Sny se zabývají nejrůznější obory, psychologové, neurovědci dlouhá desetiletí. Například Freud soudil, že sny nám umožňují vyjádřit frustrace ze společenských tabu. Jiná teorie říká, že jsou jakýmsi duševním termostatem, který nám dovoluje kontrolovat a řešit emocionální konflikty. Podle nejvíc etablované teorie se během spánku a snů probíráme zažitými zkušenostmi z reálného života, třídíme informace, ty podstatné konsolidujeme a ukládáme k dlouhodobému použití, zbytek vyřazujeme, jak shrnuje server Big Think.
Všechny odpovědi na otázku poslání a role snů však našly argumenty, které je zpochybňují. Kritici vysvětlení snů jejich emoční funkcí poukazují na to, že sny jsou příliš často bez emocionálního náboje, pravidlem jsou naopak emočně neutrální sny.
A sny jako nástroj ukládání informací? Jak to odpovídá faktu, že většina našich snů postrádá realistické detaily, obsahuje sekvence, které nevycházejí ze skutečnosti? „Proč tak často sníme o irelevantních věcech, které nijak nesouvisejí s našimi životy? Proč máme tak halucinačně praštěné sny? Jak by nám takové sny mohly pomoci udržet v hlavě vzpomínky a informace?“ ptá se server BoingBoing.net.
„Většina snů specifické vzpomínky prostě vůbec nezahrnuje. A proto je pochybné, že by úkolem snů bylo integrovat do paměti nové vzpomínky,“ doplňuje Erik Hoel z Tuftovy univerzity.
A sám přichází s novou, fascinující teorií o poslání snů, říká jí „hypotéza přeučeného mozku“.
Prospěšný hluk, užitečné zmatení
Její vysvětlení se vyplatí začít výletem do počítačové vědy. Seznámit se je třeba s problémem, který zažívají programátoři, když se snaží trénovat neurální síť, něčemu ji naučit. Zásobí ji souborem dat, jejím úkolem je přitom naučit se v nich vidět trend, vzorec, který by šlo aplikovat i na jiný soubor dat.
Celá věc se programátorům může pokazit, když se jejich neurální síť poskytnutá data naučí až příliš dobře, detailně. Poté dokáže chrlit „předpovědi“, které jsou docela k ničemu, protože se příliš věrně drží tréninkových dat. Síť ona data otrocky a nabiflovaně kopíruje, nedokáže v nich rozpoznat vzorec, tendenci, nedokáže generalizovat. Popisuje, jaký soubor dat je, místo aby rozuměla tomu, co znamená, líčí server Big Think.
Vědci onomu maléru říkají „přeučení se“. A mají trik, jak mu předejít, jak neurální síti nedovolit, aby se příliš fixovala na specifická, předložená data. V čem fígl spočívá? Záludně a bez varování jí předhodí i nahodilá data, hluky, jejichž cílem je algoritmus rozptýlit, rozhodit, dokonce zmást. Přimět ho najít si lepší pozici pro posouzení datového souboru.
A jak „přeučená“ neurální síť souvisí s naším absurdním nočním sněním? Surreálné sny jsou podle Hoela právě takovými nočními hluky, vykolejeními, která jsou protilátkou proti „přeučení“ našeho mozku. Evolučním nástrojem, který napomáhá tomu, aby mozek zvládal generalizovat a nebyl příliš soustředěný na irelevantní, příliš specifické detaily.
Noční povyražení našich mozků
Generalizace a odložení stranou irelevantních maličkostí je velmi důležitý, nezbytný úkol našich mozků. Uložení docela všech informací, s nimiž se setkáme, by představovalo obří porci. Proto je nezbytné vyhnout se pouhé dokumentaci všeho, proto je nutné generalizovat, neskočit na vějičku každičkému detailu. Vyhnout se „přeučení“ mozku.
A nelogické narativy, jimiž jsou naše sny prostoupeny, jsou potom možná stimulací, která je biologickou obdobou oněm hlukům, které programátoři dávkují algoritmům, aby předešli jejich „přeučení se“. Nesmysly, absurdity, naprosto nerealistické momenty snů jsou způsobem, jak naše mozky donutit k tomu, aby viděly spíše les než pouhé jednotlivé stromy.
Tetris na dobrou noc
Podle Hoela existuje řada důkazů, které jeho hypotézu dosvědčují. Například Tetris. Nadměrné hraní oné repetitivní hry podle jeho slov vytvoří podmínky, v nichž je mozek lapený do sítí „přeučení“ – a má tendenci hledat v noci pomoc v náručích snů. Extenzivní seance s jednoduchými, repetitivními hrami jsou podle jeho slov jednou z nejlepších cest, jak sny spustit.
Sny nejsou opětovným přehráváním si hry, jsou nadány halucinačními vlastnostmi. „Jsou oním hlukem, který pomáhá mozku ze hry zevšeobecňovat. Proto také lidé po dobrém, vydatném spánku dokážou svůj výkon zlepšit,“ píše server Discover.
Od své teorie Hoel odbíhá k mnoha nápadům. Dal by se podle něj například provést pokus, při němž by se jeho účastníci učili výsostně repetitivním úkonům – aby se zjistilo, zda v jejich generalizaci budou úspěšnější se spánkem nebo bez něj. Dalo by se lépe porozumět druhům chyb, které páchají lidé trpící nedostatkem spánku. A se spánkovou deprivací by se možná dalo pracovat. „Existuje možnost substituce, náhrady snů, kdy u lidí se spánkovou deprivací může umělý stimulus nahrazující sen pomoci zlepšit generalizování, a tedy i výkon,“ cituje server Discover Hoela.
Umění jako sen
Hoel přitom soudí, že jeho hypotéza může promluvit i do otázky, proč lidstvo vyvinulo a uchovává si v takové oblibě umění. Ano, podle něj to je snad proto, že filmy, divadelní hry, knihy, obrazy bývají dostatečně realistické, aby nás oslovily, od naší zažité zkušenosti, od naší „tréninkové datové sady“ se však liší dost na to, aby mohly fungovat jako ’hluk’.
„Jsou to konec konců explicitně falešné informace,“ říká Hoel. „Hypotéza přeučeného mozku předpokládá, že v pozadí fikce, možná snad umění obecně, může stát kognitivní užitečnost spočívající v tom, že zlepšuje generalizace a je prevencí před přeučením se. Podobně jako umělé sny,“ vysvětluje.
