Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Advokát Jan Šťovíček: Formule 1? Pod slupku se dostanete málokdy

aktualizováno 
Vlastní špičkovou právní kancelář a miluje rychlá auta. Soudí ve Formuli 1. Jan Šťovíček toho stihl za dvaačtyřicet let více, než by většina lidí dokázala za několik životů. Teď veškeré aktivity směřuje do jediné oblasti. Motorsport ho pohltil natolik, že chce uspět hlavně tam. V roli závodníka i funkcionáře.

Spolupracuje se špičkovými sportovci, tenistou Tomášem Berdychem, cyklistou Romanem Kreuzigerem či atletkou Barborou Špotákovou. Nyní se však Jan Sťovíček věnuje zejména motosportu. | foto: archiv Jana Šťovíčka

Jako první viceprezident Autoklubu České republiky stojíte za aktuální kampaní Nedej příležitost!, která má ambici zlepšit bezpečnost na silnicích. Jaká byla vaše nejnepříjemnější nehoda?
Moc jsem jich neměl. Ale nejnepříjemnější asi byla ta, kterou jsem vůbec nečekal. Zničehonic do mě v Podolí během stání na červenou vrazila paní, která mě neviděla. Tyhle nepředvídatelné nehody, i když zdánlivě malé, jsou nejhorší. Nemůžete se zapřít a připravit se na ránu.

Je právě schopnost být připraven a umět předvídat to hlavní, co se učí v polygonech?
Určitě. Polevit nesmíte na závodním okruhu, ani v dopravě. Přece jen, auto má nějakou rychlost, hybnost a váhu a je to zbraň. Není těžké jím někoho zranit. Řidiči by si to měli uvědomit a věnovat řízení vždy stoprocentní pozornost. Lidi píšou esemesky, telefonují, jedí, poslouchají nahlas rádio, povídají si nebo se otáčejí na zadní sedadlo. To všechno má vliv na to, jestli přehlédnete auto nebo značku. Ve výcvikových centrech člověka navíc dostávají do stresu složitými podmínkami – klouže to, nutí řidiče dělat slalom, škubou zadní nápravou tak, aby se auto dostalo do smyku.

Není to nebezpečné?
Vůbec ne. Pro každého, kdo rád řídí, je to zážitek. Když se člověk dostane do stresu a soustředí se, už chyby tolik nedělá. A pak mu to pomáhá i na silnici.

Jak si v chování na silnicích stojíme v porovnání s jinými zeměmi?
Jsme někde uprostřed evropského měřítka. Vyšší civilizovanost je pochopitelně v západních zemích. Tam se k sobě účastníci silničního provozu chovají velice slušně, což u nás ještě úplně nefunguje. Naopak na východě to vypadá mnohem hůř. V Rusku a na Ukrajině slušnost úplně chybí a nebezpečí na silnicích je velmi vysoké.

Když jste začal jezdit profesionálně...
...no, nevím. Když se řekne profesionál v našem sportu, znamená to špičkového sportovce, který se tomu věnuje od malička. A to není můj případ.

Dobře, tak když jste začal závodit, ovlivnilo to nějak vaše chování na silnici? Dovolíte si víc, nebo jste naopak opatrnější?
Ono je to ještě trochu jinak a řekne vám to každý, kdo začal na motorce nebo v autě závodit. Nebo se aspoň svezl na závodním okruhu. Člověk totiž zjistí, že tam si může dovolit věci, na které si na silnici netroufne ani ten největší blázen. Okruh je přizpůsobený tomu, že to nevyjde. Počítá se s tím, že vyjedete ven z dráhy, že uděláte hodiny.... Když na okruhu zariskujete a uděláte chybu, maximálně oprášíte auto, zvednete motorku, seberete ulomené zrcátko a jedete dál. Na silnici by přitom stejná situace skončila těžkou nehodou. Výsledkem toho je, že každý, kdo začne jezdit na okruhu, se v běžném provozu zklidní.

Nejste pak ale o to víc citlivý na chyby okolních řidičů?
To už je záležitost povahy. Mám rychlé auto se silným motorem, ale když s ním mířím na závody nebo z nich, jedu úplně v pohodě. Nenechávám se vyprovokovat ani ostatními řidiči, kteří mají pocit, že když na silnici potkají sportovní auto, musejí s ním zápolit. Zůstávám nad věcí. Vážně, okruhy pro vybití agrese doporučuju. Jsou v Brně a v Mostě. Zjistíte si na internetu dny pro veřejnost, vezmete svoje auto, zaplatíte 500 korun na půl hodiny a jezdíte si tam, jak chcete. Když si auto nabouráte nebo poškrábete, je to vaše věc. Ale riziko je minimální.

Podle čeho si vybíráte auta do svého vozového parku?
Vždycky se mi líbila rychlá auta, vlastnil jsem jich několik a průběžně je obměňoval. Ta, co se mi hodně zalíbila, jsem si nechal napořád. Třeba Ford GT, sběratelský kousek, který nikdy neprodám, i když s ním vyjedu jen dvakrát do roka. Výběr auta je u mě otázka emocí. Samozřejmě musí mít pěkný design a dobrý motor. Baví mě, když mám z jízdy skvělý požitek, i když jedu podle předpisů. Mnohem větší adrenalin kolikrát je, když to dáváte osmdesátkou v těžké zatáčce, než když jedete tři sta na rovince. Nyní ale čekám rodinu, takže jsem zvolil prostorný a bezpečný rodinný vůz.

Co bezpečnost v profesionálním motorsportu? Jak se v průběhu času mění pravidla?
U automobilů se to dělí na bezpečnost posádky, která na sebe bere riziko dobrovolně, a třetí osoby, tedy diváků a pořadatelů. S nabývajícími zkušenostmi se bezpečnostní opatření neustále zlepšují – diváci nesmějí být blízko u trati a zavádějí se zakázané zóny. Musíme ale udělat vše pro minimalizaci tohoto nebezpečí. Proto v Autoklubu České republiky dlouhodobě prosazujeme maximálně zodpovědný přístup a intenzivní osvětu – jak vůči závodníkům tak směrem k divákům, což je pro mě osobně velmi důležitá oblast. Úplně stoprocentně se ale riziko eliminovat nedá. Motorsport je nádherný, ale povahou je nebezpečný.

A ta bezpečnost posádky?
V současné době už funguje velmi propracovaný systém – auto má v sobě ochrannou konstrukci, pevnou kovovou klec, díky které se nemůže deformovat prostor řidiče. Špatně se do ní leze, ale když se něco stane, posádka zůstane nedotčená. Pak se zlepšuje protipožární bezpečnost. V každém autě je bezpečnostní nádrž a hasicí zařízení, jezdci a spolujezdci jsou vybaveni kombinézou a prádlem, které by mělo vydržet až 40 vteřin ve vysokém žáru, aby byl dostatek času je vytáhnout z auta. I přilby jsou dnes velmi sofistikované a složitě testované. Poslední novinka je ochranný systém proti úrazu krční páteře – zařízení, který se nasadí jako límec kolem krku a připevní k přilbě. Když má přilba při nárazu tendenci prudce poskočit dopředu, zamezí se tomu. Další vychytávky se vyvíjejí. Oproti minulosti, kdy jezdil Nicky Lauda, už udělal motorsport obrovský pokrok. Bohužel i tak občas dojde k velmi těžkým zraněním i smrtelným úrazům jezdců. To se ale bohužel úplně stoprocentně vyloučit nedá.

To byly technické věci. Ale je třeba připravovat závodníky psychicky? Absolvují nějaké testy?
Když chcete závodit, musíte získat licenci. Většinou je odstupňovaná od základní národní až po mezinárodní. Ke každé licenci procházíte intenzivním školením, které se skládá z teoretické a praktické části. Přijedete do Mostu nebo do Brna, absolvujete jízdy a zkoušky ze sportovních předpisů, bezpečnosti i základních zdravotnických dovedností. Je to podobné jako autoškola, jen je to samozřejmě zaměřené na závodění.

Tím ale psychickou vyrovnanost budoucího závodníka nerozpoznáte.
Přímo psychika se netestuje, ale možná by se to taky mělo dělat. Nicméně závodníci jsou povětšinou v klidu, uvědomují si rizika spojená s motorsportem a berou je v potaz, jinak by to ani nešlo. I když trochu se to mění v okamžiku, kdy padne na startu zelené světlo. To se z nich stávají malí kluci a vidí jen jednu věc – být vepředu.

Advokát Šťovíček zná závodní okruhy i na vlastní kůži. Tady vyfasoval číslo 13.

Advokát Šťovíček zná závodní okruhy i na vlastní kůži. Tady vyfasoval číslo 13.

Chcete-li soudcovat, je výhodou, když si závody osaháte i za volantem.

Chcete-li soudcovat, je výhodou, když si závody osaháte i za volantem.

Jak se z právníka stane závodník, který začne i profesně působit v prostředí motorsportu?
Musí k tomu mít především vztah. Já jsem už jako malý kluk koukal na závody v televizi i přímo naživo. Pořád mi to ale přišlo nedosažitelné. Až mě pak jeden kolega oslovil s tím, že existuje mezinárodní federace, která se věnuje motocyklům a hledá právníka pro posuzování disciplinárních případů. Podmínkou bylo, aby mu ta oblast byla blízká a uměl cizí jazyky. Nakonec jsem se stal disciplinárním soudcem a zúčastnil se třídenního kongresu. Tam mi řekli, že bych si to měl celé vyzkoušet, abych věděl, o co jde. Připravili mi motorku a veškeré vybavení a za týden jsem už startoval na svých prvních závodech.

Jaké to bylo?
Hrozně jsem se těšil. Jenže v půlce kola byli všichni soupeři pryč a už jsem je vůbec neviděl. Nějak jsem to tehdy odkroužil. Když to ale i přes tuto zkušenost nevzdáte a řeknete, že příště přijedete znovu, je to jasné. Mají vás na celý život.

Cítil jste větší posuzovací jistotu ve vaší bývalé právnické praxi, kdy jste zastupoval vrcholové sportovce jako advokát, nebo teď v disciplinárním soudcovství? O velkých penězích a budoucí kariéře se rozhoduje v obojím...
V případech, jako jsou motorky a auta, je velkou výhodou osobní zkušenost. Nemusíte být mistr světa, ale víte, jak auto funguje, jaké to je, když v něm sedíte a když jsou kolem vás ostatní auta, máte základní technické znalosti. Když jste součástí senátu a někdo vám tam vypráví technické podrobnosti jízdy, po deseti minutách víte, jestli se vás pokouší oblbnout. Pak stačí pár dobře cílených otázek a máte ho. Závodní auta mají čip, přes který se nahrává průběh jízdy – jak člověk točil volantem, jak šlapal na brzdu, jak na plyn. Pak se to analyzuje. Málokdo čeká, že tohle umíte číst. Samozřejmě, pokud se rozhoduje o titulu mistra Evropy nebo světa, jsou to už mnohem náročnější věci.

Jak prostředí motorsportu intelektuálně uspokojivé?
Často tady potkáte manažery, podnikatele, úspěšné lidi, kteří se tím baví. Motorsport je tedy zajímavé prostředí i z hlediska kontaktů. V tom je podobný golfu. Na mezinárodní úrovni se u soudů potkávají nejlepší právníci z celého světa. Třeba pro Mezinárodní automobilovou federaci pracují angličtí právníci, kteří ve své praxi berou 2000 liber za hodinu. Měli jsme v týmu i Američana, který radil Bushovi staršímu... To jsou profesionálové, před kterými máte velký respekt a od nichž se můžete hodně naučit.

Na propojení právničiny a aut se asi dívá řada mužů jako na „dream job“. Je to vážně tak super, nebo to má i své stinné stránky?
Když vám najednou přijde dopis od mezinárodního soudu FIA, že je nějaký problém ve Formuli 1 a že musíte rozhodnout, jestli Daniel Ricciardo spotřebovával během Velké ceny palivo podle předpisů anebo ne, je to hezký pocit. Ale všechno má svůj čas a cestu. Když jsem k disciplinárnímu soudu před čtrnácti lety přišel, byl jsem nejmladší ze všech. Druhému nejmladšímu bylo o 35 let víc než mně. Tehdy na mě koukali divně. První rok vám nedají soudit nic, druhý rok jednu kauzu a pak už záleží, jak se zapíšete. K Formuli 1 se dostanete až třetí nebo čtvrtý rok. Anebo taky nikdy. Sportovní právničina není něco, z čeho by se dalo skvěle žít, je to navždy částečně koníček, takže za sebou potřebujete mít zázemí. Kdybych neměl svoji právní kancelář, nemohl bych se vrhnout na tohle. Takže nic není zadarmo.

Jací jsou vlastně piloti Formule 1 lidé? Měl jste je možnost poznat osobně?
Ano, ale upřímně řečeno, je to s nimi trochu těžké. Všichni se chovají dost podobně, pod slupku se dostanete málokdy. Mají ve smlouvách většinou stejné klauzule: jak jednat s lidmi, jak vystupovat vůči médiím nebo fanouškům. Takže každý si s vámi rád popovídá, podepíše se, je milý. Každý chce, aby ho měli lidí rádi. To je součást jejich PR.

Proč jste se vlastně nyní rozhodl přejít z advokacie do motorsportu naplno?
Začal jsem se věnovat advokacii ještě během studia, pak po absolutoriu jako koncipient, pak jsme s kolegou založili vlastní kancelář. Pracuje zde třicet špičkových právníků. Advokacie je úžasná disciplína, ale mám rád nové výzvy. Motorsport mi nabízí novou motivaci. Není to primárně o penězích, motorsport miluji. Hodně mi dal a chci mu také něco vrátit. Chci se mu stoprocentně věnovat na mezinárodní i národní úrovni. Když přijdete do tohoto prostředí z byznysu, je to dobrý základ, na kterém se dá stavět. Český Autoklub je tradiční instituce s obrovským potenciálem. Svou budoucnost vidím zejména zde, určitě je na co navázat. Mám v hlavě spoustu nových projektů. Těším se na to.

Autoři: ,


Témata: Jan Šťovíček




Nejčtenější

„Sbírám boty, aktuálně jich mám na dvaapadesát párů, hlavně tenisky,“ říká...
Mám dvaapadesát párů bot, říká MOgirl Miley

Studuje, má oděvní značku a navrch tetuje. Je aktivní a podnikavá. A k tomu je sběratelkou, má dvaapadesát párů bot. „Hlavně tenisky,“ říká MOgirl Miley.  celý článek

I muži bývají oběťmi sexuálního násilí. A pachatelkami bývají často ženy.
Ženy jsou sexuálními predátorkami častěji, než si myslíme, tvrdí studie

I ženy se dopouštějí sexuálního násilí, dokonce ve větší míře, než si donedávna odborníci mysleli, tvrdí vědecké studie. Za podhodnocování role žen jako...  celý článek

Kalendář Pirelli pro rok 2017 se představil Česku.
Kalendář Pirelli se představil i v Česku. Dražit se bude na iDNES.cz

Patnáct krásných žen, každý měsíc o třech fotografiích, celkem tedy 36 snímků. Kalendář Pirelli pro rok 2017 je oslavou přirozeného ženského půvabu, fotograf...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.