Poslední zdokumentované exekuce vykonané formou zazdění se v Evropě odehrály pravděpodobně v roce 1662. Tehdy padly hned tři takové verdikty. Byl to trest pro „nemravnou“ řádovou sestru z kláštera v lombardském městě Lodi, nezávisle na ní ho dostali také smilnící mnich a jeptiška z kláštera Ariano v Kampánii.
V dobové literatuře pak přežíval odkaz této praxe ještě dlouhá staletí, ale další skutečně doložené a zaevidované případy již známy nejsou. Evropa se této krajně odpudivé a barbarsky děsivé formy „spravedlnosti“ zřekla. I proto způsobilo takový rozruch, když se o 244 let později k této formě pomalé popravy uchýlili v Maroku.
Na tržišti v Marrákeši tu v červnu 1906 během veřejné exekuce zazdili sériového vraha.
Metropole bez dozoru
Kolik má na počátku dvacátého století Marrákeš vlastně obyvatel? Upřímně si tím tehdy nejsou jistí ani chalífové a jejich úředníci. Počet nastálo zasídlených duší nejspíš kolísal někde mezi 75 až 100 tisíci, ale metropole pod Atlasem fungovala jako obrovské tržiště, centrum národního i mezinárodního obchodu, kterým denně bez jakékoli kontroly procházely desetitisíce cizinců.
Někteří se tu ve stanových koloniích a leženích karavan před branami zdrželi celé měsíce a prakticky splynuli s životem města, jiní nakoupili potřebné zboží a odjeli ještě tentýž den. Udržet si přehled o tom, co se před i těsně za hradbami mezitím odehrává, tedy bylo pro šúrty, strážce veřejného pořádku, krajně náročné. A pochopitelně to nahrávalo zločinu.
Marrákeš tehdy skutečně neměl dobrou pověst, byl považován za město lapků, kapsářů, podvodníků a šejdířů. Jeho legendu nevylepšovaly ani zprávy o zmizelých osobách. Přesněji tedy o ženách, které se tu beze stopy ztratily.
V roce 1902 bylo oficiálně nahlášeno deset takových případů, za čtyři následující léta jich přibylo dalších třicet. Oficiální verze muhtasíbů, dobového ekvivalentu oblastních policejních komisařů, která však jen podtrhovala, že šúrtové ani oni prakticky neměli nad situací kontrolu, zněla, že ženy byly uneseny – kupci a obchodníky z karavan, cizinci, kteří do města přijížděli.
Doznání z mučírny
Zoufalí rodiče a příbuzní pohřešovaných se však s takovou univerzální odpovědí smířit nechtěli. A tak se rozhodli zastoupit neschopný a nevýkonný aparát bezpečnosti. Začali pátrat na vlastní pěst, aby se poměrně záhy dobrali prvních výsledků.
Zjistili, že jejich ženy a dcery plánovaly těsně před zmizením nápadně podobnou rutinu pochůzek a činností. Spočívala buď v návštěvě ševce – opraváře obuvi, nebo v návštěvě písmomalíře – přepisovače. Ženy tehdy byly vesměs negramotné, takže když potřebovaly poslat dopis, museli si ho nechat někým napsat.
Pro pátrající pak nebylo zrovna obtížnou dedukcí dobrat se jména Hadž Mohamed Mesfewí. V Marrákeši byl totiž jediným ševcem, který současně provozoval i písmomalířkou živnost. A když v březnu 1906 zmizela na své cestě za Mesfewím další dívka, naservírovali její rodiče Hadže Mesfewího strážcům zákona jako hlavního podezřelého.
Mučící nástroje: Železná maska umlčela drbny. A čarodějky a rebelky Sloužila k umlčení a veřejnému ponížení drben, byla však též nástrojem, jak zastrašit a přivést k poslušnosti příliš nezávislé ženy. Říkalo se jí „uzda na sekernice“ či „ohlávka“ a její obětí se stávaly i ženy, které se vymaňovaly z mužského poručníkování. |
Nespokojenost obyvatel města s nečinností policie tehdy byla až hmatatelná a doutnala jiskřičkami rebelie, proto muthasíbové vydali pokyn k až nečekaně rychlé a radikální akci. Mesfewí byl spolu se svou sedmdesátiletou posluhovačkou Annou Rahaliovou zajištěn a jejich krámek byl prohledán. Ještě než obhlídka obchodu skončila, Rahaliová už na mučidlech během tortury doznávala, čemu celou dobu napomáhala. Mesfewí byl skutečně sériovým vrahem, který za necelých šest let sprovodil ze světa nejméně třicet šest žen a dívek. Proč? To bylo vlastně to nejpodivnější.
Jeho motivem nebylo sexuální násilí, náboženská posedlost nebo záměr unést a odprodat ženy do harémů. Zabíjel pro peníze, které měly ženy u sebe. Ale vzhledem k tomu, že si šly nanejvýš vyspravit boty nebo sepsat dopis, šlo o naprosto směšné částky.
Humánnější než křižování
Rahaliová mučení nepřežila, ještě před smrtí však popsala, jak Mesfewí vraždil. Ženy během návštěvy pohostil šálkem sladkého čaje, který Rahaliová otrávila, poté je omámené podřezal. V suché studni, jámě pod prkennou podlahou obchodu, leželo pískem zasypáno dvacet těl, na zahradě za domem jich bylo zakopáno dalších šestnáct. Mesfewí se bez mučení doznal.
Pro kádího, soudce, tak zbývalo jediné. Rozhodnout o podobě trestu. O tom, že bude smrtící, pochyb nebylo. Háček byl jen ve způsobu provedení. Pozůstalí zavražděných, ovlivnění i předchozí dlouholetou nečinností strážců pořádku, totiž žádali „zub za zub, oko za oko“. A Mesfewí, který svým doznáním mučení obešel, by podle nich pouhou popravou z celého procesu vyšel dost lacino. Veřejnost v Marrákeši si přála, aby trpěl.
Proto byl po dobu čtyřtýdenního čekání na soudní verdikt vyváděn ze své cely na velké tržiště, kde byl každý den bit deseti ranami akátovou trnitou holí. Soud pak k nemalé spokojenosti Marrákešanů rozhodl o tom, že bude ukřižován. Tento rozsudek, o němž se zpráva telegrafní poštou rozběhla do celého světa, však vyvolal velký rozruch na mezinárodní scéně.
Na takovou barbarskou exekuci si stěžovaly jednotlivé evropské země i Spojené státy. A protože se Maroko vůči nim chtělo prezentovat jako země vyspělá a nestředověká, ponížilo trest na prosté stětí mečem. Což však vyvolalo nepokoje v ulicích Marrákeše, takže na 11. června 1906 bylo nakonec uchystáno jiné, údajně humánnější a přitom pro všechny uspokojivé řešení – Mesfewí měl být zaživa zazděn.
Jak popisují dobové zdroje, kóji s valenou klenbou vysokou 1,8 metru, ze zdiva tlustého šedesát centimetrů, vytvořili zedníci kolem 0,6 metru hlubokého výkopu. K zadní stěně byly okovy připevněny řetězy, aby se Mesfewí nemohl pokusit o útěk a musel zůstat stát.
V den výkonu trestu Mesfewí prosil o milost a zápasil s eskortou, ale marně. Poté, co byl připoután, na něj okolostojící lidé házeli shnilé ovoce a vnitřnosti. Dav pak v naprosté tichosti přihlížel kladení posledních vrstev zdiva. A propukl v jásot pokaždé, když uvnitř vrah zakřičel.
Sténání přecházející v nelidské skřeky pak trvalo po dva dny, než zevnitř přestal vycházet jakýkoli zvuk. Lidé tím byli poněkud zklamaní, protože očekávali, že za své ohavné činy bude marocký vrah pykat déle.
