Hraju si na rytíře, říká český kaskadér, který dubloval Orlanda Blooma

Vyrostl na Karate Kidovi, Jackie Chanovi. Začal s kickboxem a nastoupil kaskadérské řemeslo. Díky Netflixu a Amazonu má práce nad hlavu. „Pořád si hraju jako malý na vojáky a rytíře, jen s lepšími kostýmy. A dostávám za to zaplaceno,“ směje se Marek Svitek.

V kaskadérském řemesle se prolíná spousta dovedností, salta, meče, boj beze zbraní, pistole, auta… Podle čeho se ono menu rozšiřuje?
Platí, že čím víc toho umíte, tím lépe. Já zastávám názor, že byste měl mít jednu specializaci. V něčem byste měl být největší profík. Troufám si říci, že já jsem zaměřený na bojové sporty, bojové scény. Ale čím víc obsáhnete, tím lépe. Takže když si k tomu přidáte gymnastiku, jízdu na koni, auta, motorky, cokoli navíc, je to dobře. Na druhou stranu je to samozřejmě tak, že čím víc disciplín trénujete, tím méně času na každou z nich máte. Takže je vždy těžké rozmyslet si, co víc z toho je potřeba.

Jak jste začal?
Samozřejmě u Karate Kida, Želv Ninja…

Celý rozhovor v pořadu Drive na Óčku

Marek Svitek bude jedním z hostů pořadu Drive na televizi Óčko v neděli 10. listopadu ve 22:00 hodin.

Povídal si s ním Jakub Buba Ouvín.

Byl jste devadesátkový karatista?
Ano. Narodil jsem se v roce 1986, v devadesátkách jsem zkoušel nějaké karáčo, karate, ale jak ho tehdy učili, mě moc nezaujalo. V jedenácti jsem se dostal ke kickboxu. A s ním jsem začal, ale chtěl jsem být Jackie Chan, Bruce Lee, ninja, chtěl jsem hrát ve filmech. Z bojovek to přešlo ve sportovní kariéru, poté přišel film. V něm jsem začal na malých věcech, později jsem se dostal díkybohu do týmu, kde to frčí.

Zaskakoval jste někoho, koho jste si vysnil?
To asi ne. Ale ve dvou třech filmech jsem hrál Orlanda Blooma. V jednom jsem měl dlouhovlasou paruku, byl jsem po krk pokérovaný, kousali mě tam psi, dělaly se bojovky.

Jak se vlastně dnes žije kaskadérovi?
Těch pár lidí, není jich tolik, to jako jediné povolání uživí. Díky Netflixu, Amazonu, soukromým internetovým televizím, které toho chrlí obrovské množství. Když to srovnám se třemi pěti lety zpátky, je dnes seriálů vyprodukováno mnohem víc. Jezdím točit i ven, Hollywood točí v Americe a Kanadě, ale velké bijáky jezdí dělat i do Evropy, do Anglie, do Maďarska a k nám. Práce je hodně.

Stíháte relaxovat? Je to asi naplněný, ale též náročný život.
Je to nahoru a dolů, nepadáme z mostu a nehoříme každý den, ale je to náročné. Co se relaxu týče, je to stejné jako pro sportovce. Snažím se rehabilitovat, zaplavat si, dát masáž, ale že bych něco dělal pravidelně, na to jsem flákač. Mám štěstí, že mám bráchu fyzioterapeuta. Dává mě do kupy, když je třeba.

Stane se vám, že vás nutí do něčeho, co musíte odmítat?
Ne. Všechno mě baví a v našem týmu, který má dlouholetou zkušenost, nejsou blázni, kteří by říkali „hele, řízni sebou po hlavě do žíněnky z dvaceti metrů“. Jsou to profíci, když se do něčeho jde, vymyslí se to tak, aby to bylo bezpečné, nebo se to vyřeší střihem. Když jsme byli malí, hráli jsme si s bráchou na rytíře, na vojáky. Teď mám jen lepší kostýmy a make-up a dostanu za to zaplaceno. Ale pořád si hraju.

Jak dlouho se dá vaše řemeslo dělat?
Doufám, že co nejdéle. Do padesáti určitě, ale máme i starší lidi, co to stále dělají. Nemlátí sebou každý den, ale když to přijde, stále to dají. Kaskošina, kaskadéřina však nespočívá jen v tom, že sebou mlátíte. Jsou tam další úrovně, na které se kaskoš může dostat. Organizační práce, komunikace s filmaři, choreografie scén. Je kam se postupovat.