Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ryzí hrůzu dodaly hororu Psycho smyčce Bernarda Herrmanna

aktualizováno 
Vřískavý tón smyčců se vrývá do mozku a slavné scéně ze sprchy dodává děsivou, nezapomenutelnou atmosféru. Režisér Alfred Hitchcock přitom sekvenci plánoval bez hudby. To Bernard Herrmann ho přiměl změnit názor. Byl skladatelem filmové hudby, který vždy umíněně trval na svém, navzdory plánům režisérů.

Dva mistři, dvě svérázné osobnosti: Bernard Hermann a Alfred Hitchcock | foto: Profimedia.cz

Jeho stopu nesou filmy Potíže s Harrym, Vertigo, Na sever severozápadní linkou, Muž, který věděl příliš mnoho, svým způsobem též Ptáci, ale samozřejmě především nezapomenutelné Psycho. Herrmann byl několik let dvorním skladatelem Hitchcockových filmů a vlastně více než to. „Hitchcock dokončí film jen z šedesáti procent. Zbytek za něj musím dodělat já,“ říkával Herrmann.

Nebylo to chvástání. Byl skladatelem, který vyznával kreativní přístup, nepřizpůsoboval se režisérovým pokynům, ale jako by vystupoval ze své role a zasahoval do scén, měnil celé sekvence. Byl to skladatel – protagonista. Trval na svém a neustupoval. Nakonec právě to vedlo k rozpadu kongeniálního dua.

Fotogalerie

Bernard Herrmann se narodil v červnu roku 1911 a jeho život patří mezi ty, u nichž je hned na startu rozhodnuto, kudy se budou odvíjet. Již jako malého ho otec vedl k hudbě, bral ho na operu, zapsal jej na housle. Nebyl to příklad, kdy ambiciozní otec láme věci přes koleno, Bernard měl vztah k hudbě a také nezpochybnitelný talent. Ve třinácti vyhrál soutěž mladých skladatelů, následovalo studium hudby na Newyorské univerzitě a ve dvaceti už měl vlastní orchestr. O tři roky později nastoupil jako dirigent do Columbia Broadcasting System. A tam se setkal s režisérem a scenáristou Orsonem Wellesem.

Bylo to setkání, které vyústilo v pestrou a dlouhodobou spolupráci. Herrmann psal a aranžoval hudbu pro Wellesovy rozhlasové pořady i filmy. Dokonce právě on dirigoval živý hudební doprovod k Wellesově slavné a skandální rozhlasové adaptaci díla Herberta George Wellse Válka světů. Za hudbu k fenomenálnímu Wellesovu snímku Občan Kane získal nominaci na Oscara.

K ještě vyšším metám ho však dovedla jiná spolupráce. S králem hororu a thrilleru Alfredem Hitchcockem.

Problematický tandem dvou podivínských osobností

Poprvé se potkali při práci na filmu Potíže s Harrym v roce 1955. Na snímku, který byl pro Hitchcocka nezvyklým výletem do oblasti komedie, byť velmi černé. S Herrmannovým soundtrackem byl perfekcionistický a věčně nespokojený Hitchcock nadmíru spokojen. Jeho hudba dokázala nejen zachytit, ale ještě silněji podtrhnout režisérův morbidní smysl pro humor i kouzlo amerického venkova.

Brzy se stali nejen těsnými spolupracovníky, ale i přáteli, a to navzdory problematickým povahovým rysům, které oba sdíleli: byli náladoví, občas vzteklí a propadali depresi. Společnou prací však vynikala genialita obou z nich. Pokračovali snímkem Muž, který věděl příliš mnoho, kde se Herrmann sám objevil na plátně v roli dirigenta, a krimi dramatem Nepravý muž. Jedním z vrcholů jejich společné cesty je thriller Vertigo. Mysteriózní příběh plný rozedraných emocí vděčí za svou intenzitu do značné míry právě Herrmannově geniální hudbě. Následuje thriller Na sever severozápadní linkou, v němž se Cary Grant ocitne vinou záměny identity uprostřed nelítostného světa špionáže.

A pak přichází jeden z vrcholů tandemu Hitchcock – Herrmann a opravdová perla dějin filmové hudby: Psycho.

Konečné slovo musím mít já

Tady naplno projevil Hermannův silový, ofenzivní, téměř bezohledný přístup k tvorbě. Podobně jako Hitchcock i on byl ve svém oboru pedantem. Měl navíc za to, že režiséři o hudbě nevědí zhola nic a nezaslouží si, aby se jejich pokyny dodržovaly. V naprostém klidu je proto ignoroval.

„Poslední slovo musím mít já, pokud ne, hudbu nepíšu,“ konstatoval Herrmann bezostyšně. A vysvětloval, že drtivá většina režisérů nemá o hudbě ani ponětí a měl-li by se řídit jejich přáními a zadáními, skončila by hudba katastrofou. „Musím-li se držet toho, co říkají režiséři, radši jdu od toho. Pracovat takto shledávám nemožným,“ hlásal sebevědomě.

Psycho naživo

Slavný snímek Psycho se bude za živého doprovodu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK s dirigentem Janem Kučerou promítat 19. února na velkém plátně v pražském Obecním domě.

A nesklonil se ani před Hitchcockovou osobností. I když si režisér Psycha výslovně přál, aby byla scéna ve sprše bez jakéhokoli hudebního doprovodu, Herrmann nebral ohledy. Tak vznikla jedna z nejikoničtějších scén filmové historie, a to právě díky drásavým smyčcům, které jsou něčím mnohem víc než jen hudební ilustrací. To ony jsou obchodní známkou, pečetí celého filmu.

Ale pečetí režisérsko-skladatelského dua byly, jak jsme již viděli, neústupnost a jistá neomalenost dvou výrazných osobností, mistrů ve svých oborech, kteří nechtěli dělat kompromisy.

Bez vás se klidně obejdu, pane Hitchcocku

Na slavném Hitchcockově hororu Ptáci neměl Herrmann na práci skoro nic, dohlížel čistě jen na technickou stránku věci, poté následovalo drama Marnie o patologické lhářce a zlodějce. Studio Universal do výroby filmu dost zasahovalo a producenti byli navíc toho názoru, že Bernard Herrmann má k filmové hudbě zastaralý, staromódní přístup. Hitchcock si svého skladatele sice ještě prosadil, ale bylo patrné, že jejich vztah, pracovní i přátelský, dostává fatální trhliny.

Snímek Roztržená opona z roku 1966 byl jeho poslední kapitolou. Hitchcock byl pod velkým tlakem, byl čím dál nervóznější, po Marnii se bál dalšího neúspěchu. Měl za to, že se časy mění, a tlačil na Herrmanna, aby napsal hudbu moderněji: co takhle trochu popu, jazzu, co takhle nějaký hit, který by se líbil teenagerům? Pokyny zněly jasně. Herrmann je samozřejmě opět nedodržel. „Podívej, Hitchi, vlastní stín nepřekročíš. A ty neděláš popové filmy. Co po mně chceš? Já nepíšu populární hudbu,“ odtušil mu prý tehdy.

Na rozdíl od Psycha tentokrát Hitchcock zuřil, ale Herrmannem to neotřáslo, neuhnul. „Co ze spolupráce s tebou mám? Měl jsem kariéru před tebou a budu ji mít i po tobě,“ sdělil mu. Neoblomný, tvrdý, neústupný. Raději sám než se zaprodat, přesně v duchu Tolstého citátu, který byl mottem jeho života: „Orli létají sami, v hejnech létají vrabci.“

A měl pravdu, o nabídky neměl nouzi. Ještě téhož roku si ho pro svůj první anglicky mluvený film 451° Fahrenheita vybral François Truffaut. V následující dekádě pracoval pro film i pro televizi, oblíbila si ho i nová generace mladých režisérů, kteří na filmech s jeho hudbou vyrostli. Brian de Palma mu svěřil hudbu ke svému thrilleru hitchcockovského stylu Sisters a později k thrilleru Posedlost, který je poctou Hitchcockovu Vertigu. Těsně před smrtí stihl Herrmann ještě dokončit hudbu pro Martina Scorseseho a jeho Taxikáře.

Podle některých zdrojů se s Hitchcockem již nikdy neudobřili, režisér prý skladatelovy pokusy odmítal. Herrmannova manželka však nabízí jinou verzi. Někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se prý setkali, a i když Hitchcock přijal Herrmanna chladně, vyměnili si dary: skladatel předal svou poslední nahrávku, režisér se mu odměnil knihou svých rozhovorů. Hitchcock prý dokonce Herrmannovi nabídl, aby napsal hudbu k jeho filmu Rodinné spiknutí. Herrmann měl však zakázek dost, a protože Hitchcockova nabídka nebyla spojena s dostatečně omluvným udobřovacím gestem, které skladatel očekával, bylo mu prý potěšením ji odmítnout.

Krátce nato, v roce 1975, zemřel. Snímek Taxikář byl posledním, který svou hudbou vyšperkoval.

Trailer s hudbou k filmu Psycho:

Autoři:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.