John Stockton Hough by mohl být známý tím, že odhalil první známý případ trichinózy, onemocnění svalů, ve Filadelfii. Její obětí se stala Mary Lynchová, to její tělo skončilo v lednu roku 1869 na jeho pitevním stole.
Jenže ctihodný lékař se do dějin zapsal jinak. Odřízl tehdy z těla mrtvé pruh kůže a zakonzervoval ho v nádobě. O desetiletí později si do něj nechal vyvázat tři své nejceněnější knihy. Pojednávaly o ženském zdraví.
Výpravy za strašidelnými knihami
Megan Rosenbloomovou právě taková díla zajímají. K antropodermické bibliopegii, jak se onomu morbidnímu sektoru knižních děl říká, ji dovedl zájem o unikátní knihy ve spojení s profesí knihovnice v oboru zdravotní literatury. To díky onomu propojení začala otevírat temné komnaty medicíny. Ukrývaly bizarní lékařské praktiky, únosy těl ze hřbitovů pro pitevní účely. „Věci, o nichž jsem se dozvídala, byly velmi šokující,“ nezastírá Rosenbloomová v rozhovoru pro Los Angeles Times.
A nakonec narazila na knihy, které ohromovaly víc svou vazbou než obsahem. „Kůže mrtvého člověka byla vedlejším produktem pitevního procesu,“ popisuje, „jako kus zvířecí kůže po porážce uschovaný výlučně pro to, aby učinil lékařovy knihy hodnotnějšími.“ Na první takovou knihu narazila vlastně ještě o trochu dřív, než začala v roce 2008 pracovat v knihovně Kalifornské univerzity v Los Angeles. Bizarní exemplář nabízelo filadelfské muzeum lékařství Mütter.
Jako knihovnice se však rozhodla pátrat po tom, nakolik byl onen fenomén rozšířený. Založila Anthropodermic Book Project a začala objíždět knihovny s adepty na temný seznam. Putovala po Spojených státech, ale též po Evropě. Byla v knihovně v Los Angeles County Medical Assn., v knihovně Harvardovy univerzity, v archivu zapadlé koželužny v New Yorku, poklady nalezla ve slovutné Francouzské národní knihovně v Paříži.
Žena se vztahem ke smrti Zájem o antropodermickou bibliopegii není jedinou aktivitou Megan Rosenbloomové, která se týká sfér, před nimiž většina lidí odvrací oči. Je též členkou Řádu dobré smrti, který se snaží odtabuizovat smrt a umírání. „Soudíme, že skrývat smrt a umírání za zavřenými dveřmi přináší společnosti více škody než užitku,“ uvádí první bod jeho preambule. Je též zakladatelkou Salónu smrti, který se snaží povzbuzovat veřejnou diskusi o smrtelnosti a uctívání mrtvých. Kromě toho je prezidentkou Společnosti pro dějiny zdravotnictví Jižní Kalifornie. |
Knihy vázané v lidské kůži, které prošly jejíma rukama, prý jsou od jiných antikvárních knih k nerozeznání. „Viděla jsem je ve všech barvách, některé se leskly, jiné byly jakoby voskové, další téměř semišové,“ líčí Rosenbloomová pro web Kalifornské univerzity v Los Angeles a dodává: „Právě to z nich dělá mnohem děsivější věc, než jakou jsou filmové nekronomikony. Svá temná tajemství prvnímu pohledu skrývají.“
Na svých výpravách přitom nesázela pouze na to, co se o jednotlivých knižních kandidátech do jejího výběru říkalo. Na pomoc si brala moderní technologii, exempláře podrobovala testu zvanému peptidové mapování. S jeho pomocí její tým odhalil, jak prozrazuje v téměř detektivním stylem psané knize Temné archivy: knihovničino zkoumání o vědě a dějinách knih vázaných v lidské kůži, padesát takových knižních kousků. I když odhaduje, že jich existuje mnohem více.
Pro peníze?
A zajímaly ji všemožné aspekty temné historie strašlivých knih. Proč se vůbec do lidské kůže odívaly? Kdo je v ní chtěl mít? „Pokaždé, když jsem se snažila o výzkum nějaké knihy, jsem téměř vždy narazila na to, že byl do příběhu zasazený nějaký lékař,“ popisuje přitom. A nezastírá, že fascinující je ona propast mezi tím, jak na doktory nazírá naše společnost, a v jaké roli je přistihuje její pátrání.
„Je snadnější věřit tomu, že předměty vytvářela z lidské kůže monstra jako nacisté nebo sérioví vrazi. Ne lékaři požívající respektu, osobnosti, které dávali pacienti za vzor svým dětem,“ líčí. A přesto pocházejí ony děsuplné knihy právě ze soukromých sbírek lékařů. Například z knihovny doktora Josepha Leidyho, který se zmocnil kůže padlého vojáka občanské války, aby si do ní nechal svázat své pojednání o základech lidské anatomie. Nebo z archivu štrasburského doktora Ludovica Boulanda, který do lidské kůže nechal odít knihu o ženských reproduktivních funkcích.
Lékaři, kteří měli zálibu v tak morbidní úpravě knih, přitom nebyli šílenými vědátory páchajícími své pokusy kdesi v zašlém sklepení. Byli ctihodnými postavami své profese, uznávanými členy společnosti, příslušníky vysoké třídy.
Proč se k tak neetickému zacházení s lidským tělem uchylovali? Doktoru Boulandovi se zdálo, jak vepsal do morbidního kousku své knihovny vlastním písmem, že si jeho malá kniha o ženských rozmnožovacích funkcích zaslouží být svázána patřičně, s ohledem na své téma. To proto sáhl po ženské kůži, údajně patřila zemřelé duševně nemocné pacientce.
Hlavní motiv však byl podle Rosenbloomové finanční. „Použití tak raritní vazby zvyšovalo v očích jistých sběratelů peněžní hodnotu knihy,“ soudí. List The New York Times doplňuje, že knihy vázané v lidské kůži mezi specifickou kategorií soukromých sběratelů opravdu po staletí obíhaly a často se za ně platilo mnohem víc než za jiné. Rosenbloomová však dodává, že o mnohých se jen tradovalo, že jsou opatřeny onou morbidní vazbou – až do relativně nedávné doby neexistoval způsob, jak rozpoznat, že mnohé z nich se lidskou vazbou „pyšnily“ naštěstí lživě.
Ve své knize spojuje kulturní, sociologické, genderové aspekty temných dějin zdravotnictví. A navzdory šokujícímu tématu se podle kritiků vyhýbá povrchnosti. Neměla by však nechat oběti morbidních dějin spát? Soudí, že ne. „Nemůžeme se vrátit v čase a zabránit tomu, aby antropodermické knihy vznikly. Protože však už existují, mohou nám dát důležité ponaučení. Pokud dokážeme s jejich temnou minulostí zúčtovat, sdělí nám mnohé o kultuře, v níž vznikly,“ vysvětluje motivy svého zájmu.
