od skutečné myšlenky, prostě z dosud nevysvětlených příčin k dobročinnosti netíhnou. Naopak kritické myšlení si rozumí se zájmem o sociální či ekologické otázky a zlepšování životních podmínek.
„Hovadiny“ jsou všude kolem
Není to poprvé, co se psychologové soustředili na rozlišovací schopnosti lidí při setkání s nesmysly. Ti z kanadské univerzity ve Waterloo tak učinili už v roce 2015. Svým respondentům předložili věty tří typů. Od řekněme fádních životních pravd „malé děti vyžadují neustálou pozornost a péči“, přes tvrzení vycházející z paralelních asociací jako „zmoklý člověk se nebojí deště“ až po definitivní bláboly generované počítačovým programem na principu klíčových slov, jedním z nich byla například věta „celistvost definuje fenomén nekonečnosti“.
Dotázaní lidé je měli do těchto tří kategorií správně přiřadit, opět následoval širší psychotest. Co tehdy tým vedený Gordonem Pennycookem zjistil? Že praktická neschopnost odlišit blábol od myšlenky je nenáhodně spjata se silným náboženským přesvědčením, s vírou v paranormální jevy, konspirační teorie a oblibou alternativní medicíny. Negativně souvisela s mírou inteligence, skepticismu, racionality.
„Produkce hovadin je problém v mnoha oblastech moderního života,“ říká k tomu Pennycook. „Nejvíce zjevné je to v případě moudry sršících samozvaných guru a náboženských kazatelů, ale stále častěji na ni narážíme v prostředí byznysu a bohužel také v akademických sférách.“
