Onen obraz se otiskl do bezpočtu knih a filmů. Zatímco Řím požírají plameny a nechávají za sebou jen doutnající sutiny, císař hraje v tóze na lyru a krákoravě pěje svou ódu na dobytí Tróji. Katastrofu pozoruje povzneseně, se zalíbením, oheň ostatně sám založil. Aby na spáleništi vystavěl, na svou poctu a pro své potěšení, velký palác, pro to obětoval celé město i jeho obyvatele.
A obdobných obvinění je ve zdrojích na Neronovu adresu mnohem víc. Měl incestní vztah se svou matkou Agrippinou, která otrávila jeho nevlastního otce Claudia, a nakonec ji nechal zabít. Stejně jako svou první ženu, druhou zabil sám, když ji těhotnou kopal do břicha. Podle životopisce Suetonia bylo jeho zvykem chodit v utajení po ulicích a zabíjet lidi nožem. Nechával popravovat i ty, kdo podle jeho soudu nedostatečně chválili jeho zpěv, svého nevlastního bratra Brittanica měl zabít jen ze žárlivosti na jeho líbeznější hlas. Znásilnil kněžku vestálku. Můžeme onomu obrazu věřit?
Vládcův populismus a propaganda konkurence
„Cílem naší výstavy je ukázat, že obraz o Neronovi, jakkoli zlidovělý je, je založený na velmi, velmi předsudečných záznamech, měli bychom ho proto zpochybnit,“ cituje server The Smithsonian kurátorku expozice příznačně nazvané Nero: člověk za mýtem Francesku Bolognu.
Nero se dostal k moci v roce 54 našeho letopočtu, kdy mu bylo pouhých sedmnáct let, vládl do roku 68, kdy byl dohnaný k sebevraždě. Ony roky mezitím byly podle historických zdrojů naplněné bezuzdným násilím, krvavými pletichami, opulentním hýřením a plýtváním. Další z kurátorů Thorsten Opper však listu The Guardian namítl, že autoři, kteří Neronovu prachbídnou reputaci vytvořili, používali klasické nástroje denunciační propagandy. Aby nastolili vlastní agendu, zdůrazňovali, pro šokující dojem, zkazky o sexu, násilí, korupci. To v Římě vždy zabíralo. „Zdroje je třeba chápat jako texty, které sledují svou vlastní agendu,“ zdůrazňuje Opper.
Maev Kennedy na serveru The Art Newspaper argumentuje, že Nero si přitom nevedl nijak špatně, naplnil městské sýpky, zreformoval daňový systém i měnu. Posílil propojení mezi Římem a přístavem, aby zabezpečil přísun potravin, doplňuje agentura AP, vybudoval tržiště. Organizoval projekty veřejných prací, přirozeně též zábavu pro římské obyvatele, gladiátorské turnaje, zápasy se lvy, vozatajské závody, byl prvním císařem, který se jich v římském Circus Maximus zúčastnil. Vybudoval působivé městské lázně.
Jeho populistické pokusy naklonit si obyčejné obyvatele Říma však vyvolávaly v tradiční elitě úzkost. Jeho sociální reformy rozmazávaly třídní rozdíly, proto se prý jimi cítily vrchní třídy a politické elity ohrožené. Předtím zapomínaným mužům z provincií dávala jeho vláda aspirace, tradiční bohaté a mocné římské vrstvy byly v napětí. A začaly lidu posouvat nelichotivý, odpudivý obraz jejich vládce. „Negativní kampaň založená na fámách, falešných, pokřivených informacích začala, píše s odkazem na Oppera list The New York Times.
A pokračovala i po jeho smrti. Jeho vláda byla docela jiná než režim republiky, který skončil osmdesát let před jeho nástupem k moci, který byl oligarchický, který si však dějepisci idealizovali. A proto se ve svých spisech starali o tu nejhorší reputaci pro císaře, upozorňuje výstava.
Opulentní hostiny byly normou, vraždění též
Její autoři například podtrhují, že při požáru v Římu, který měl Nero založit, vůbec nebyl v metropoli. Na základě předmětů a dokumentů z celé římské říše výstava císaře, ztvárněného v podobě šílence Peterem Ustinovem v ikonickém filmu Quo Vadis z roku 1951, očišťuje. „Vyjevuje se, že požár byl téměř jistě způsobený nehodou,“ uvádí list The New York Times.
Po neštěstí, které v roce 64 zničilo tři a vážně poškodilo dalších sedm z celkem čtrnácti římských oblastí, prý Nero nabídl příbytky těm, kdo přišli o domov. A nechal stavět nové domy, podle mnohem bezpečnějších regulací, což podle listu The Guardian dosvědčují i dobové zdroje.
Kromě toho však na troskách opravdu nechal postavit gigantický Domus Aurea. A onen zlatý palác byl opravdu opulentní, honosný a gigantický. Ačkoli stopy po přes kilometr a půl dlouhém sloupoví, po obřím, 36 metrů vysokém Neronově portrétu ani otáčivé jídelní hale, které popisuje Suetonius, se nikdy nenašly.
A to je on, Neronův Domus Aurea.
Jedna z nejkrásnějších místností Neronova paláce
Okázalostí a velkolepostí však byl palác prostoupený. „Většina paláce Domus Aurea byla tvořena hodovními síněmi. Že bude Nero poskytovat rozmařilá potěšení, se od něj čekalo. Včetně toho, že bude hostit celý senát. A když máte pozvat na banket jednou týdně šest set lidí, velký hodovní prostor prostě potřebujete,“ popisuje realisticky Opper.
A opravdu zřejmě nechal upálit, jak napsal server Smithsonian, křesťany, které si vyhlédl za „strůjce“ požáru. I v tomto případě však článek dodává, že to odpovídalo tehdejší kruté legální právní praxi, že trest musí odpovídat zločinu.
Autoři výstavy pak hodnotí stejně i jeho další činy. Svou matku podle jeho mínění opravdu nechal zabít, nebo ji donutil k sebevraždě. Opper však dodává, že vraždění příbuzných bylo zkrátka dobovou zvyklostí.
Oběť své doby a negativní propagandy
Přesto z Nerona udělala historie šíleného zlosyna, sebestředného, krvelačného. Monstrum. Po dvou tisícovkách let se o něm pravdu zřejmě nedozvíme, doznává výstava. „Nesnažím se zde Nerona rehabilitovat jako bezúhonného muže. Došel jsem však k závěru, že téměř vše, co si myslíme, že o něm víme, je špatně,“ soudí Opper. Výstava chce odbourat lži a položit nové otázky.
Její autoři přitom pořád doufají, že navzdory ohromné propasti dvou tisíc let se o Neronovi povede zjistit něco víc. I proto, že spolu s tím se víc dozvíme o rozporech jeho doby. Šance možná jsou, protože opravdu seriózní výzkumy, které by šly za hradbu chronicky tradovaných mýtů, se začaly podnikat až v nedávných letech.
Například v roce 2020 vyšla kniha Nero: Emperor and Court, která ho nelíčí jako vražedného tyrana, ale jako mladíka, který se snaží vyhýbat politice a uplatňovat se ve sportu a umění. A obdobný pohled zaujala již v roce 2016 výstava v Trevíru, i ta Nerona představuje jako muže s láskou a ambicemi pro umění, který se snažil ignorovat politiku – a draze za to zaplatil. V červnu roku 68 v malém domě svého přítele Phaona poté, co jej senát prohlásil za nepřítele státu, a ve chvíli, kdy podle Suetonia slyší blížící se jezdectvo, spáchal sebevraždu.
