Tělnatá postava nemusí být v ringu diskvalifikací. Gabe Brown v Madison Garden v roce 2008
„Když sedí v rohu, vypadá jako roztékající se čokoládový pohár.“ Ve své reportáži pro časopis Sports Illustrated nevolil v roce 1964 Robert Boyl příliš uctivá slova. Objemnost boxera Bustera Mathise líčil naopak se zvláštním zalíbením ve zlomyslné popisnosti: „Houpe se. Chvěje se. Vlní se. Třese se. Je kapající kus masa, monument tuku.“ Jenže kvalifikační souboje na olympiádu tehdy ona vysmívaná hora otylosti vyhrála, připomíná The Guardian. Do Tokia nakonec Mathis nejel, zlomil si ruku, do světa boxu se však zapsal. Nejen svými více než 130 kily.
Obdobně i další boxeři, kteří překročili sto kilogramů. Tony Galento, dosáhl na 113 kil, George Foreman měl při svém návratu do ringu 121 kilogramů. Impozantně rozvlněné břicho mívá i při své výšce rovněž Tyson Fury, boxoval i s 125 kily.
Ostatně, těžká váhová kategorie zná spodní hranici, boxeři musejí mít nejméně 90 kilogramů, ale horní ne. Setkávají se v ní zápasníci sošných, atletických postav s těmi, co připomínají Obelixe.
Seznamte se s tučnými obry, kteří do ringu kráčeli s více než 130 kilogramy. S vysvětlením důvodů, proč se mezi provazy neztratí ani bojovníci s očividnou nadváhou. A ne, Eric Esch, slavný plešatý tělnatý boxer připomínající fazoli, který bojoval s oporou, nebo handicapem, více než 190 kil, scházet nebude.
