Jejich životní příběh začínal lží, na kterou se vršily další. Ta první je však zasáhla nejvíc. Vnitřně, protože ji slyšeli od svých rodičů, jimž do té doby věřili. Jejich nejbližší je přesvědčili, že se na ně nějaký „dottore“ jen podívá a neublíží jim. Jenže ublížil. Opravdu hodně. A jejich vlastní rodiče mu přičinlivě pomáhali. Velmi ochotně, i když to tak strašně bolelo. Kastrace bez umrtvení bolí.
K bezproblémovému průběhu navíc nepřispělo, když kastraci kdesi ve zšeřelém krámku nebo chlévě stodoly prováděl amatérskými nástroji řezník nebo holič. Nůžky či čepel nabroušeného nožíku byly jedinými rekvizitami barbarského úkonu. Sotva desetiletí hoši se zoufale zmítali a bránili, rodiče je nemilosrdně drželi, zatímco údajný „dottore“ řezal.
Protáhlá a oplácaná těla plešatících a olysalých zpěváků s velkými vystouplými čelistmi a nosy byla vnitřně deformovaná a jejich orgány podléhaly poškození.