Česko si odvezlo z Pekingu tři zlaté olympijské medaile a dalších šest nejcennějších kovů z paralympiády, ale co disciplína, v níž patří Češi k absolutní špičce?
Zkuste si to představit, mohlo by to probíhat třeba takhle: Vítejte na alkolympiádě – na hrách, kde teče kořalka a hlavně pivo proudem.
A to už sledujeme Davida Splávka. Nedávno dostudoval pedagogickou fakultu, obor zeměpis a tělocvik. Teď ho čeká sportovní vrchol – boj proti silákovi Jimu Boozemanovi z USA. Ale o hlavu menší Čech se soupeře nezalekl, ve finále je neomylný.
Pokaždé zvedne ruku do výše očí, zacílí, dvakrát s ní zapumpuje, jako by v ní měl šipku. Místo ní však vyletí míček a dopadne přesně do pohárku na druhém konci stolu. Deset pokusů, desetkrát trefí cíl.
A jeho soupeř pije a pije – pokaždé zklamaně vyndá míček ze svého kelímku s pivem a obsah musí obrátit do sebe, pak teprve může házet.
Alkoholem i nervozitou se mu klepou ruce – Splávek mu nedá sebemenší šanci. Vypadá to, že jemu pivo naopak dodává sílu. S posledním hodem mu z tváře mizí soustředěný výraz, při hymně se marně brání dojetí.
Hned první den soutěží získává Česko první zlato. Další triumfy se hrnou. Vždyť téhle malé zemi v srdci Evropy pořád patří primát v pití piva – 384 půllitrů za rok, to je průměrná spotřeba každého Čecha včetně kojenců. Kdekdo tady pije první ligu. I šesté místo na světě v pití alkoholu bez rozdílu vah (dohromady pivo, víno i destiláty) musí budit u soupeřů respekt...
Tolik ze zpravodajství z alkolympiády – vrcholné akce, na níž se soutěží v různých disciplínách, které mají spojitost s konzumováním alkoholu.
Přijde vám to úchylné?
Představte si, že Američané v téhle disciplíně, v níž nám udělal Splávek radost, skutečně soutěží.
To už vážně není fikce.
Jmenuje se to Beer Pong a vítěz národního mistrovství, kterého se loni zúčastnilo na 300 závodníků, dostane 50 tisíc dolarů! Podle hry už dokonce vznikla i videohra.
Tituly a rekordy při flámech
Česko je zatím trochu pozadu. Nicméně i tady se už řadu let pořádají netradiční šampionáty – třeba v pivním sprintu. Odměny jsou přirozeně o poznání skromnější – většinou sud piva.
Řeknete si: jde o chlastání. Co z toho?
Češi by vám to zřejmě odkývali. U Američanů hrajících ligu Beer Pongu byste narazili. Tváří se, že jde skutečně o sport, a berou to hodně vážně.
Stanovili jasná pravidla tohoto "kvazisportu", jak ho sami nazývají. Každý oddíl má svůj fanklub, šéfové soutěže zase propracovanou marketingovou strategii.
Na internetových stránkách Bpong.com vás už teď zvou na lednový čtvrtý ročník mistrovství. Je to módní záležitost hlavně mezi mladými. Přes internet si můžete zakoupit povinnou výbavu: speciální hliníkový stůl, kelímky, tácky, pingpongové míčky. Ale třeba i trika s nápisem: Beer Pong is not a crime! (Beer Pong není zločin!).
Tohle video vás o tom, že Beer Pong není jen o pití, možná přesvědčí
To měli na sobě i někteří hráči při finálovém večeru. Jak už to v Americe chodí – bojovali tak proti skupině, která sdružuje vášnivé odpůrce jejich skupiny.
Univerzita Georgetown tuhle hru svým studentům zakázala – na svých kolejích udělala šťáru po Beer Pong stolech, zabavovala dokonce i míčky, pokud jich na pokoji našla podezřele hodně.
Přidaly se další univerzity, které zakázaly alkoholové hry vůbec. Výsledek? Studenti si hrají pořád, na beer pong si nenechají sáhnout.
Jak si hrají Češi
I Češi mají své alkoholové národní hry.
Znáte třeba Člověče, napij se - obdobu Člověče, nezlob se, při níž se za vyhození pije panák? Nebo poměrně rozšířeného Macháčka? Potřebujete k ní jen spoustu alkoholu a dvě kostky. První hodí a soupeř musí jeho součet na kostkách překonat, jinak pije.
Nebo Bolívie – hraje se s krabičkou od sirek. Cvrnkáte ji, a pokud soupeř zaboduje – to znamená postaví ji na bok nebo na výšku, musí soupeř body potvrdit. Jinak – jak už asi tušíte – pije. Běda, když vám krabička spadne na zem nebo ji omylem pošlete do sklenky soupeře. Pijete – a to hodně.
Tyhle hry může za sport vydávat jen hlava vypitá. Ať si Američané tvrdí, že je hřeje vítězství, nás hřeje alkohol. Přiznejme si, že tady jde opravdu jen o to, opít se.
Vzpomínám, že jsme si s Macháčkem a Bolívií kdysi na horách vyhráli až do rána – sešla se parta asi osmi lidí kolem 25 let a bylo veselo. Možná bychom hráli doteď, kdyby nás nepotkala ta nejhorší možná věc: došel alkohol.
Kamarád prohledal babiččin sklep a našel jen "archivní" pálenku z višní. Zátka byla zespodu plesnivá, chutnala podivně, ale nám to bylo jedno. Pak už musela přijít na řadu improvizace – za trestné body se místo panáku jedly feferonky a stroužky česneku. A když došly i ty, do panáků se rozléval lák z okurek...
I tohle umí Macháček a Bolívie.
Kolega dopadl ještě hůř: když se ráno (vlastně kolem čtvrté odpoledne) probudil, měl na mobilu 39 zmeškaných zpráv. Kromě toho ten den zmeškal i několik pracovních porad.
To zrovna neměl na svědomí Macháček, ale jiná disciplína – takzvaná mexická vlna. Inspirace fotbalovou vlnou, při níž vstávají diváci ze sedadel, je zjevná. Jen tady se zvedá panák ze stolu. A pořád dokola, dokud se někdo u stolu udrží.
Hitem letních sezon ve Švýcarsku a ve Španělsku je takzvaný botellon, v překladu velká lahev.
Někdo oznámí třeba na internetu, kdy a kde se koná velká party. Všichni si nakoupí "rodinné balení" vína nebo tvrdého alkoholu a udělají si obří piknik na pláži. Sejde se třeba i tisíc lidí. Z aut hraje muzika a pije se, dokud je co pít. Takový maraton bez vítěze.
Typická hra, při níž nepotřebujete přemýšlet. Jejich výčet je, zdá se, nekonečný. Když se zapojí lidová tvořivost...
Tak vznikne třeba hra Tycho de Brahe, pojmenovaná podle astrologa, jemuž prý praskl močový měchýř. Ta hra má jednoduchá pravidla: na záchod se může až po sedmém pivu. Kdo nevydrží, platí rundu. A jde to vůbec vydržet? Možná to raději nezkoušejte.
Ve světle těchto "her" se ty následující jeví jako verze pro intelektuály. Třeba taková Kunďaba – zní to dost podezřele, ale jde o logickou hru s čísly, při níž je třeba bleskově počítat. Pokud neuspějete, jste potrestáni panákem.
Po pátém šestém kousku vám i malá násobilka připadá jako přijímačky na vysokou. Ale v tom je zřejmě to kouzlo.
Pro milovníky stolních her tady je dáma s panáky. To máme celkem 12 frťanů pro poraženého...
Při troše fantazie by podobně šly hrát i šachy. Pěšec by mohla být třeba sklenička vodky a dáma by v sobě měla archivní whisku. Pokud bychom tuhle hru ochudili o promyšlené tahy figurami po poli, dostaneme zábavu zvanou "Jízdní řád". Jede se přesně podle nápojového lístku, a kdo dotáhne nejdál, je vítěz.
Hrabalův pivní okruh
I Bohumil Hrabal rád putoval za pitím, ale mělo to alespoň poezii. V knize Magická Praha vytyčil trasu pro pražského gurmána, který potřebuje nabrat síly – to znamená podle jeho slov "prožít sanitární den".
"Doporučuji bez snídaně si zajít hned dopoledne k Pinkasům za Václavským náměstím dole a poručit si plzeň. Specialita je tady pinkasovský guláš v hrníčku. Pak lze vypít další sklenici plzeňského piva."
Poté se pokračuje na Karlův most, Malou Stranu, Strahov, Pražský hrad a v každé hospodě se gurmán zastaví, dá si dvě piva a něco z české kuchyně. Končí se u Zlatého tygra.
"A zase, když se posadíte, tak před vámi stojí plzeň. Na stolku u dveří je deset talířků s pivním sýrem a se studentským kaviárem, to jest krájenými vuřty s cibulí a octem. Když se gurmán sdostatek pomučil, poručí si jednu specialitu. A dá si další pivo, které i z nežízně udělá žízeň. Tak gurmánův sanitární den pomalu končí a on je příští den opět schopen konzumovat další speciality pražských restaurací."
Můj kolega si tuhle túru několikrát poctivě prošel. "Má to svoje kouzlo. Dáš dvacet piv a vůbec se neopiješ. I proto, že plzeň má míň alkoholu než většina dvanáctek," tvrdí.
Pro ty, které by takové putování bez následků snad zklamalo, tu je běh Nerudovou ulicí. Od Hradu se sprintuje až na Malostranské náměstí, v každé hospodě má závodník jediný úkol: vypít pivo na ex.
Takových tras je po celé republice nepočítaně. Patří to k image, když se může parta pochlubit svou vlastní trasou, po které každý rok pořádá závod. Kamarád zrovna teď připravuje jednu v pražské čtvrti Strašnice. "Je tam spoustu dobrých podniků. Zakalíme a ještě to budeme mít blízko domů," láká mě.
Alkohol sbližuje...
Ještě nedávno se na Moravě jezdil Hostan Tour – putování po hospodách na kole. Závod pořádala parta kamarádů. Start byl ve Znojmě, cíl ve Vranově. Vzdálenost je sice jen 25 kilometrů, ale jelo se celý den. Vítěz byl ten, kdo udělal nejvíc piv.
Rekord byl dvacet. "Rozhodně jsme to nebrali jako sport. Byla to pro nás společenská událost, ale po patnáctém ročníku jsme to ukončili," říká právník David Zavadil (34).
Důvod?
"Zestárli jsme a dostali jsme rozum. Poslední ročník už nás rozvážela sanitka. Den předtím jsme totiž pořádali v hospodě prolog a moc jsme se nevyspali. Podle toho to taky vypadalo. Byly tam nějaké vyražené zuby a otřes mozku. Neměl jsem chuť v tom pokračovat. Už mám rodinu a ani mě moc nebavilo být odřený od asfaltu, pořád jsme padali."
Alkoholové hry jsou prostě doménou mladých. I Beer Pong má kořeny na studentských kolejích.
S kalíšky piva a pingpongovými míčky se na nich bojovalo už kolem roku 1980, tehdy hráči míčky nestříleli rukou, ale pálkami na stolní tenis. Hru pojmenovali Bejrút – podle libanonského města totálně zničeného za občanské války.
Poražení hráči totiž nevypadali jako studenti prestižní univerzity, ale spíš jako trosky. Ostatně tahle průprava některým pomohla – v lize se na prvních místech pravidelně objevují studenti... I někteří jejich profesoři.
Ne všichni nad tím jásají – pro většinu profesorského sboru a hlavně pro rodiče studentů se Beer Pong stal synonymem pro opíjení.
"To je velké nedorozumění," prohlásil Billy Gaines pro časopis Time. Je spoluzakladatelem internetové stránky Bpong.com, jeho organizace pořádá světovou sérii v Beer Pongu. "Je to sport. Ten alkohol se do toho jenom tak zapletl. Lidi tuhle hru nedělají kvůli opíjení, ale protože milují výzvu," tvrdí.
Proč hráče Beer Pong tak chytil? "Rád porážím lidi a je mi jedno v čem. Za večer úplně v pohodě vyhraju sto babek," říká Chris Clark (22). Sejde se v hospodě s přáteli a díky beer pongu má i na útratu. Pro další je to společenská událost.
"Když přijdete do hospody, je tam jen málo známých tváří. Skočíte do hry, a než skončí, už to jsou všichni vaši kámoši," praví studentka Kristin Catlin (22). "V tomhle to funguje jako v kolektivním sportu," tvrdí Gaines z organizace Bpong a dodává: "Až na ty kocoviny..."
Nedávno zavedl přísnější pravidla – ve Světové sérii v Las Vegas hraje každý tým s 10 kalíšky, jen šest z nich obsahuje pivo, ty zbylé vodu. Každý z hráčů by měl tak vypít maximálně jedno pivo za hodinu.
... ale ty následky!
U Karla Nešpora, primáře Psychiatrické léčebny Bohnice, si tím moc nešplhnul. "Ta hra mi přijde opravdu jako velká zábava," říká ironicky.
"Pro všechny tyto nadšence mám příběh: měli jsme tu mladíka, který si přivodil delirium – v pětadvaceti letech! Nebyl to hezký pohled, když se svíjel, protože po něm lezli pavouci. Pít pro něj bylo taky moc zábavné."
Nadměrná konzumace alkoholu způsobuje otravy, choroby jater, duševní poruchy, cévní onemocnění... Rostoucí počet alkoholiků trápí i britskou vládu – letos vytáhla do boje. Pijany rozdělila do skupin a každé nabídla konkrétní řešení.
Typ depresář, který pije na žal, by měl jít na terapii radši k odborníkovi, jinak si tou svou "terapií" užene cirhózu jater. Typ mačo, který pije, aby si zvýšil sebevědomí, by měl jít do posilovny.
Pijan manažer, který po nabitém dni v noci vypne jen u lahve, by se měl projít v parku. Pak tu máme ještě typ hospodský, kterému chutná alkohol jen v partě, osamocené alkoholiky, požitkáře...
Ale jeden typ pijanů tady britské vládě zjevně chybí – ti soutěžící. Ti, kteří tvrdí, že při pití zažívají podobné pocity euforie jako jiní, když zvítězí v pětisetovém tenisovém zápase nebo doběhnou náročný závod.
Ostatně už staří Řekové hráli hry s alkoholem – nejstarší dochovaná se jmenuje Kottabos. I filozof Sokrates se prý účastnil těchto radovánek – vzal pohár, kde ještě bylo nedopité víno a chrstnul jím na cíl, kterým byla třeba soupeřova miska plovoucí po hladině. Když ji potopil dřív než soupeř tu jeho, vyhrál.
Nepřipomíná vám to Beer Pong? Je tam přece jen jeden rozdíl: následky hrozily nejen poraženým, kteří museli pít, ale i velmi nadějným mladíkům. Aspoň se to tvrdí v anekdotě připisované Diogenovi ze Sinopy.
Jeho rada zněla: "Neradno na sebe upozorňovat, chlapče. Čím líp hraješ, tím hůř pro tebe!"
Kottabos se totiž většinou hrál v lázních a mladíci tam museli být váženým mužům kdykoli k dispozici...
