Rozlehlá vybombardovaná budova na okraji Kábulu bývala svého času kulturním a vědeckým centrem. Nyní se stala domovem pro stovku squatterů, jejichž hlavní starostí je uspokojit svůj návyk na heroin.
Ghulamovi Ahmadovi je 17 let a heroin si píchá už téměř dva roky. Stejně jako mnoho dalších ve špinavé zaneřáděné budově začal drogy brát v sousedním Íránu. „Obvykle jsem pracoval na nočních směnách v íránské továrně a její majitel, Íránec, byl sám závislý na opiu,“ říká.
Ahmad nakonec přešel na heroin a později byl deportován do Afghánistánu. Teď tráví dny žebráním v kábulských ulicích, aby si mohl dovolit svou dávku.
Od začátku letošního roku Afghánistán vyprodukoval na 8200 tun opia, tedy 93 procent celosvětové produkce. V této zemi je podle údajů OSN pěstování drog věnována větší plocha než v Bolívii, Kolumbii a Peru dohromady.
V minulosti se opium pašovalo z Afghánistánu do zahraničí a pak bylo zpracováváno na heroin. Následně droga putovala do ulic v Evropě, na Indickém subkontinentu a na Blízkém východu. Teď se však tento problém vrací domů.
V posledních letech afghánští drogoví bossové usilují o maximalizaci zisků výrobou heroinu z opia přímo na domácí půdě, teprve pak je narkotikum odesíláno za hranice.
Část drog ale nevyhnutelně zůstává v zemi, kde je trh připraven na heroin vzhledem k vysoké spotřebě omamných prostředků mezi statisíci afghánských uprchlíků, kteří se vracejí nebo jsou deportováni ze sousedního Íránu a Pákistánu.
Počet narkomanů prudce vzrostl od roku 2003 na téměř čtyři procenta populace. V současnosti zhruba 150 tisíc lidí užívá opium, 50 tisíc heroin a 520 tisíc kouří konopí. Mezi nimi je 120 tisíc žen a 60 tisíc dětí, uvádí OSN.
„Desítky let válek, chudoby, nezaměstnanosti, poválečná traumata a dostupnost různých drog v Afghánistánu způsobily, že se k nim uchylují desetitisíce mladých Afghánců,“ připomíná Džihanzib Chán z Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) v Afghánistánu.
„Většina z nich jsou lidé deportovaní ze sousedních zemí - Íránu a Pákistánu,“ dodává.
Muhammad Bašír také žije v budově, kterou kdysi postavili Sověti. Je závislý na heroinu už déle než sedm let. Nedávno byl deportován z Íránu.
„Býval jsem dobrý krejčí, vždycky jsem tvrdě pracoval. Abych si ulehčil od těžké práce, denně jsem kouřil nebo konzumoval opium jako utišovač bolesti,“ říká čtyřiadvacetiletý muž a drbe se oběma rukama na tvářích. „Nevím, jestli se z téhle bídy můžu dostat.“
„Moje denní dávka heroinu přijde asi na 200 afghání (asi 78 Kč). Musím si je sehnat všemi možnými prostředky. Když peníze neseženu, bude moje tělo trpět krutými bolestmi.“
Podle afghánských odborníků na drogy nemá 98 procent afghánských narkomanů práci a peníze shánějí žebráním nebo nakládkou a vykládkou zboží z nákladních aut na blízkých tržištích.
Většina Afghánců, kteří si sami sotva vydělávají na živobytí, se na drogově závislé dívá spatra a odmítá jim dávat peníze. Jsou přesvědčeni, že to jen podporuje jejich závislost.
„Lidé nám obvykle nedávají práci, peníze ani jídlo, protože drogová závislost je jedním z nejhorších zlozvyků, jaké si normální lidé dokážou představit,“ vysvětluje Bašír. „Tento ďábelský zvyk mi nedovolí pracovat až do smrti.“
Pro dostupné narkomany v Afghánistánu existuje jistá pomoc, ale v zemi sužované 30 let válkami je na nízký rozpočet vlády a omezenou mezinárodní pomoc příliš mnoho jiných požadavků. Nicméně tu pracuje 39 center péče o narkomany, která jsou podporována ze zahraničí.
Zandagi Navín čili Nový život je afghánská organizace podporovaná z Británie. Pomáhá afghánským narkomanům ve třech provinciích od roku 2003. Jejich středisko v Kábulu však má jen deset lůžek, zatímco seznam čekatelů je dlouhý. Jde především o uživatele heroinu, zdůrazňuje ředitel centra doktor Nasímulláh Bavár.
Zbavit těla pacientů potřeby drogy podle něj vyžaduje udržet je na lůžku 28 hodin. „Počet narkomanů ale prudce roste každým dnem. Potřebujeme více pomoci, abychom vybudovali další centra pro pomoc těmto lidem,“ říká.
K těm šťastnějším, jimž se dostalo péče v Zandagi Navín, patří Ichtjár Gul. „Cítím v sobě velký rozdíl, a jakmile bude moje léčba završena, začnu nový život... bez drog,“ těší se.
Jeho optimismus by se ale mohl ukázat poněkud přehnaný.
„Asi 70 procent léčených narkomanů se k drogám vrací vinou nezaměstnanosti, stresu a také absence vlastní rodiny nebo podpory komunity. Když je někdo závislý na heroinu, je prokletý na celý život,“ říká Chán z UNODC.
