Jisté ale je, že únos nepřinesl jeho pachatelům vytouženou svobodu. Hlavní iniciátor Lubomír Adamica spáchal ve vazbě sebevraždu, devět ostatních dostalo v Německu několikaleté tresty vězení.
Před deseti lety se objevily důkazy o tom, že pilota Jána Mičicu, který se snažil únoscům postavit, zasáhla střela vypálená během přetahování o zbraň. Podle údajů z vyšetřovacího spisu, které ale v době činu a soudu ani v Německu nebraly úřady příliš v potaz, totiž projektil nejspíš prolétla pilotovým tělem nikoli od krku k hrudníku, což by ukazovalo na plánovaný čin, ale opačným směrem, tedy od trupu nahoru.
Ani nové objevy už nic nemohou změnit na následcích únosu - tedy dvou zbytečně mrtvých a několika dalších navždy poznamenaných životech.
„V červnu dvaasedmdesátýho roku mi bylo devatenáct a měl jsem spoustu dobrých předsevzetí. Jenomže pak stačil jeden výstřel a najednou se stal z celýho života průser,“ řekl v červnu 2012 Mladé frontě Dnes ve vzácném rozhovoru jeden z únosců Jaromír Kerbl.
„Nechtěl jsem, aby někdo zemřel, toho pilota mi bylo líto. Ale zároveň jsem na něj byl strašně naštvanej, protože se zachoval špatně a dostal nás do průseru. Porušil mezinárodní dohody, když se pokoušel fyzicky bránit, to bylo nebezpečné pro všechny... Zachoval se proti předpisům, čímž zničil život nejen sobě, ale taky nám,“ hledal zase ospravedlnění jeho společník Jarek Dvořák.
„Dost jsme toho ztratili, ale na svobodu jsme se dostali a svobodně jsme pak i žili. V tomhle směru jsme něco vyhráli,“ dodal také Dvořák a s tím, že únos „stál za to“ souhlasil před deseti lety i Kerbl.
Tažení proti undergroundu
Tragická událost přitom neovlivnila jen životy lidí, kteří ji způsobili nebo jež postihla, ale přeneseně i tisíce dalších. Komunistická propaganda ho totiž o koncem 70. let využila při tažení proti alternativní kultuře, a to později prostřednictvím jednoho z dílů seriálu o majoru Zemanovi. V části nazvané Mimikry ale autoři spojili dvě nesouvisející věci: skutečný únos a příběh o „asociálních individuích“, rekrutujících se z řad tehdy pronásledované undergroundové kultury.
V nich měli diváci poznat členy pronásledované skupiny Plastic People of the Universe. Zápletka se tak pokoušela ospravedlnit tažení proti lidem z nonkonformní kulturní scény.
Za Plastiky pykali jen nejvzdělanější, zjistila legenda undergroundu Čuňas |
Mladí pachatelé únosu z Prahy, kterým bylo mezi 18 a 23 lety, ale se skutečnými „plastiky“ neměli nic moc společného. Snad jen nošení dlouhých vlasů a to, že se jejich hudební vkus lišil od diktátu normalizačního režimu. Adamica si ze svého pobytu v USA přivezl řadu desek a občas pořádal diskotéky.
„Nebyli jsme nebyli žádná velká parta, znali jsme se často od vidění. A spojovalo nás jediné, všichni jsme chtěli ven. Což se s námi táhlo dávno, už od doby, kdy jsme v Praze začali obdivovat západní turisty, kteří byli odvázaní, měli dlouhé vlasy,“ vzpomínal Kerbl.
Členové skupiny, kterou nakonec utvořilo sedm mladíků a partnerky tří z nich, se pokoušeli dostat ven z Československa neúspěšně již dříve. Například Lubomír Adamica, který se po dvouletém nelegálním pobytu za hranicemi vrátil v roce 1971, nedostal pas. Únos letadla se celé desetičlenné skupině jevil jako nejsnazší cesta, navíc nebyl na počátku 70. let příliš složitý. Bezpečnostní opatření byla totiž slabá a jen o dva měsíce dříve se podobný čin podařil dvojici únosců.
Podobně jako Adamicova skupina byli i jejich předchůdci Karel Doležal a Antonín Lerch podle mezinárodních dohod souzeni jako teroristé a dostali mnohaleté tresty. Už při pokusu z dubna 1972 také došel k úhoně jeden z pilotů, kterého Doležal postřelil. Po tomto činu se sice zpřísnila bezpečnostní opatření na domácích linkách, Adamicou vedené partě se přesto podařilo propašovat na palubu pistole. Obstarala je Alena Heinzová, která je doma vzala otci, zaměstnanci ministerstva vnitra.
Únosci postřelili pilota, místo západních Čech přistáli v Norimberku |
Celý únos se začal brzy po startu. „Nebyli jsme ve vzduchu ani pět minut a nestačil jsem ještě ani udat polohu, když jsem zaznamenal kolísání letadla a nezvyklý hluk a křik,“ vzpomínal druhý pilot Dominik Chrobák. Na palubě byli kromě únosců ještě čtyři cestující (mezi nimi i člen vedení podniku Slov-Air nebo hlavní konstruktér stroje L-410), jejich počáteční odpor ale pachatelé rychle zvládli. Po zastřelení kapitána Chrobák, který s kariérou dopravního pilota teprve začínal, zamířil do Německa.
Po půlhodině přistálo letadlo na malém letišti u bavorského města Weiden. Únosci chtěli z ještě pojíždějícího stroje zmizet do lesa, brzy je ale dostihli němečtí policisté. Soudu devíti z nich vyměřil v prosinci 1973 tresty od tří do sedmi let, Lubomír Adamica se ale verdiktu nedožil, v lednu 1973 spáchal ve vazbě sebevraždu. Zbylí z pachatelů se po propuštění z německého vězení mohli do Československa vrátit až po roce 1990, kdy jim to umožnila prezidentská milost.
Další z propagandistických počinů v seriálu s majorem Zemanem:
