Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Dejte mi konflikt a auto a já to nafotím, říká Antonín Kratochvíl

aktualizováno 
Po světě se proslavil jako neohrožený reportážní fotograf, zachytil války i ruskou zlatou mládež. Musel se naučit zvládat drsné chvíle, prošel rakouským utečeneckým táborem i francouzskou cizineckou legií. Teď Antonín Kratochvíl shrnuje svůj dosavadní život výstavou Domovina v pražské Leica Gallery.

Nezatrpknul jsem, říká navzdory ústrkům, jichž se jeho rodina dočkala v předlistopadovém Československu, fotograf Antonín Kratochvíl. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Na své nové výstavě píšete, že vám domov voní jako šeříky. Rostou i v Americe?
Já jsem je tam nikde neviděl. Šeříky mám akorát tady na zahradě a připomínají mi dětství. První máje... Šeříkem začal komunismus, a přitom tak krásně voní.

A jak vám ještě domov voní?
Po parní lokomotivě, kysaném zelí a dobrý okurce. To si v Americe koupíš jedině ve sklenici. Když jsem se nemohl vrátit do Čech, tak jsem začal hodně jezdit do Polska. Pražce tam totiž nebyly z betonu, ale ze dřeva, napuštěné dehtem. To v létě smrdělo jako v Praze. Jo a málem jsem zapomněl na zarostlý ženský podpaží. Nádherný odér!

V Domovině máte i fotky z Afghánistánu a Černobylu. I tam jste se cítil doma?
Určitě. Domov – tam patří všechno. To jsou i ty následky, že tě z prvního domova vyženou. Můj otec mi tenkrát v Praze řekl: "Tady nemáš šanci." Dneska mám vlastní děti a vím, jaký to je, když ti táta řekne: "Jdi." A ví, že tě třeba nikdy neuvidí.

„Česko mě naučilo nespravedlnosti“

Váš tatínek byl fotograf a podnikatel, po válce dostal tzv. malý dekret. Myslíte, že si nějak zadal s Němci?
To dostal každý, vole. Tátovi, který za války pracoval na Barrandově, komunisti přišili malý dekret, aby dostali jeho ateliér v Lovosicích. My jsme pak skončili ve Vinoři, v takové ohrazené oboře ve stájích, a naproti byla škola estébáků. Já jsem o tom věděl kulový, ale vím, že rodiče byli nešťastní a že na nás pršelo. Tak jsme pod střechu dávali hrnce, které sbíraly vodu a při dešti hrály hotovou symfonii: každý hrnec zněl jinak. A já jsem ležel, poslouchal ten hrnec, a když přestal zvonit, tak byl plný. To jsem musel vstát a vylít vodu.

Antonín Kratochvíl

Slavný česko-americký fotograf vyrůstal v Praze jako nejmladší ze tří dětí, otec byl fotograf. V roce 1967 emigroval. Z rakouského lágru Traiskirchen se dostal do Švédska, kde byl za "drobné delikty", jak říká, ve vězení a deportovali ho zpět do Rakouska. Ve Francii z donucení vstoupil do cizinecké legie, nasazen byl v Čadu. Fotografii vystudoval v Nizozemsku. Fotil pro listy New York Times i Rolling Stone, čtyřikrát vyhrál cenu na World Press Photo. Spoluzakládal agenturu VII Photo. Čtyřikrát se oženil, nyní žije v Praze a má tři syny. Pro černobílou fotografii má slabost, ale některé zakázky nafotil i barevně.

Co pro vás byla největší lekce z dětství?
Naučil jsem se tu nespravedlnost. Že vás diskriminují a ani nevíte proč. Jenom proto, že vás někam zařadili. Takže jsem už od patnácti přemýšlel o tom, jak odsud vypadnout.

Máte pocit křivdy?
Ale nezatrpkl jsem. Nedávno se mě ptala jedna bývalá spolužačka, jestli jsem zatrpklý. Nevím, možná že jsem, ale já na to kašlu. My jsme žili v izolaci, k nám nikdo nikdy nechodil. Ani na Vánoce.

To pak člověk ztvrdne, ne?
Aspoň víš, kdo je důležitý. Můj otec byl takový smutný člověk, nevěřil lidem, neměl kamarády, tak žil pro rodinu. S manželkou byli srostlí, bylo hezký se na to dívat. My jsme se všichni skloubili, jenom nejstarší sestra musela do internátu. Občas sice přijela, ale jinak s námi už nikdy nežila.

Vy jste nedůvěřivý vůči lidem nebyl?
Já jsem měl kamarády. Dokonce jsem jim důvěřoval až moc, ale dost mě štvalo, že mě třeba nevzali do Pionýru. Já měl už tenkrát rád šátky. Češi tehdy nosili na krku takovou hnusnou bavlnu, ale šátek ze Sovětského svazu, to byla kvalita! Hedvábí. Pamatuješ? Nepamatuješ. Když jsem ho nedostal, přišel jsem domů s brekem.

Když se do té Vinoře podíváte dneska, tak vás to vůbec nedojímá?
Nějak ne, člověče. Ale docela dobré bylo, když mi pak v Lovosicích, kde jsem se narodil, dávali čestný občanství. Sebrali ho Zápotockému a dali ho mně, starýmu exulantovi! A k tomu mi dali fotku našeho domu, který už neexistuje.

Síla černobílé fotografie

„Už jsem nechtěl fotit co všichni ostatní, tak jsem se otočil a začal dělat ty
Kratochvílův snímek zahradníka ze znečištěné rumunské vesnice (1995)
Kratochvíl se dokázal prosadit i jako fotograf portrétů celebrit, na snímku je
Antonín Kratochvíl: Moscow Night (2006)

Proč?
Zbourali ho kvůli jednomu volovi, co zničil půlku Lovosic a postavil tam paneláky pro dělníky. No a ten to čestné občanství dostal spolu se mnou, takže to byla taková česká plichta... Ale asi nejvíc mě vzalo, když jsem se z Ameriky poprvé vrátil do Prahy. To byl nával vzpomínek.


To bylo kdy?

V polovině osmdesátých let. Přijel jsem takovým podvodem přes Polsko a ještě jenom na víkend, abych se nemusel registrovat na policii. Ale sledovali mě, chtěli mě zbít v jednom průjezdu. A já furt nevěděl proč, kdo mě prásknul. Asi to byl někdo blízký.

Ve svazcích jste se podívat nebyl?
Svazky mě nezajímají, nechci vědět, kdo byl k...a. Každý má určitě tisíc výmluv. Tím se nic nevyřeší, jenom jsi ještě víc osamělý. Vidíš kamaráda, víš, že zradil, a nechceš se ho ptát proč.

Už byste mu neodpustil?
Já nejsem dobrý křesťan. Podobné je to s ženskými. Když tě zradí, tak tě to mrzí, ale pak se cítíš osvobozený. To je takové štěstí v neštěstí. Jednou jsem měl problémy s prostatou, a když mi odešla žena, byl jsem zdravý jak řípa!

"Mám rád velké ženy"

To byla vaše manželka?
Kratochvíl: Taková skoromanželka. Byli jsme spolu sedm let. Od té mě osvobodil jeden můj kamarád. Chudák nevěděl, do čeho jde. Teď čekám, až se na mě vykašle tahle žena, protože jsem bordelář.
Kratochvílova žena: A ty nechceš být osvobozen? To zní tak krásně...
Kratochvíl: Od tebe ne. Jsme spolu už dvacet tři let, to už dojedem. (smích)
Kratochvílova žena: Jaké mám vlastně číslo na zádech?

Kratochvíl: Žena číslo čtyři. To jde, ne?

Proslavil se portréty celebrit i reportážemi z různých míst světa. Proslul

Proslavil se portréty celebrit i reportážemi z různých míst světa. Proslul černobílými snímky, i když se v poslední době nebrání ani barvě.

Podle čeho jste si vybíral ženy?
Mám rád velký ženský, který si stojí za svým. Ne takový, co se poddají a pak toho zneužíváš. Podívejte se na moji ženu, ta se s ničím nemaže. Ale já jsem one woman-man. Taky mám v poslední době problémy s chůzí, tak mi stejně nic jiného nezbývá. (smích)

A jaký jste táta?
Náš syn, ten velký, co tady vedle chrápe v pokoji, mi jednou řekl: "Táto, tys tady pro mě nikdy nebyl." Tak to mě ranilo. Protože my jsme bydleli v New Yorku, chodil do privátní školy, ta něco stála a jako fotograf reportáží si moc nevyděláš... Já to jenom říkám. Tak jsem teď tady v Čechách a mám toho malýho a jsem s ním furt.

Ale pak máte ještě jednoho syna z prvního manželství, který tady vyrůstal bez vás, a ten by vám mohl vyčíst to samé...
Jo ten úplně velký? Ale ten to nikdy neřekl, naštěstí. Já nevím, jestli mě miluje, když mě tady konečně pořádně poznal, ale myslím, že mě má furt rád...

"Zakázku za velký prachy jsem vždycky odmítl"

A vy jste proti otci rebeloval?
Já nemusel. Můj otec byl cool. Říkal: "Nikdy nebuď fotografem, mizerný povolání, vyděláš si kulový." Jako kdybych ho slyšel. Ale měl to štěstí, že než zemřel, tak ho jako penzistu pustili za mnou do Ameriky. Já měl tenkrát v Los Angeles ateliér a zrovna jsem dělal obálku na desku pro Pointer Sisters, takovou soulovou skupinu. Otec se na to díval a řekl: "Má to šmrnc." Viděl, že jsem se chytil. Maminka zase chtěla vidět diplom z akademie z Amsterdamu, ale nemohl jsem ho najít. Každé ráno jsem vstal, prosmejčil byt a nic. Už si myslela, že kecám. Po čtyřech dnech jsem ho našel, ženu se jí ho ukázat a ona řekla: "Dobrý."

Antonín Kratochvíl

Máma z vás chtěla mít co?
Asi jenom normálního člověka. Otec ze mě chtěl mít inženýra a jsem rád, že jsem se jím nestal, protože inženýrů tady bylo, všichni měli před jménem Ing., trabanta a jezdili na chatu.

Věděl jste vždycky, že chcete fotit?
Já myslím, že fotografie byla udělaná pro mě: je to rychlý, dobrodružný a je to o něčem. Sice nemáš prachy, ale máš svobodu.

Jenže té se člověk nenají.
No tak si vydáš knihu nebo začneš krást, znáš to.

A co jste ukradl vy?
Jídlo, ale to bůh dovolil. Mám nastudovanou Bibli, abych věděl, jak to okecat. Vždycky, když se naskytla příležitost vydělat fakt hodně peněz, jsem ji odmítl. Asi mám v sobě nějakou zábranu.

Takže kdyby vám teď nějaký pracháč řekl: "Vyfoť mě u mého nového letadla," nevzal byste to?
Pracháč u svýho tryskáče, to beru! Třeba by mě v něm svezl!

Je těžké se dneska uživit jako fotograf, když nechcete krást ani jídlo?
Zatím mám kliku. Protože dělám portréty, reklamu, všechno. Reportáže už neuběhám.

"Povaha se nejlépe pozná beze slov"

S reportážemi jste tedy už definitivně skončil?
Ne, jen musím na operaci. Ale já mám dobré fotky i z auta. Říkám jim: Dejte mi konflikt a auto a já vám to vyfotím.

Copak to jde, takhle z dálky?
Kratochvíl: Jde. Občas z toho auta vylezeš. (smích) Ale abych se táhl někam třicet kiláků, na to už nemám. (Pauza, Kratochvíl si hraje se svým fotoaparátem.) Hele, to je zajímavý, že přes kameru vždycky poznáš, jestli je člověk fotogenický, nebo ne. Ty jseš.
Kratochvílova manželka: Já nejsem!

Antonín Kratochvíl - Ženy
Antonín Kratochvíl - Ženy
Antonín Kratochvíl - Ženy
Antonín Kratochvíl - Ženy
Antonín Kratochvíl - Ženy
Antonín Kratochvíl - Ženy
Antonín Kratochvíl - Ženy
Antonín Kratochvíl - Ženy

Děkuju. Co jiného vidíte jenom skrz objektiv? Dá se tak odhadnout třeba i povaha?

Já myslím, že povaha se nejlíp pozná, když nerozumíš tomu, co člověk říká. To se pak koncentruješ na výraz tváře a zjistíš, že slova nejsou důležitá. Když jsem odešel a neuměl řeči, tak jsem pořád jenom čuměl a hned jsem věděl, o co jde. Protože slova vždycky všechno překryjí. I když to jsem si uvědomil až později.

A kolik řečí umíte?
Umím ty, které jsem potřeboval nebo musel. Ale když řeči nepoužíváš, tak se ti vytratí. I češtinu jsem jednou skoro zapomněl, když jsem ji v Los Angeles pět let nepoužíval.

„Střílel jsem. Doufám ale, že jsem netrefil“

Mýma očima

Tvrdí, že je mužem bez domova, ale pronajatý byt v Suchdole, kam mě pozval na rozhovor, jako azylový dům vůbec nevypadal. Bylo deset ráno a v jedné místnosti spal jeho osmnáctiletý syn Wayne, ve druhé žena Gabriela a ve zbytku domácnosti vládl pětiletý syn Gavin, který nás všechny několikrát postřílel plastikovým samopalem. Mluvil bez zábran karlínským slangem, do kterého mu občas prosákne angličtina, možná i proto mi automaticky začal tykat.

Kde vám šlo nejvíc o život?
V davu. Ten jak se zblázní, tak to neuhraješ. Jednou jsem fotil v Afghánistánu v utečeneckém lágru, všechno bylo výborný, slunce, ticho... Najednou přiletěl kámen, pak druhý, třetí. Nejdřív házely děti, pak do toho vlítli dospělí, couval jsem, nechtěl jsem se obrátit zády. Věděl jsem, že kdybych začal první krvácet, je se mnou konec. Vtom se konečně objevila moje ochranka.

Stalo se vám, že jste někdy odvrátil zrak? Že jste si řekl: To bych si vyfotil, a stejně jste to nevyfotil?
Ne. Totiž jednou. Ale to bylo spíš z respektu. Znáte Tarzana? Johnnyho Weissmullera? To byl herec a rekordman v plavání, krásný člověk, Adonis. Měl vilu v Acapulku, přivezli nás a sedí tam Johnny. Troska. Dvanáct mrtvic, zkroucený, kost a kůže. A za ním stál mexický pořízek a ovíval ho. Ten průvodce mi říká: "No tak foť!" A tam byl Johnny, nemohl mluvit, díval jsem se mu do očí a viděl jsem, že to nechce. Zrovna jsem o tom přemýšlel, jaký jsem byl možná vůl, že jsem si ho nevyfotil.

Tak měl jste ten respekt, nebo ne?
No dneska si přeju, abych tu fotku měl. I kdybych ji nikomu neukazoval, ale měl bych ji.

Prošel jste cizineckou legií. Fotil jste i v ní?
Ne. Tam to nešlo. Já tam nebyl, abych fotografoval.

Být s cizineckou legií v Čadu bylo to nejhorší, co jste zažil?
Ani ne. Tam máš taky na výběr.

Jaký?
Když na tebe střílí, tak střílíš zpátky.

A vy jste střílel zpátky?
No musel jsem, stříleli všichni. Ale jeden na jednoho to nikdy nebylo.

Takže jste někoho zasáhl?
To doufám, k...a. To byla válka aut, buď já, nebo rebelové. Byl jsem pod přísahou a zodpovídal za kamarády, kdybych nestřílel, zařvali by oni. Mně se pak strašně dlouho zdály špatný sny, i ty moje ženský si myslely, že jsem blázen. To trvalo tak dvacet let.

Dneska už se ze spaní nebudíte?
Teď už ne. Nějak to zmizelo.

Nosíte fotoaparát pořád u sebe?
Dřív jsem ho nosil, teď už ne. Nějak jsem ztratil zájem fotit každý den. Fotil jsem padesát let, ty vole. Možná je to i prostředím, že to tady v Čechách nemá tu hranu. Nebo ji to tady má a já jsem jenom línej ji hledat. Nevím. Určitě jednou vstanu a začnu zase fotit jen tak pro sebe.

A poslední otázka: vymýšlíte si někdy?
Proč, když jsem prožil, co jsem prožil? Já mluvím jenom pravdu. Akorát si ji někdy přibarvuju.







Nejčtenější

Tomáš Slavík - World City Downhill Tour
VIDEO: Padesátkou na kole úzkými uličkami. Český biker zdolal drsný sjezd

Řítili se dolů krkolomnými, těsnými uličkami, zdolávali schody, vybírali ostré zatáčky. Do tváře jim ze zápraží křičeli fandící obyvatelé domků, občas se...  celý článek

Jedním z kvinteta protagonistů odborů je Cain Velasquez.
Bojovníci MMA založili odbory. Chtějí zdravotní benefity i vyšší platy

Rvou se v kleci, teď se však míní prát i za své zájmy jako pracující. Za jistější pracovní místa, za proplácení nemocenské. Skupina bojovníků MMA založila...  celý článek

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska...
OBRAZEM: Starý svět gejš a sumistů dýchá vznešeností, důstojností

Fotografie italsko-britského umělce Feliceho Beata nás unášejí do Japonska druhé poloviny devatenáctého století. Zachycuje na nich válečníky ve zbroji,...  celý článek

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.