Podobné účinky, ale to je všechno. Ačkoli má konzumace alkoholu jisté účinky...

Podobné účinky, ale to je všechno. Ačkoli má konzumace alkoholu jisté účinky obdobné aplikaci antidepresiv, léčebnou terapií rozhodně není. | foto: Profimedia.cz

Podzimní deprese a alkohol: bílé myšky tvrdí, že pomáhá, vědci varují

  • 4
Pár skleniček může fungovat jako rychlé antidepresivum, alespoň na biochemické rovině. Stav mírné podnapilosti vyvolává v mozku tytéž změny, které očekáváme od léků na deprese. Rozhodně to však neznamená, že by měl být alkohol považován za efektivní lék na emoční bolest.

Výzkum autorů studie publikované v magazínu Nature Communications pochopitelně nebylo možné realizovat prostřednictvím testů na lidech v klinické depresi, takový postup lékařská etika neumožňuje. Ale testy na laboratorních myších, to už je něco jiného. I tito hlodavci totiž mohou trpět depresemi, které se projevují sníženou pohybovou a mozkovou aktivitou a také sníženou péčí o zevnějšek.

Pak už jen stačí provést takzvaný FST test. Ani on není nijak etický, jeho zkratka totiž znamená „forced swim test“. Myši v depresi i ty v optimálním rozpoložení mysli při něm totiž jednoduše hodíte do vody. Asi nepřekvapí, že laboratorní hlodavci stižení depresí nově vzniklou situaci moc neřeší. Nebojují o život, nechají se jen volně unášet na hladině. Klidně by se utopili.

Ale když packy depresivních myšek před nedobrovolnou koupelí postříkáte roztokem alkoholu, který hned zkonzumují, podstoupí nedobrovolní účastníci pokusu pozoruhodnou proměnu. Vědci zjistili, že se stanou mnohem aktivnější, podávají až o 40 procent větší výkon.

A vědí dokonce proč. Alkohol totiž stejně jako antidepresiva blokuje aktivitu proteinů označených písmeny NMDAR, které jsou za normálních okolností zodpovědné za procesy učení a paměti, jenže pravděpodobně ovlivňují i to, co nám během depresivních stavů táhne myslí. Tím to však nekončí, potlačení proteinů NMDAR rázem pozmění i funkci přenašečů nervových vzruchů GABA. Jako lusknutím prstů se z nich stanou stimulanty, které v konečném důsledku snižují klinickou depresi, alespoň tedy na úrovni subjektivně popisovaných symptomů.

Vrátíme-li se zpět k pokusu s hlodavci a vodou, uvidíme, že efekt „zážehu“, který alkohol vyvolá, vydrží přibližně 24 hodin. Poté upadnou myšky znovu do depresivní letargie, tentokrát bohužel doprovázené též kocovinou.

Proč to nefunguje

Až potud by vlastně bylo vše docela v pořádku: Dáme si skleničku něčeho ostřejšího a naše niterná bolest odplouvá na jistou dobu do stínu zapomnění. Máme znovu vůli bojovat, případně zásadní trable vypustit z mysli.

Jenže příčina deprese tím nemizí. A tady „happyend“ končí. Už totiž víme, jak snadno depresi na čas utišit novou dávkou alkoholu. A tady začíná problém.

I proto se z pacientů s diagnostikovanou depresí tak často rekrutují alkoholici, jejich výskyt je v této skupině dvojnásobný ve srovnání se zbytkem populace. To kvůli „samoléčbě“. Alkohol od deprese na chvíli pomůže, jenže časem si na něj stav naší duše vytvoří rezistenci. A pokud chceme pokračovat dál v „lihové terapii“, nezbývá než zvyšovat dávky. Ani těmi největšími však depresi nesprovodíme ze světa, navíc nám alkohol rozklíží rodinu, vztahy s přáteli, práci i zdraví.

„Naše studie vysvětluje, proč lidé v depresi tak snadno propadají sebetišícím účinkům alkoholu,“ říká spoluautorka studie Kimberley Raab-Grahamová. A dodává: „Mezi škodlivým a prospěšnými účinky alkoholu je velmi, velmi tenká hranice. A překročit ji opakovanou sebeléčbou znamená propadnout se do závislosti.“