Poloostrov Yucatan má v Mexiku trochu výsadní postavení. Američané sem ve velkém podnikají nájezdy do obrovských hotelových komplexů v Cancunu nebo Playa del Carmen.
Uměle vybudované komplexy přecpané suvenýry jsou plné beach boys a bikini girls, kteří se ráno vykulí na pláž, aby večer dostatečně promazaní opalovacím olejem urazili pár koktejlů v baru na hlavní třídě. I když finanční výhody takové dovolené jsou naprosto jasné a vyjde to levněji než v Miami, pokud nejezdíte každý rok do Bibione, jen těžko pochopíte.
Brány do podsvětí
Naštěstí esem v rukávu Yucatanu není jen horečnatý turistický ruch, ale i naprosto unikátní jeskynní systém. Poloostrov má totiž vápencové podloží, které je velmi porézní a veškerou vlhkost odvádí pod zem. Yucatan nedisponuje žádnou povrchovou vodou, ale protéká jím celý systém podzemních řek, které společně s dešťovou vodou vyhloubily obrovský jeskynní systém.
Světově unikátním podzemním jeskyním zatopeným vodou se v Mexiku říká cenotes (slovo odvozené z mayského výrazu "dzonot", kterým se označovala vodní propast). Mayové navíc věřili, že jde o brány do podsvětí a sídlo duchů, takže do některých cenotes házeli věcné dary i lidské oběti.
V současné době jsou cenotes obrovským lákadlem pro potápěče z celého světa, kteří sem míří za skutečně netradičním a neopakovatelným zážitkem. Na potápění v cenotes nepotřebujete nutně kurz jeskynního potápění, ale vystačíte i s certifikací OWD.
Na druhou stranu ne všechny jeskyně jsou vhodné pro začátečníky a skutečně se nedoporučuje vybrat si cenotes jako lokalitu pro svůj první ponor.
Cesta džunglí
Jedeme džunglí v džípu, který měl své nejlepší roky za sebou už před deseti lety, a při každém výmolu či kořenu si otloukáme hlavu o střechu auta. Vzadu do sebe s řinčením narážejí bomby takovým způsobem, o kterém by si mohl pisatel příruček o správném uložení potápěčského vybavení nechat jen zdát.
Když dojedeme na místo, jsem naprosto přesvědčená o tom, že nás průvodce zabije, zahrabe a naše věci prodá pod cenou na místním černém trhu. Kolem dokola je totiž vidět jen dusná džungle a obrovský kamenný blok.
Jediné, do čeho se tu může člověk ponořit, je vlastní deprese. Venku je asi čtyřicet stupňů a soukání neoprenu s kapucou na zpocené tělo se mi, vzhledem ke zřejmé absenci vody, jeví jako značně absurdní.
Cesta s připnutým závažím, žaketem s bombou a těžkou potápěčskou baterkou a sluncem pražícím do černých oneoprenovaných zad patří k dosud neobjevenému druhu mučení. A to i v případě, že je dlouhá jen nějakých tři sta metrů.
K mému skutečnému překvapení se ale pod kamenným blokem zableskne vodní hladina malého jezírka. Ačkoli jeho plocha je menší než kdejaký rybník na jihočeské návsi, voda je průzračně čistá a v temné hloubce je vidět chodbu, která mizí pod skálou.
Krápníky a kořeny
Od prvních okamžiků ponoru je jasné, že cenotes skutečně nejsou značkou ideál pro kohokoli se zasutou klaustrofobií. Noříme se úzkého tunelu. Problém je, že se tady míchá slaná voda se sladkou a pohyb průvodcových ploutví efekt tohoto koktejlu ještě umocňuje.
Ve výsledku mohu svou baterku klidně používat místo slepecké hole, protože prosvítí vodu na několik centimetrů a vidím jen míhající se stíny. Navíc se mi nedaří kontrolovat vztlak a co chvíli narazím bombou do skály nad sebou. Moje klaustrofobie, přirozené hysterické sklony a všechny další duševní poruchy slaví svůj hvězdný comeback.
Po celou cestu tunelem se snažím marně přijít na to, proč jsme do tohohle podniku vůbec šli. Jestli tohle má být ten potápěčský ráj, tak v tom případě se mezi potápěčská top mohou směle zařadit i Slapy.
Najednou vodou prostupuje víc světla, baterka se začne chytat a tunel rozšiřovat. Vplouváme do obrovské podvodní jeskyně, voda má tady odstín letní oblohy, otvory ve stropu prosvětlují vodu sluneční paprsky a ze skalních výstupků vyrůstají stovky krápníků nejrůznějších velikostí.
A od tohoto okamžiku už je jasné, že kvůli cenotes se vyplatí proplout klidně desítky takových tunelů. Proplouváme těsně u stropu, prohlížíme si krápníky hlavou dolů. Vplouváme do jeskyní s otevřeným stropem, kde se na hladině odráží okolní džungle. Objevíme se ve skalní dutině, která není zcela zatopená.
Při vynoření se na hladinu (prakticky pod stropem jeskyně) můžeme dýchat bez automatiky a připadáme si jako ve fantasy filmu. Mezi krápníky visícími ze stropu prorůstají obrovské, i vlasové kořeny džungle, které cenotes slouží jako zásobárny sladké vody.
Pokud jste zmlsaní korálovými útesy Rudého moře nebo Indického oceánu, cenotes vás nejspíš neokouzlí svou faunou. Ačkoli i tady žije samozřejmě celá řada živočichů, laikovi se zdejší ryby zdají všechny podobně bezbarvé.
Nicméně cenotes jsou skutečně výletem do jiného světa. Krápníky, světelné efekty, naprosto čistá voda a bizarní kamenné útvary skládají dohromady neuvěřitelně efektní mozaiku, kvůli které se sem kdykoli rádi vrátíte.
