Dvacetitisícový Alang při západním pobřeží Indie se může světu pochlubit hned dvěma vzájemně provázanými unikáty. Nachází se tu asi nejvýkonnější linka na manuální rozebírání lodí. K ekologické likvidaci má zdejší praxe pořádně daleko, ale ročně to přemění v průměru 200 obřích lodí na zužitkovatelný kovový šrot.
A druhé specifikum? Od sedmdesátých let tu svářečkami krájené tisícitunové vraky lodí neprodukují jen železo a ocel, ale také užitečný odpad v podobě palubního vybavení, techniky a nábytku. Právě ten najdete pečlivě srovnaný ve stáncích pravděpodobně asi nejdelšího tržiště na světě.
Tvoří ho jeden hlavní bulvár, dlouhý je 11 kilometrů. Obchodníků tu je v hlavní sezóně několik tisíc, k nalezení je tu více než 800 různých zboží. Od velmi fádních až po takové, které dokážou překvapit.
Tuny nábytku tu nakoupíte za drobné
Zaoceánské lodě se v Alangu nedočkají zrovna důstojného pohřbu. Končí vyvrhnuty na mělčině a čety námezdních dělníků se na ně vrhnou s bouracími kladivy, autogeny a mechanickými řezáky. Každé kilo šrotu k recyklaci se počítá, Alang ročně dodá kolem čtyř milionů tun.
Lidskými mravenci obsypaná torza postupně pokryjí až dvě procenta spotřeby kovů celého Indie. Stranou zájmu těch, kteří tu ve velkém obchodují se surovým železem, je pak vnitřní vybavení lodí. Všechny izolace, obložení, rozvody elektřiny a potrubí jsou jim na překážku. A tak nikterak nebrání přičinlivým místním, aby si z plavidel nabrali vše, co jim přijde pod ruku.
OBRAZEM: Říše špíny. Na vrakovišti Mayapuri rozeberou skútry, auta i lodě |
Není to samozřejmě úplně zadarmo, i tento obchod má svá pravidla. Trhovci mají nejprve možnost obhlédnout si loď zevnitř a pak v tiché aukci na kousek papíru napsat sumu, jakou jsou schopni nabídnout předákům dělníků z demoliční čety. Platí jim za to, že s demontáží vnitřních prostor počkají.
Vítěz pak bere vše, nábytek, ložní prádlo, kuchyňské nádobí z obytných prostor, dveře, klimatizace. V případě malé lodi je interiér vyčištěn v řádu hodin, u velké zaoceánské lodi to může trvat celé dny. „Záleží pochopitelně na kvalitě lodi,“ vysvětluje Arvind Baraiya, který se v branži pohybuje šestadvacet let. „Počítejte, že za jednu klasickou kajutu s kompletním vybavením dáte kolem pěti tisíc rupií (v přepočtu tedy zhruba 1 600 korun), ale v případě luxusní paluby výletní lodi to může být i čtyřicetkrát víc. To víte, mahagon, mramor, zlato. “
Z druhé nebo třetí ruky?
S dalekou přepravou si pak nikdo lámat hlavu nemusí, tržnice s nastřádanou veteší totiž lemuje celé pobřeží. Zanořit se do linie stánků, tedy spíše expozičních prostor se střechami překrytými igelitem, je neskutečný zážitek.
Neproudí tu zrovna davy nakupujících, vystaveným zbožím se tiše probírá pár lidí, kteří hledají něco konkrétního. Ticho bez obvyklého handrkování a vyvolávání prodejců dává místu rozměr muzea nebo podivné expozice muzea technologického pokroku. Cenovky na zboží nevisí, z vývěsních štítů krámků lze poznat, že někdo se specializuje na spořivou čínskou klientelu, většina však na domácí, indickou.
„Někdy sem zajíždějí obchodníci z Malajsie a Indonésie a nakupují ve velkém,“ prozrazuje prodavač Pareshbhai Raiya. „Zboží, vlastně už z třetí ruky, pak prodávají doma jako nové.“ On sám se specializuje na spotřební elektroniku. „Nechcete stolní větrák? Mám jich tu tolik, že je nespočítáte,“
Ve vedlejším obchodě snadno seženete snad každou myslitelnou žárovku. Země původu? Japonsko, Korea, Velká Británie, Norsko, USA. Jsou z celého světa, tak jako lodě, které v Alangu končí svou pouť. Pokud tu nakupujete, můžete si snadno zařídit bydlení v originálně-mezinárodním stylu nebo laděné do podoby kapitánského můstku.
Výhodou je cena. Slanou příchuť dostanete bokem
Vraky lodí z celého světa končí v Bangladéši. Rozebírají je tam i děti Mizí tam drtivá většina vyřazovaných obřích lodí z celého světa. Na bangladéšském pobřeží je primitivně, s autogeny, řezačkami a kladivy, rozebírají chudí dělníci, mezi nimi i mnoho dětí. Fauzdarhátský přístav je cestou do pekla, mnozí pracující v něm našli rychlou či pomalou smrt. |
Za pár tisíc tu pořídíte kamion plný umyvadel nebo desítky myček na nádobí. Mikrovlnné trouby, fritézy, obří akumulátory, televize, palubní telefony, zvonky. Co jen budete chtít.
„Před dvěma měsíci jsem dobře pořídil, za 400 dolarů jsem sehnal sedm tun nábytku,“ pochvaluje si Kapil Pandya, další z prodejců. „Nejvíc na odbyt teď jdou koberce, ale mám tu pětadvacet stolů, které myslím taky rychle prodám.“
Samozřejmě, že veškeré vystavené zboží není jako z katalogu a nese stopy používání. „Ale právě proto je můžu prodávat tak lacino. Naši lidi nemají peníze na nové.“ Je to prostě veteš, která procestovala svět. Místní lidé však věci s příběhem dokážou ocenit.
Vybere si každý
Kde jinde by si také místní mohli pořídit vanu s vířivkou z druhé ruky nebo matrace skoro libovolné velikosti? A co sady hrnců? U některých předmětů zapochybujete, že je sem mohla přivést loď, jiné zaráží svou nepraktičností. Najdete tu skákací hrad i kompletní vybavení chirurgického sálu.
Při brouzdání se tržištěm můžete snadno zabloudit do minulosti, některé předměty už jsou skoro hodné titulu technické památky. Například obří chladící stroje na zmrzlinu a obří kávovary, se kterými se skoro nedá pohnout. Na své si přijdou sběratelé cetek a drobností, například obyčejných výstražných cedulek v cizojazyčném provedení. Chtěli byste nástěnnou mapu? Těžko říct, jaký navigátor se do ní díval. Ve veteši najdeme kulečníkové stoly, terče na šipky, broušené sklo, bezpečnostní světla, reproduktory, rotopedy i letité reklamní předměty. Patinu nesou čajové servisy, připomínající zlatým lemováním první třídu.
Otevíráte restauraci? Začněte ve vetešnictví
Část zdejších trhovců se snaží systém prodeje inovovat. Někteří zkoušejí napojit své obchůdky na internet a nabízet vystavené zboží po sítí. Moc to nefunguje, protože místní vesničané se drží od počítačů dál. Jiní prodejci se sdružují v profesních spolcích, jako například „nábytkáři“ Bhagwati Traders nebo Modi Associates, kteří zásobují materiálem z podpalubí indické restaurace a hotely.
„Seženeme cokoliv od livreje pro dveřníka a úboru pro číšníka přes svíčky, stříbrné nádobí, slunečníky, kartáčky na zuby. Dokonce i piano tu máme,“ říká Nitin Modi. Ještě před dvaceti lety farmařil za silnicí naproti vrakovišti. „Občas jsem se vydal na pobřeží a vždycky jsem tam našel něco užitečného pro svou rodinu nebo sousedy.“ Teď patří k váženým obchodníkům, jeho služeb si považují v celém státě Gudžarát. Jeho ošoupané a ne vždy zcela vzhledné zboží totiž pomáhá rozjet podnikání všem, kdo si do startu nemohou dovolit lepší kvalitu.
Vraky jsou poslední, co moře nabízí
Tržiště v Alangu nemá nouzi o odbyt, potýká se spíše s nedostatečným přísunem „čerstvých“ lodí. Po rekordním roce 2012, kdy se tu sešlo 414 velkých plavidel, se nabídka začala tenčit. Předloni jich bylo jen 253. Na vině je mezinárodní snaha o alespoň trochu ekologicky šetrnější dekonstrukci lodí a zvýšit absolutně nedostatečnou bezpečnost práce a ochranu zdraví dělníků demoličních čet.
Místní z toho mají jen pramalou radost. Moře při pobřeží není už desítky let vhodné k lovu ryb a garnátů, rozebírání lodí tu jako jediné dává práci asi 30 tisícovkámlidí. Díky tržišti lodní veteše si zdejší obyvatelé mohou alespoň z druhé ruky pořídit to, co jinde považují za samozřejmé. „Je to nejspíš to poslední, co nám zdejší moře může nabídnout,“ říkají prodejci.
