Ony záznamy dávaly nahlédnout do soukromého života, dokonce do duše strůjce hrozivého, nelidského kusu historie. Vyjevily, že nacistickému vůdci páchlo z úst a že si na to jeho partnerka Eva Braunová stěžovala. Přinášely vůdcovy poznámky z doby těhotenství jeho milenky, neskrývaly slova, jimiž častoval její psí mazlíčky.
Byly to civilní střípky ze všedního života. Führera vlastně polidšťovaly. A další, vážnější, ho dokonce zbavovaly viny. Líčily ho jako citlivého muže, který nevěděl o tom, co se děje Židům. O hrůzách holokaustu podle nich nic netušil!
Deníky Adolfa Hitlera měly přepsat náš pohled na nacismus i jeho architekta a velitele. Než je magazín Stern, který je získal, představil veřejnosti, dopřál si jeden z jeho šéfredaktorů Felix Schmidt uprostřed kolektivního nadšeného třeštění podezřívavý povzdech. „Jestli jsme skočili na špek a nechali se nachytat na padělek, ani nejhlubší dno Alstery pro nás nebude dost hluboké,“ odtušil s odkazem na řeku protékající Hamburkem a hanbu, která by omyl potrestala.
Měl ji zažít. On, jeho kolegové, slovutný anglický historik Hugh Trevor-Roper, mediální magnát Rupert Murdoch. Všichni se nechali nachytat. Nepochopitelně, neomluvitelně.
Množily se a rostla cena
Na začátku celého příběhu byl západoněmecký novinář Gerd Heidemann. Skvělý slídil, investigativec s jednou libůstkou, podezřele intenzivní fascinací nacistickými artefakty. Měl jich spoustu, patřily mezi ně například i Hitlerovy obrazy a Goeringova jachta Carin II, na níž pořádal sedánky někdejších esesáckých důstojníků, nechyběli na nich generálové Karl Wolff a Wulhelm Mohnke. Prý proto, aby z nich těžil jako ze zdrojů, vysvětloval. Právě Heidemann deníky do redakce magazínu Stern přinesl, psal se rok 1981.
A s nimi i příběh. Když v závěru druhé světové války, v dubnu 1945, spadlo poblíž Drážďan letadlo převážející führerovy osobní věci, zřítily se k zemi i jeho deníky. Našli je tamní farmáři, nakonec se bloky dostaly do rukou vysoko postaveného důstojníka východoněmecké armády. A ten se rozhodl namastit si kapsu jejich prodejem.
Heidemann však musel rovněž vysvětlit, jak se k nim vůbec dostal. Přirozeně, díky svému sběratelskému zájmu o nacistické předměty. První kusy, deníky totiž měly mít spoustu svazků, podle svých slov směnil za balík peněz ze svého mercedesu s východoněmeckým autem na tajném dostaveníčku kdesi na silnici. Další várky nechal do západního Německa posílat pašované v pianu.
Víc však sdělit nechtěl. Ani Schmidtovi, ani dalším dvěma postavám šéfredaktorského triumvirátu Sternu Rolfu Gillhausenovi a Peteru Kochovi. „Víte, co by prozrazení znamenalo pro onoho východoněmeckého důstojníka?“ namítal. A mlčení neporušil. K Schmidtově cti je nutné dodat, že se o odhalení pozadí celé fantastické záležitosti snažil. Jednou i s pomocí alkoholu, který měl výstřednímu reportérovi rozvázat jazyk. Nerozvázal. „Dal jsem slovo, že budu mlčet,“ trval na svém Heidemann.
Lidský chameleon: Ignácz Trebitsch byl Žid, přítel nacistů i dalajláma |
Když na nákup Stern i jeho vydavatel kývli, začalo se ukazovat, že Hitler byl velmi plodný. Svazky se množily! Nejprve se do Sternu dostal necelý tucet. S tím, že celkem čítají deníky sedmadvacet svazků. Nakonec ono číslo vyrostlo na šedesát. „Počet poznámkových bloků rostl – a stávaly se stále dražšími,“ vzpomínal Schmidt. Vydavatel magazínu Stern za ně nakonec utratil celkem 9,3 milionu marek. Získal zápisky o tom, že si Hitler považoval Stalina, který neváhal ani v těžkých dobách provádět čistky svého velitelského sboru, o tom, že ho Winston Churchill naopak přiváděl ke vzteku. Že jejich autor trpěl plynatostí.
Všichni, kteří se deníkům věnovali, se třásli. Jako by je postihl trans, jako by je posedla nejsilnější, nejneodolatelnější touha, přání, aby to celé byla pravda. Jako by oslepli. Vyvrcholení extáze přišlo 25. dubna roku 1983. Stern na tiskové konferenci existenci deníků ohlásil světu.
Všechno, co se budovalo, chystalo, připravovalo dlouhé měsíce, se pak zbortilo během několika dní. Objevily se pochyby, otázky, podezření. Rostly. Potvrzovaly se. Celá konstrukce se rozkližovala sama od sebe. Po několika dnech do časopisu Stern zavolal Spolkový archiv, pro vedení redakce měl jen několik málo slov. „Místností se rozhostilo mrtvolné ticho,“ popisuje dopady sdělení Schmidt v listu New Yorker.
Po měsících kolektivní deníkové hypnózy se její protagonisté dověděli, že žasli nad padělky. A ztrapnili se před celým světem. Nebyli sami! Práva pro publikaci mezitím zakoupily listy Newsweek, Time, Paris Match, Sunday Times, za něž bojoval při rvačce o získání práv jeho vlastník Rupert Murdoch osobně.
Kdo všechny přelstil? Jeho jméno známe.
Trh náckovské věci chce!
Pan Konrad Kujau se narodil v roce 1938, po válce se ocitl na východoněmecké straně. Nerozuměl si se zákonem, odporoval mu však velmi nicotnými delikty. Nebylo to žádné eso zločinu. Nakonec přešel na západ, to když východoněmecké úřady odhalily, že jednomu mládežnickému klubu odcizil mikrofon, píše server Radio Times.
Jako kriminálníček se živil i po emigraci, byl to podřadný, nevýznamný lump, jeho první dílka byly padělky stravenek. Pak však zjistil, že lukrativní zisky nabízí trh s nacistickými artefakty. Nejprve je pašoval z východního Německa, poté je prostě začal sám produkovat. Tvořil a nabízel básně údajně složené předními nacisty, padělal jejich dopisy. Zvládl několik „Hitlerových“ obrazů. Později, už v rukou policie, se divil, s jakou prostoduchostí mu kupci na padělky skákali.
Jedním z nich byl, jak už dávno tušíme, i Gerd Heidemann. Nesáhl jen po denících, mezi bizarním nacistickým inventářem jeho domova bylo několik memorabilií, které vznikly v Kujauově dílně. Deníky však byly eskalací padělatelových ambicí.
Učiněný mistr však Kujau nebyl. Jako nejzručnější padělatel se do dějin nezapíše. Listy zápisníků se pokusil „zestařit“ s pomocí čaje, Hitlerovo písmo nenapodoboval nijak závratně zdařile. Obálku každého deníku omylem opatřil iniciálami „FH“ místo „AH“, protože zaměnil gotická písmena. Aby do zápisků včlenil historické informace, sáhl po antologii Maxe Domaruse „Hitler: Projevy a proklamace, 1932 až 1945. Kronika diktatury“. Mnohdy z ní opisoval slovo za slovem. Chuť a fantazie mu však nescházely, Heidemannovi nasliboval i Hitlerovu operu a třetí svazek spisu Mein Kampf.
Měl víc drzosti a nestoudnosti než talentu. I když něco kreativity projevil. Hitler si tak v jeho podání stýská, že měl-li by pět mužů, jako je jeho osobní asistent Martin Borman, nemusel by trčet v berlínském bunkru. Hořekuje, že šílí z Angličanů. Stěžuje si, že Himmler „žije v jiném světě, v pohádkovém starogermánském světě“. „Začínám si myslet, že je mimo sebe,“ měl si Hitler zapsat.
Obecně však Kujauova práce dávala najevo, že je padělkem. Jak je tedy možné, že obalamutil přední novináře, vydavatele, obchodníky? Jak je možné, že si nesprávných iniciál nikdo nevšiml? Že nikoho nezarazilo, jak očividně deníky opisují z Domarusovy antologie?
Otázka je to o to palčivější, že kupci, kteří kvůli deníkům lovili z pokladen miliony, dílka samozřejmě nechali prověřovat. Že si najali respektované experty. Ti deníky zkoumali téměř po dva roky.
Euforie z führera
Uznání a chudobaMnozí novináři přišli o práci. Pan Kujau putoval na čtyři roky a šest měsíců za mříže, Heidemann též, ten dostal o dva měsíce víc. Přišlo se totiž na to, že extravagantní reportér a milovník nacistických předmětů si miliony marek, které jeho zaměstnavatel posílal prodejci údajných deníků, odkláněl do vlastní kapsy. Kujau si nakonec padělky pomohl. Po propuštění z vězení začal novou kariéru autora replik známých obrazů. Heidemann měl podle listu The Independent dožít v chudobě, zemřel v roce 2008. |
Než poté práva k deníkům koupil list Times, vyslal do švýcarské banky, kde byla dílka mizerného padělatele uložena, Hugha Trevora-Ropera, anglického historika s výtečnou reputací. Ten však nejenže jejich autenticitu potvrdil, v dubnu 1983 navíc napsal, že ve světle jejich zápisků bude třeba revidovat líčení některých historických událostí, píše The Guardian.
Jak to bylo možné? Důvodů bylo víc. Například Trevora-Ropera mátl ohromující počet svazků. „Kdo by se lopotil s paděláním šedesátky svazků, když by pro jeho účely stačilo třeba jen šest?“ vysvětloval. Schmidt pak podotýká, že u nich v redakci Sternu si každý zúčastněný myslel, že si celou věc vzal na zodpovědnost někdo jiný.
Tím hlavním důvodem kolektivní halucinace však byla doba. V upřímném textu, který Schmidt napsal, mluví o euforii, která se jich všech ve Sternu nad deníky zmocnila. Proč? Ožívala v nich nedávná historie a muž, který jí vládl. „Když Schmidtův text čtete, cítíte, že ve hře byla fascinace onou dobou a oním Adolfem Hitlerem, který hrál významnou roli v dětství jich všech. Je to fascinace, která je pro mou generaci nepředstavitelná,“ komentoval Schmidtovy vzpomínky v roce 2013 šéfredaktor listu Die Zeit Giovanni di Lorenzo.
Sociální psycholog Harald Welzer doplňuje, že fixace na Hitlera, která za nekritickým přístupem k deníkům byla, německé společnosti vlastně umožňovala ignorovat míru, do níž se na nacistických zvěrstvech podílela německá populace.
„Celý vydavatelský dům měl mít na sobě ceduli varující: Nevstupovat, vysoce výbušné prostředí,“ shrnuje Schmidt, jaká atmosféra práci s deníky naplňovala. Všem vládla euforie.
Někteří však vyjevili pochyby hned. Například popírač holokaustu David Irving namítl, že je těžko představitelné, aby Hitler psal dlouhé deníky po zranění ruky, které utrpěl při nezdařeném atentátu 20. července 1944. Další expert připomněl, že po ochrnutí psal tužkou.
Po odhalení padělků Schmidt a Koch téměř okamžitě odstoupili z šéfredaktorského postu. Ono ohlášení bylo jako sebevražda, vzpomínal Schmidt. „Byla to ohromná chyba a budu s ní muset žít po zbytek svého života,“ uvedl Rupert Murdoch. „Nechci házet vinu na nikoho jiného. Je to moje pochybení,“ doznal Hugh Trevor-Ruper, známý též jako Lord Dacre, „měl jsem odmítnout poskytnout svůj názor tak brzy. Po jistou dobu jsem byl přesvědčený, že to jsou padělky.“
Příběh se před očima celého světa uzavřel docela brzy, během čtrnácti dnů po tiskové konferenci. Během nich však mnohými otřásl. Pokus sejmout z Hitlera vinu za jeho zločin holokaustu šokoval Židy. Prezident Spolkového archivu Michael Hollmann deníky označil za „nestoudný pokus dát brutálním zločinům národního socialismu lidskou tvář“.
„Deníky ukazují, jaká atmosféra v osmdesátých letech vládla. Demonstrují psychologickou potřebu uvěřit, že za holokaust neneseme vinu,“ dodává historik Malte Herwig.
