Při natáčení panikařím, říká režisér Andělského podílu Ken Loach

Pokud je na place bezvětří, nemůžete čekat, že rozpoutáte herecký hurikán. A tím, kdo udržuje napětí, musí být režisér, říká Ken Loach. Jeho nový film Andělský podíl, který obhajuje životy a sny "pobíračů sociálních dávek" a získal cenu poroty v Cannes, právě vstupuje do českých kin.

Proč zrovna tenhle příběh?
Na konci loňského roku se počet nezaměstnaných mladých lidí ve Velké Británii poprvé dostal přes hranici jednoho milionu. Chtěli jsme vyprávět příběh o této generaci mladých, z nichž mnozí hledí vstříc budoucnosti, která jim neskýtá žádné možnosti. Mohou si být celkem jisti, že neseženou práci, stálou práci, jistou práci. Jak asi taková věc lidi ovlivní a jak vůbec takoví lidé vidí sami sebe?

Filmový večírek s whisky a charitou

Česká premiéra posledního Loachova filmu Andělský podíl se koná ve středu 25. července v pražském Světozoru a bude stylová. Za účasti Jana Hřebejka, Davida Ondříčka, Jakuba Koháka či Aleše Najbrta se bude dražit lahev pětadvacetileté prémiové single malt whisky Highland Park. Značku, která byla odborníky opakovaně vyhlášena za "nejlepší destilát na světě", budete moci, v dvanácti a osmnáctiletém vydání, též ochutnat. Akci podpořila Nadace Divoké husy a výtěžek z dražby půjde na konto sdružení Asistence.

Film se odehrává v Glasgow a toto město není dějištěm vašich příběhů poprvé…
Jsou i jiná města jako Liverpool, Newcastle, Manchester nebo asi i některá místa v oblasti Midlands, kde byste narazili na podobné příběhy. Ale scenárista Paul Laverty pochází ze západního pobřeží, tam je jeho teritorium a tam se mu píše nejlépe. A Glasgow má takového ducha, že jsme o zasazení příběhu ani nepochybovali. Místní lidé a jejich kultura, smysl pro humor, postoje vůči životu a dějiny, to všechno má v sobě ohromnou sílu. Je tam cítit silná pospolitost a žádný individualismus a přitom se místní lidé potýkají se stejnými problémy jako všude jinde.

Komedie s temnými konturami

Andělský podíl je postaven na velkém rozporu. Jeho postavy mají velké sociální problémy, přesto je to komedie. Proč?
Právě kvůli tomu rozporu. Vždycky se chcete vydat po nepředvídatelné stezce. Natočili jsme film Sweet Sixteen o chlapcích, kteří jsou ještě mladší než tito hrdinové, ale ocitli se ve stejně bezvýchodné situaci, a ten vyústil v tragédii. Ale tytéž postavy budou zažívat různé věci, z nichž některé budou komické a jiné nikoliv. Nás napadlo, že si vybereme jeden z těch komických zážitků.

Liší se natáčení komedie a vážnějšího snímku?
Ne, ten proces je víceméně stejný a předpokládám, že stejná je i základní estetika. Moje komedie většinou spočívá v tom, jak na sebe lidé reagují, jaké vtipy prohodí, ve vzájemných nedorozuměních nebo v načasování point… Nejde o grotesku. Svým způsobem je to příběh, při němž se tu a tam usmějete, rozhodně se nejedná o řachandu, při níž byste se smáli od začátku do konce.

Vaše komedie navíc obsahují i několik temnějších momentů.
Ano, proto je onen proces stejný, snažím se o to, aby se diváci uvolnili a vžili do toho, co prožívají postavy na plátně, a když se příběh ukáže být vtipným, budiž. Když je ostrý nebo drsný, pak to tak má být. A když je nemilosrdný, tak je to také správně. Mým cílem je ukázat opravdové mezilidské vztahy a zasadit je do realistické vyprávěcí konstrukce. Pak se může stát, že vám můj příběh vykouzlí úsměv na rtech stejně tak, jako by vám takový příběh vykouzlil úsměv na rtech i v reálném životě. A stejně je to s pláčem, vztekem a vůbec čímkoliv.

Co byste prozradil o hlavní postavě Andělského podílu?
Robbie má za sebou velice drsné dětství, pěknou řádku násilností, odseděl si poměrně dlouhou dobu v nápravném zařízení pro mladistvé a teď se snaží dát si svůj život do pořádku. Je chytrý a citlivý a potkal dívku, kterou má velice rád. Čekají spolu dítě. Ale její rodiče se proti jejich vztahu radikálně staví, protože pro ně je Robbie pouhý chuligán a delikvent a dívčin otec ten svět zná jako svoje boty. Je majitelem několika klubů, vydělal spoustu peněz, přestěhoval svou rodinu do lepší čtvrti, ale přitom pochází ze stejných poměrů jako Robbie, takže je mu jasné, že ten mladík nemá téměř žádnou šanci na pořádný život.

Andělský podíl je o těžkém životě, který ale zná i veselé momenty.

A k tomu, aby od sebe mladý pár oddělil, neváhá použít pouličních metod.
Je možné, že s tím otcem budete soucítit, tedy s jeho dilematem, nikoliv s praktikami, které používá. Pokud máte dceru a tu vám zbouchne někdo, kdo asi jede v drogách, rozhodně nejde pro ránu daleko a nečeká ho žádná budoucnost, asi byste si taky dělali starosti. Robbie se nachází v tom úseku života, kdy ho čeká boj o to, aby byl dobrým otcem a aby se postaral o rodinu. Což je pro něj zpočátku naprosto nepředstavitelné a vůbec netuší, odkud začít. Vzdělání ho pochopitelně minulo velkým obloukem, protože byl mladistvým delikventem ve světě, kde takový status byla norma. Tak jak z toho ven? Říká, že je odhodlaný, ale když pocházíte z výše popsaného světa a vaše perspektivy jsou takřka nulové, vystoupit z toho začarovaného kruhu je velmi těžké.

Ken Loach

Narodil se v rodině elektrikáře, vystudoval práva v Oxfordu, ale brzy odešel k divadlu a zkraje šedesátých let k filmové režii.

Jeho snímky se nesou v duchu sociálního realismu, zobrazují osudy společenských outsiderů, imigrantů, pracujících. Proslulým, nejen kvůli dvanáctiminutové debatě vesničanů o tom, zda kolektivizovat, se stal jeho snímek Půda a svoboda, který zachytil anarchistický odpor jak proti frankistům, tak proti stalinistům.

Několik jeho filmů se ve Velké Británii setkalo s politickou  cenzurou, v případě jednoho dokumentu se jeho oponenti dokonce pokusili ukrást originál. Dokument Na které straně stojíte? o velké hornické stávce byl zase za vlády konzervativní premiérky Thatcherové zakázán a promítal se až po potlačení stávky (a poté, co získal ocenění na berlínském filmovém festivalu.

Jeho uměleckému přístupu k dílu i hercům složil hold například Dustin Hoffman.

Jak funguje v tomto filmu whisky coby metafora?
O tom se rozhodně nechci bavit. Ať si s tím diváci poradí sami. Srovnejte si to s filmem Kes. V něm je ten pták pochopitelně oním svobodným duchem, jímž se malý hrdina nemůže stát. Ale my jsme se tehdy o žádných metaforách nebavili. Publikum si na ně přijde samo.

Co jste před natáčením tohoto filmu věděl o whisky?
Nic moc, a ani dnes nejsem bůhvíjaký expert, akorát vím, že ji musíte spíš čichat než ochutnávat, a to se mi líbí. Ano, něco na tom vyhledávání jemných odlišností při ochutnávkách bude. Nelámete do sebe jednoho panáka za druhým, abyste se zpili jako dobytci, prostě vychutnáváte.

Na place musí vládnout adrenalin

Jaké bylo natáčení?
Na začátku přišel malý zádrhel: já jsem se složil. Takže se natáčení trochu pozdrželo. Ale to byla jenom taková drobná lapálie. Jinak mám neskutečně mazaný produkční tým, který umí řešit problémy ještě dřív, než nastanou. Jsou jako dokonale sladěný orchestr a asistent režie David Gilchrist hraje první housle. Kolikrát jsem si říkal, že by to asi zvládli i bez dirigenta.

Je natáčení komedie větší zábava?
Pokaždé je to dřina. Ráno se vzbudíte celý zpocený a říkáte si: "Zvládnu to? Stihneme udělat to, co jsme si naplánovali?" Takže na mě je to moc velký stres na to, abych se u toho bavil. Jistěže pak během dne nastanou tu a tam legrační situace, ale ráno před sebou vidím jenom tu hromadu práce, co se má udělat a cítím lehký závan paniky, že se nestihne všechno. Součástí režisérské práce je umění skrývat tu vnitřní paniku, protože ta se nesmí projevit.

Vy po všech těch filmech, co jste už natočil, panikaříte?
Každý den, celý den, ano. I během těch dnů, kdy by měl být celkem klid, před vámi stojí hora, na kterou musíte vylézt a tento úkol si nelze nijak usnadnit. Něco se dá zjednodušit tím, že už za ty roky znáte jisté zkratky a víte, jak na věc, ale fyzická námaha zůstává stejná. Musíte do toho vložit veškerou svou energii, nesmíte projevit slabost, protože jinak to každý pozná a poleví. Když poleví štáb ve svém úsilí, odrazí se to i na hereckých výkonech. Adrenalin musí být všudypřítomný, aby ze sebe herci vydali maximum. Pokud se bude atmosféra podobat bezvětří, nemůžete očekávat herecký hurikán.

Lidé z dělnické třídy. Hrdina Loachova snímku Jmenuji se Joe je společenský outsider bojující s alkoholem, Hledá se Erik stojí na konverzaci pošťáka v depresi s fotbalistou Ericem Cantonou (který ve filmu sám hraje), Lůza vypovídá o podmínkách stavebních dělníků.

Počítám, že i právě v tomhle je role režiséra.
Není fér nechat to břímě na hercích, nemůžete jen tak posedávat před monitorem a říkat: "Tak do toho. Hraj." Herci musí cítit konstruktivní tlak a konstruktivní napětí a konstruktivní energii, protože teprve tehdy budou moci rozněcovat jiskry mezi sebou navzájem. A to všechno musí vzejít od režiséra. Nejde o nic jiného než o to, co se bude dít před kamerou, co mají v očích, co se mezi nimi odehrává. A vy musíte vytvářet malé vlny energie, které prostřídáte s chvilkami klidu, kdy se třeba na placu něco přestavuje, a pak to zase rozhoupat. Může jít o úplné blbosti, jako třeba že začnete pobíhat, pobíháte mezi nimi a kamerou, prostě jakmile vyvinete trochu energie, nakazíte i ostatní. Já třeba považuju monitory za smrt, protože když se režisér schová za monitor, tak se odřízne a nekomunikuje. Jako byste tím říkal: "Ať to za mě udělá někdo jiný."

I nezaměstnaní "malí kriminálníci" mají své sny

Andělský podíl

Hořkosladká komedie nasáklá skotskou whisky. Robbiemu je něco málo přes dvacet let, nemá práci, se svou přítelkyní Leonie čeká syna, za napadení jiného mladíka je odsouzen k veřejným pracím. A k tomu všemu ho ještě rodina jeho přítelkyně vůbec nemá v lásce. V téhle situaci najde Robbie naději tam, kde by ji nejmíň čekal – ve skotské whisky. Náhodou v sobě totiž objeví talent pro rozpoznávání těch nejjemnějších chutí.

Co byste chtěl, aby si diváci z vašeho filmu odnesli?
Doufám, že se jim bude líbit setkání s jeho postavami, zvlášť s těmi mladými, kteří jsou označováni buď za "malé kriminálníky" nebo za "pobírače sociálních dávek" nebo podobně, a že pochopí, že mají před sebou přátelské, veselé, opravdové lidi. A že na každého z toho milionu nezaměstnaných, o kterých se dnes píše ve statistikách, vychází jeden takový mladý člověk, který má před sebou poměrně beznadějnou budoucnost. V tom filmu před nimi stojí čtyři takoví mladí lidé. Nestojí za seznámení? Copak nejsou komplexními osobnostmi, kteří mají svou hodnotu? Pevně doufám, že toto všechno diváci pochopí a zároveň se jim bude líbit i příběh.

Co má film Andělský podíl společného s vašimi předchozími filmy o mladých lidech?
V mých předchozích filmech měli mladí taky svoje "projekty", stejně jako tito čtyři mají svůj projekt, v rámci kterého se snaží získat peníze díky své schopnosti rozeznávat whisky podle čichu. Mladík ve filmu Sweet Sixteen musel sehnat peníze na karavan pro svou matku. Billy Casper ve filmu Kes musel vycvičit jestřába.

I mladí, kteří nedojdou uznání, mají své cíle a sny…
Ano, někdy je dotáhnou do konce, někdy nedotáhnou. Hlavně ale mají nadšení, odhodlání a talent, o nichž my ostatní nemáme tušení. Asi je to něco jako ten starý známý výjev květin na rozbombardovaných sutinách: v neobvyklých podmínkách se dějí neobyčejné věci. Mladí lidé jsou často vrženi do světa, který na ně nemá čas. Nemyslím si, že zaměstnání vyřeší všechno, ale pořádné řemeslo, dovednost nebo práce by vyřešily spoustu problémů, kterým tyto děti, a vůbec většina lidí, čelí. Protože nás přece definuje naše práce, ne? Ať už jste zedník, truhlář, fasádník nebo cokoliv, je to vaše identita a tak i sám sebe vnímáte. A teď si uvědomte, že právě toto spousta lidí nemá. Jsou tím, čím je nazývají jiní, což je "pobírač dávek", a jsou neustále pod drobnohledem, jestli náhodou nepodvádějí. Jak asi můžete sám sebe v takové situaci vnímat?