Ženu, jejíž příběh je obestřen tolika tajemstvími (nejspíš pečlivě udržovanými) a rozpory a má takový nádech bizarnosti, aby člověk v popové kultuře pohledal. Na tenký led pochybností se dostáváme hned na jeho začátku. Povídání o Amandě Lear totiž nemůžeme uvést ani datem jejího narození. Wikipedia uvádí rok 1939 či 1946, list Gurdian přidává ještě 1941. Mělo to být v Hongkongu nebo v Saigonu a její matka mohla být Angličanka, Francouzka, Číňanka nebo Vietnamka, otec pak snad Angličan, Rus, Francouz nebo Indonésan.
Jisté není dokonce ani pohlaví jejich potomka. Amanda se sice proslavila jako žena vamp a cynická průzkumnice mužských postelí, podle některých dohadů však byla původně mužem. Ve své knize to tvrdí například transsexuálka April Ashleyová, která měla s Amandou pracovat v jednom pařížském transvestickém kabaretu. Říkala si prý tehdy Peki d´Oslo a Ashleyová prozrazuje i její údajné skutečné jméno (Alain Tapp) a to, že Amandu přeoperovali na ženu za peníze surrealistického fantoma Salvadora Dalího.
O něm bude ještě řeč. Ale ať je pravda jakákoli, Amanda si s pověstí hříčky operatérů minimálně pohrávala. "Operace se tak povedla, že nikdo nemůže říct, že jsem kdysi byla někým jiným," zpívá například v jedné ze svých písní.
1965: rok, kdy se vše změnilo
O jejím dětství se toho ví ještě méně, tedy nic. Víme jen, že v dětství mluvila francouzsky a anglicky, poté se naučila i německy, španělsky a italsky a že studovala uměleckou akademii. Žádná hlupačka.
Myšlenka na zfilmování Dalího biografie, kde měla hrát Amandu Lear Claudia Schifferová, nepřežila první setkání obou dam. "Vaši knihu miluju, kdo ji pro vás napsal?" zeptala se modelka. "Kdo ji pro mě napsal? Jsem ráda, že se vám líbí, kdo vám ji četl?" odtušila Amanda Lear.
Co víme docela jistě, je to, že v roce 1965 se vše obrátilo vzhůru nohama. A velmi rychle. Mohlo za to náhodné setkání na ulici se známou šéfkou pařížské modelingové agentury, která Amandu přesvědčila ("Myslela jsem, že si dělá legraci, myslela jsem, že jsem tak ošklivá!"), aby to zkusila na molu. Pokus dopadl víc než dobře. Během chvilky spolupracuje s fotografy, jako byl Helmut Newton, fotí pro Elle či Vogue a předvádí modely značek Coco Chanel či Yves Saint Laurent.
Předně se ale stěhuje do Londýna, kde se stává magnetem polosvěta nekonečných parties, prostředí, kde každý spal s někým, kdo spal s někým, kdo zná nějakou hudební hvězdu. Ona sama ale nebyla jednou z mnoha, mířila výš. Stává se pravidelným inventářem bulvárních rubrik, vymetá kluby s modelkou Twiggy či The Beatles a téměř na každém kroku doprovází Briana Jonese z Rolling Stones.
Žena, která byla Dalího vrcholným dílem
Právě ten ji v Paříži v roce 1965 představí osobnosti, která má změnit její život. "Máte krásnou lebku," řekl jí prý při seznámení Salvador Dalí. Především ji však vzal pod svá ochranná křídla. "Naučil mě, jak se dívat na věci jeho očima. Dalí byl můj učitel," vzpomíná Amanda. Objevuje s ním říši umění, navštěvuje s ním muzea, doprovází jej i jeho ženu Galu na výletech do Madridu či New Yorku, pózuje mu a vystupuje s ním na tiskových konferencích.
Podle mnohých však nebyla jen Dalího protežovanou chráněnkou, ale též jedním z jeho největších děl. To on ji formuje, to on kolem ní staví mýty, to on ji dává lekce ze sebe-prosazení se.
Podle jedné verze z ní udělala ženu operace v roce 1963 v Casablance u doktora Bouroua, u něhož tehdy hledali pomoc mnozí lidé s transgenderovou dispozicí.
"Naučil mě, jak být středem pozornosti. Chodit ven s ním bylo jako být s Elvisem, protože se choval jako rocková star, pořád byl obklopen všemi druhy nohsledů. Kdekoli se objevila kamera, okamžitě změnil způsob řeči i pohybů. To on mě naučil, jak manipulovat s médii, když chcete, aby o vás lidi mluvili," přiznává Amanda Lear.
Jejich vztah, který označuje za "duchovní manželství (a který nebyl Gale zrovna po chuti), trval patnáct let.
Kýč i Lou Reed, disko rozjuchanost i smutek
Dalího škola přinesla ovoce, Amanda kráčí výš. V roce 1973 se objevuje jako mysteriózní kráska v kůži s černou pumou na vodítku na albu populárních Roxy Music. Obal alba se stal stejně slavný jako deska samotná, především se však Amandě otevírá cesta do hudebního průmyslu.
Nejen v tom smyslu, že rok chodí s Davidem Bowiem. Bere lekce tance a zpěvu a v roce 1975 vydává své první album I Am Photograph. Do loňského roku po něm následuje čtyřiadvacet dalších, pokud v to počítáme i "bestofky".
Je-li její život plný nesrovnalostí, její hudební produkce je ještě neskladnější. Zahrnuje kýčovitý euro-pop a prvoplánovité, tupé šlágry i kuplety, šansony a new wave rock, cover verze písní Boney M i Lou Reeda. Pro fanoušky byly její songy plné sexu a rozpustilosti, texty ale nesou stopy dekadence, smutku a pokusů o osobní zpověď. Hraje ve všemožných show a estrádádch, zpívá ale i o vyprázdněném životě celebrit, s nimiž prožila nejeden tah. To vše v podání zastřeného, hlubokého hlasu, s francouzským přízvukem, který jako by chtěl potvrdit zkazky o Amandině mužské minulosti.
V roce 2006 dostala za svůj přínos francouzské kultuře Řád umění a literatury. Nejdřív se jej zdráhala přijmout, nakonec svolila. "Je to malá červená stuha, takže se bude dobře vyjímat na mých černých šatech od Givenchy," zažertovala v jednom v rozhovoru. Předání vyznamenání však prozradilo kousek z její historie: na listině byla zapsána jako "Mme Amanda Tapp dite Amanda Lear", což potvrdilo, že se dříve opravdu jmenovala Tapp či Tapppová.
Její hudební kariéra zahrnuje příběh o despotickém hudebním vydavatelství, které její hudební směřování znásilňovalo, a trochu bizarní výčet sektorů hudebního trhu, kde sklízela největší úspěch. To, že slávy došla jinde než ve Francii a Anglii, komentuje zpěvačka s cynismem sobě vlastním.
"V Itálii jsem za hvězdu, protože jsou posedlí sexem. V Německu mám úspěch, protože tam už od války čekají na někoho, jako je Marlene Dietrichová a já využívám toho, že potřebují ženu vampa, která holduje pití a vládne nočním klubům. A získala jsem si i komunitu gayů," říká s odkazem na svou tajemnou minulost.
Jeden trh však ve výčtu schází: východní blok. Byla jednou z mála západních umělců, jimž vycházely v Moskvě oficiálně desky (byť původní fotografie na obalech cenzoři měnili za mnohem cudnější). Dvakrát vystoupila i v bývalém Československu.
Malování… a pocit marnosti
S hudební profesí se ale Amanda Lear nespokojila. Už od osmdesátých let je v Itálii jako doma na televizních obrazovkách, zahrála si v několika filmech a vystupuje i na divadelních jevištích.
Věrný život královny sexuŽena s aurou poživačné sexuální divy si v roce 1979 vzala bisexuálního aristokrata Alaina-Philippa Malagnaca a´Argens de Vill´ele, jehož pověst pohoršovala i Dalího a Galu, kteří se sňatkem nesouhlasili. Nakonec s ním žila jednadvacet let a rozdělil je až tragický požár domu, v němž její manžel uhořel. Hlavní pozornost se však v médiích věnovala tomu, že v obydlí shořelo i několik Dalího obrazů. Poté žila deset let s mladším milencem Manuelem Casellou, vztah však skončil jeho nevěrou. |
Své nejopravdovější já však podle svých slov zaznamenává na malířské plátno. Vyvzdorovala si to přes sexistický imperativ svého velkého učitele, podle něhož "Ženy nemohou dělat skutečné umění, jen muži". Ani Dalího surrealismu nezůstala věrná. Držím se toho, co vidím, ne snů a metafyziky, vysvětluje na své usedlosti v Provence, daleko od ruchu moderního života, kam se přestěhovala prý i proto, že tam tvořili její nejoblíbenější malíři.
Jak to jde dohromady s showbusinessem? Tím si vydělávám, ale malování je mou jedinou, skutečnou vášní, říká.
Prý i proto, že jím o sobě může říci to, co se jí nepovedlo hudbou. "Jsem velmi pesimisticky založená, lidi to ale neví, protože jsem hrála roli party girl, holky ze zlaté mládeže, protože se to ode mě očekávalo," říká.
"Jenže existuje i odvrácená tvář mé osobnosti, která má blízko k depresi, je mučená a melancholická. Je ovlivněna Baudelairem a pocitem splínu. Jenže onu část nikdo nevidí, dává o sobě vědět jen skrze mé malby, ne v reálném životě."
Zdá se, že je to něco, co ji bolí. "Pro vyjádření toho, čím jsem, jsem si vybrala špatnou hudbu. Možná kdybych zpívala rock… nebo balady… Jen málo fanoušků se obtěžovalo, aby si přečetli texty," neodpustí si povzdech. "Ano, z toho jsem opravdu smutná, protože si myslím, že jsem napsala i hezké příběhy. Nikoho ale nezajímají."
Jako by z nablýskané a smyslné královny popu odkapával smutek. "Lidé říkají: ´Ale, vy malujete?´ A já přitom maluju už třicet let, měla jsem třicet či čtyřicet výstav olejomaleb – a nikdo o tom neví. Z toho je velký pocit marnosti."
Nakonec ale stejně převáží síla, s níž se vrhala do všech bitev: "Čas ale hraje pro mě."
