Spojené státy vs. Kanada: k výhře se hlásily obě země
Spojené státy americké se z pozice kolonie Velké Británie vymanily a vybojovaly si nezávislost, Kanada nikoliv. I proto byl severní soused Spojených států vnímán po dlouhou dobu jako potenciální nepřítel. Vzájemným svárům nahrávala i nejasně vymezená hranice, o jejíž průběh se obě země v roce 1812 utkaly.
Kanaďané se přitom mohli těšit materiální podpoře Britů, spolupráci s indiánskými kmeny a lodní převaze. Američané měli výhodu v počtu bojeschopných mužů a jejich zápalu proti všemu britskému. Historikové mimo americký kontinent se dnes shodnou na tom, že kdyby Velkou Británii onou dobou nezatěžovala v Evropě revoluce a napoleonské války, nedopadlo by to s USA dobře. Jenže historie nezná „kdyby“.
Kanadsko-britská vojska se v prvních dnech války pokusila velmi zdařile o průlom, dobyla Detroit a obsadila Michigan. Američané navíc utrpěli drtivou porážku při pokusu o ovládnutí takzvané Horní Kanady. Jenže počáteční významné úspěchy se brzy rozmělnily do série nevýrazných šarvátek, které obě strany jen materiálně zatěžovaly a nepřinášely žádný výsledek. Frontová linie zakotvila na hranici Velkých jezer a stala se nehybnou, a jakmile jedna ze stran tuto geografickou bariéru překonala, dopadlo to s ní špatně.
Po dvou letech, na Vánoce roku 1814, si proto obě strany v Gentu vzájemně nadělily mír. Hranice se oproti předválečnému stavu nezměnily, jen ustálily. Kdo tedy vlastně vyhrál? „To je přece jasné. Spojené státy americké,“ zaznívalo v mnoha verzích z Washingtonu: „Mladičká demokracie, které bylo teprve šestatřicet let a která se už podruhé dokázala ubránit zlovolnému světovládnému impériu Británie a jeho pomahačům.“ Prý o tom nemohlo být pochyb. Prý se stačilo podívat na bilanci bitev u New Orleans nebo jezera Champlain, jak to tam Američané Kanadě nandali. Strůjce oněch vítězství, generála Andrewa Jacksona, pak učinili svým sedmým prezidentem.
Jenže to už se zpoza kanadské hranice ozývalo nervózní odkašlání. A neskrývaný nesouhlas. „Nejdřív jste nás podle napadli a vyplenili Toronto. Pak jsme vás zahnali za jezera tak, že už jste se nikdy nedokázali vrátit. A mimochodem, my jsme vám vypálili Bílý dům, obsadili většinu přístavů, to už jste zapomněli?“ Tak by se dalo parafrázovat všechno spokojené a chvástavé halekání z Kanady. Vítězství ve válce z roku 1812 si přisvojily obě země.
Americká válka za nezávislost: událost pro jedny, marginálie pro druhé
V případě Spojených států to ostatně není poprvé, co si trochu selektivně upravily historický výklad historie. Už samotná válka za nezávislost byla totiž americkými historiky vykreslována tak, že se tomu Britům s historickým vzděláním ani nechce věřit.
Američané považují své vyhlášení nezávislosti z roku 1776 za zásadní událost. Chápeme jeho důležitost, je to moment, kdy se jejich národ zrodil. Do britských čítanek za oceánem však onen moment v takové míře nepronikl. Všichni totiž měli mnohem větší starosti s Napoleonem a startující revolucí ve Francii, tedy událostmi, které měly na aktuální dění v Londýně mnohem větší dopad. Ano, Britové připouštějí, že za ke stáru poněkud slabomyslného krále Jiřího III. přišli o svou geograficky nejrozlehlejší kolonii. Ale impérium rostlo dál, průmyslová revoluce se nezastavila a nakonec Amerika nikomu moc nechyběla.
V Londýně nebylo bez Ameriky hůř. Události Spojenými státy vykreslované jako velké vítězství byly pro Británii vlastně jen malou ztrátou. Britové mír stvrdili jen proto, že byl v daný moment prostě levnější než válka. Nebyla to jednota amerického lidu, která je zastavila. Jak v roce 1820 sebekriticky připustil John Stagg, profesor dějin na univerzitě ve Virginii: „Američané si prostě sami našli cestu, jak zapomínat a v myšlenkách si odpouštět různé kousky vlastní minulosti. Co na tom, že ty zbylé kousky mnoho smyslu nedávají?“
Waterloo: Ano, přepsalo dějiny. Jenže až po Rusech
Trochu přehánět však umějí i Britové. Nekritickou chválou tak zavání například tvrzení, že právě jejich zásluhou se podařilo odstranit problém jménem Napoleon. Francouzská armáda se totiž svým generálem nechala vést v pětašedesáti slavných bitvách, přičemž jen osmkrát prohrála a dvakrát to dotáhla na remízu. Jenže až do osudové bitvy u Waterloo nikdy neprohrála s Brity. Významné prohry jim skoro pokaždé naservírovali Rusové a jejich početní převaha. Takže to spíše ruští vojevůdci, nikoliv Arthur Wellesley, první vévoda z Wellingtonu, si zaslouží uznání.
Právě Rusové, a hlavně pořádná chyba v plánování samotného Napoleona, stáli za likvidací velké francouzské armády. Z jednoho milionu svých bojeschopných mužů si na výlet k zimní Moskvě vzal Bonaparte 685 tisíc, a domů se vrátil jen s desetinou z nich. Počátek konce „evropského císaře“ je třeba hledat v zimě a v blátě před Uralem, ne u malé vesničky kdesi v Belgii. Kde se odpočatá britská elita utkala s necelými 70 tisícovkami Napoleonových vojáků, tedy jen desetinou toho, co vyřešili pánové Bagration a Kutuzov.
Mimochodem, jak poukazuje současný výzkum a archeologické nálezy vystřelených dělových koulí v bývalém polním vojenském špitále, u Waterloo nejspíš nechybělo mnoho a Britové málem plavali za kanál bez vavřínů.
Americko-vietnamská válka: pro Vietnam jen epizoda ve válečném cyklu
Vietnam byl erotický a narkotický, vzpomíná válečný fotograf Jedna z prvních myšlenek, která vás při pohledu na válečného fotografa Patricka Chauvela napadne, je srovnání s Napoleonem. Patrick je Francouz malé postavy a neuvěřitelně zarputilého ducha, kterého nic nedokáže udržet na jednom místě. |
O Vietnamu natočil Hollywood spoustu hraných filmů, na další stovky bychom počítali nejrůznější dokumenty. Válka, která oficiálně začala pro Spojená státy v roce 1964 a víceméně skončila mírovou dohodou z roku 1973, zanechala v duších Američanů hlubokou jizvu. Ale jak ji vnímají ve Vietnamu?
S podstatně menší příměsí patriotismu a nacionalistického zápalu. Protože „americká válka“ byla jen jedním z mnoha střetnutí, která se v jejich domovském regionu odehrála. Vietnamci začali bojovat za své sebeurčení vlastně hned poté, co se ze země stáhlo císařské Japonsko. Na Francii si ho dokázali vydobýt v krvavé indočínské válce. Boj však ve Vietnamu nikdy neustal, a za připojení jihu se plynule vedla další válka. Právě do ní načas vstoupili Američani.
Když však ustal boj s nimi, přišla další válka, spíše invaze – do Kambodži. A pak měsíční příhraniční konflikt s Čínou, historicky největším protivníkem. To bylo v roce 1979, kdy Američané stále hledali ve válečných filmech odpověď na to, zda jejich 60 tisíc mrtvých a 300 tisíc raněných bylo adekvátní cenou za boj, který nemohli vyhrát.
Byť Američané berou své vietnamské angažmá odůvodněně jako zásadní a zlomový bod pro vlastní národ, pro Vietnamce byla akce s Američany jen krátkou kapitolou. Ve Vietnamu moc válečných filmů netočí, po čtyřiceti letech bojů, které neprohráli, si teď spíš přejí na válku zapomenout.
Hirošima a Nagasaki: atomový útok situaci k míru nepostrčil, říká Japonsko
Hiró Onoda: voják, který bojoval druhou světovou válku až do roku 1974 Byl velkým vlastencem, ale též velmi paranoidní. Proto nevěřil příbuzným, novinám nebo rádiu. Všechny zprávy o konci druhé světové války byly americkou lstí. Bojoval tedy skoro dalších třicet let. Nakonec ho vysvobodil knihkupec. |
Poněkud zapeklitý je i výklad, který se nabízí k porážce císařského Japonska. Že už v roce 1945 země vycházejícího slunce nemohla válku vyhrát, je jasné. Což však neznamená, že nechtěla a nemohla bojovat dál. Pořád měla ještě čtyři miliony mužů ve zbrani, z toho 1,2 milionu doma na ostrovech. A že se fanatičtí japonští vojáci opravdu dokázali bít až do posledního dechu a kapky krve, víme též. Takže proč vlastně císař Hirohito 15. srpna vyhlásil bezpodmínečnou kapitulaci?
„Přece kvůli našim atomovým bombám,“ mají jasno Američané. Kritické pro interpretaci je přitom načasování. Na Hirošimu dopadla atomová puma 6. srpna, na Nagasaki o tři dny později. A hned další den se už z císařského paláce ozývaly první návrhy na smír. Takže mír přinesly Tichomoří nukleární zbraně? Jak už to bývá, Japonci s tím úplně nesouhlasí.
Když 10. srpna v Japonsku zasedala Nejvyšší rada, nebyla Hirošima na programu dne. Američané už realizovali 66 velkých náletů na japonská města, výsledkem bylo 300 tisíc mrtvých, 750 tisíc raněných a milion lidí bez přístřeší. Při každém spojenecké letouny shodily bomby o síle přibližně pět až sedm kilotun, takže dva další nálety v Hirošimě a Nagasaki pro ně neznamenaly zase tak drastický rozdíl. Města jako Oita, Hiratsuka, Numazu a Kuwana vypadala po konvenčních náletech mnohem hůř než Hirošima. Jen při náletu na Tokio uhořelo 120 tisíc lidí. A s Japonci to nehnulo.
Proč tedy najednou mírové signály? Kvůli Sovětům, jak argumentuje například text na webu Carnegie Council. Osmého srpna totiž vyhlásil Japonsku válku Stalin. Rudá armáda se bleskově postarala o Mandžusko, provedla invazi na Sachalin. A byla připravena do deseti dní k invazi na Hokkaidó. Přenesla by tím válku přímo do srdce císařství, žádné dálkové nálety. A i když se do Tokia dostaly jen kusé zprávy, Japonci věděli, jak si Rudá armáda počínala v Německu.
Tehdy si uvědomili, že jakýkoliv, byť potupný a bezpodmínečný mír se Západem bude rozhodně lepší než sovětská okupace. Byť takový výklad lichotí Rusku, Japonci se ho rádi drží. Dokazuje navíc, že použití atomových bomb proti civilním cílům nebylo tím, co přineslo mír.
