Ve Sněmovně si David Rath při svém projevu stěžoval, že ho ruší váš mužný smích. Uráží vás to?
Co by mě mělo urážet?
Že si dělá legraci z vaší mužnosti. Z vašeho slabšího hlasu.
Zaprvé, ten smích byl vzpomínkou na jednu pohádku, ve které, když vidíte zlého bubáka a začnete se hodně smát, tak ten bubák zmizí. A zadruhé, od zvláštního bigamistického muže malého vzrůstu mě taková věta opravdu neurazí.
Malý vzrůst by vám měl imponovat, ne? Obdivujete přece Napoleona.
To je dobrá paralela – nicméně velmi urážející Napoleona.
Bral jste někdy svůj hlas jako handicap?
Ne, naopak se mi vyčítá, že jsem ve společnosti příliš hlučný. Pozornost si udržet umím a nedostatkem autority netrpím. Ale můj hlas samozřejmě není ideální. Nakřáplo ho několik let zpívání v Bambini di Praga.
No jestli vůbec umíte pořádně bouchnout do stolu a zařvat.
To nebojte, umím.
I na ministerstvu?
I tady. Manažer potřebuje emoce, aby podřízení rychle pochopili, jestli s nimi je, nebo není spokojen. Na poradu tady nedávno přišel člověk a začal mi vyprávět, proč něco nemůže udělat. Nenechal jsem ho dál mluvit, řekl jsem mu, ať odejde a na další poradu se dostaví připraven.
To mi připomíná šéfa Sazky Hušáka.
Považoval bych za tragické, kdybych měl být srovnáván s panem Hušákem. Ten člověk je spojen se spoustou nešťastných rozhodnutí kolem arény a špatných investic v neprospěch státu, takže promiňte, ale už mě s ním dál nesrovnávejte.
Smějete se i na vládě?
Někdy ano. Třeba když jsme projednávali škrty a došlo na ministerstvo obrany, které musí rušit některé posádky.
Co je na tom k smíchu?
Někdo tam řekl, že zavření vojenského útvaru může mít značné důsledky a že se s tím musí opatrně. Byly kupříkladu lázně, kde se léčí neplodnost. Ve chvíli, kdy se u těchto lázní zrušila vojenská posádka, výrazně klesla úspěšnost léčby.
Mám konflikty s módou
Jak důležité jsou pro vás peníze?
Od osmnácti let jich mám dost, což ze mě udělalo člověka velmi nepraktického. Od šestadvaceti mě vozil řidič a řidičák jsem si udělal až loni. Jsem nepraktický ve výběru oblečení i ve vybavení domácnosti. Kdybyste se mě zeptal, jakou máme ledničku, tak nebýt mé ženy, asi bychom neměli žádnou.
Ale oblečení si asi necháváte šít. Vidím, že máte na košili iniciály VB.
Ne všechno oblečení nosím české. Ale košile šité na míru od české společnosti jsou moje úchylka.
Kde se u vás vzal zájem o módu?
Já se zajímám o módu?
A ne?
Myslím, že vůbec ne. Naopak mám s módou velké konflikty. Nedávno jsem si přečetl...
... že nosíte v saku kapesníčky ve stejné barvě jako kravaty. Což by se nemělo. A vy to pořád děláte.
A budu to dělat dál, budu a budu. Líbí se mi to, nenechám se manipulovat a ovlivňovat trendy. I na střední škole, kdy všichni měli džíny, jsem já nosil košili se sakem. Žil jsem si svým stylem a zamiloval jsem se třeba do módy kravat s Mickey Mousem.
Zkrátka rád vyčníváte.
Už ne tolik. Dřív jsem třeba byl zvyklý nosit košile s proužkem a rozhalenku. Ale začal jsem cítit, že vláda si zaslouží trochu víc. Takže jsem střídmější. Ale ne usedlý.
Řekla vám někdy manželka: Hele, dneska jdeš na Hrad, tohle si neber, koukej se převléknout?
Jednou – když jsem překombinoval barvy košile, kravaty a obleku. Jinak máme pravidlo, že si do šatníku nemluvíme. Když se něco nelíbí mně, říkám to diplomaticky: "No ale v tomhle bys byla krásná, Kačenko!" Ráno by mi žena stejně nic nestihla říct, protože se moc nevidíme. Leda když mám program až od devíti, to mi i udělá snídani. Ví, že mám rád její specialitu, tvarohové lívance.
Jak často děláte tu snídani vy?
No... Poměr snídaní, které dělám já a ona, je silně v můj neprospěch. Ale občas, když se probudím dřív, ji nachystám.
Utekli jsme od toho, jak jsou pro vás důležité ty peníze.
Jsou. Bez nich bych trpěl. Představa, že usínám bez výhledu na Pražský hrad, se mi nelíbí.
Proč se Češi za majetek někdy až stydí? Proč je problém říct: Jsem Vít Bárta, mám maserati, arabské koně a spoustu milionů?
Protože slovo podnikatel je u nás pořád nadávka. Lidi si pod ním představí privatizátory typu Stehlíka nebo individua žijící ze státních zakázek. Když k tomu přidáte, že je ten podnikatel z oblasti bezpečnosti a jde bojovat proti korupci, tak každého musím dráždit. Navíc mladý floutek s maserati s krásnou blondýnou... a je vymalováno.
Však jste příkladem snad toho největšího klišé. Bohatý muž a krásná blondýnka.
A se sportovním vozem. Ale nebudu ho parkovat někde ve stodole a koně schovávat ve stáji. Právě proti tomu bojuju. Tvrdím, že dnešní vláda je mravnější než ty předešlé.
Na co si potrpíte? Oblečení, jídlo, pití?
Na všechno. Ale od třiceti let, od povodní mám špatný žlučník. Bydlel jsem na Malé Straně, musel jsem se vystěhovat, deset dní jsem lítal, pořádně nespal, takže jsem dorazil do hotelu, dal si panáka baileys a přišel ke žlučníkové kolice. Od té doby nepiju bílá vína, ale červená, italská a francouzská. České věci mám jinak rád, bílá vína máme skvělá, ale červená... Sorry, ne. Taky jsem se rozmazlil v dobrém jídle. Mám rád nemastná, hodně zeleniny, ryby.
Opijete se někdy?
Nikdy jsem nezkoušel drogy, protože jsem v osmnácti letech viděl, jak kvůli drogám zemřel člověk. Ani marihuanu jsem nikdy nekouřil. Ale co se alkoholu týče, čas od času špičku mám.
Ve stresu sedám na koně
Vy jste na ministerstvo nastoupil rázně. Když se rozhodnete dát někomu výpověď, jste ranař, nebo dlouho přemýšlíte?
Když jsem přišel do úřadu, řekl jsem (rozpřáhne ruce): "Každý je v mém týmu vítán. Kdo bude nosit úspory, s tím budu rád pracovat." Takže první signál, který vysílám, je: "Věřte mi. Kašlu na to, co mi kdo o vás bude vyprávět." Pokud se sám nepřesvědčím, že je někdo špatný, budu za něj do krve bojovat. Selhání ale nepromíjím.
Co děláte, když přijde?
Pokud získám pocit nedůvěry, tak je mi líto. A je to opravdu pocit. Nikdy nemůžete mít maximální jistotu a vždycky můžete ještě zvažovat. Ale já už tomu člověku nevěřím.
Tak konkrétní případ, šéf přes výstavbu silnic a dálnic Brunclík. Tam jste to provedl jak?
I jeho jsem pochválil, když našel první úsporu. Ale začal jsem být na pochybách, když jsem objevil miny, které na mě nastražil. Pochopím jednu, ale ne dvě. V tu chvíli jsem jednal. Hned.
Jak?
Face to face, z očí do čí. Bylo to na poradě a já řekl: Dost, promiňte, pane řediteli, takhle to dál nejde, teď hned to vyřešíme. Odejděte, nejste vítán. Trvalo to minutu.
Taháte do takového rozhodnutí emoce? Třeba to, jestli ten člověk má rodinu, děti, hypotéku?
To si nemůžu dovolit. Sociální zodpovědnost má někdo jiný, ne já. Spravuju státní peníze a nemůžu využít ani korunu pro někoho, kdo si ji nezaslouží.
Jste typ šéfa, který si při vzteku do něčeho kopne?
Když je mi nejhůř, sednu na koně. Mám jich sedm. Vyjedu do sázavských lesů, dvě hodiny cválám, potom si dám tlačenku a cválám zpátky. Jízda na koni ze mě dostane všechen stres.
No jo, ale to nejde provést hned.
Dobrá. Míval jsem v kanceláři boxovací pytel.
Vzpomenu si na Karla IV.
Kdybych po vás teď skočil, ubránil byste se?
Ubránil, i když jsem se nikdy v životě nepral. Nikdy jsem nenosil zbraň, vestu ani sprej.
Zvláštní, pro majitele bezpečnostní agentury.
Bývalého majitele. Ale zvládl bych se ubránit i beze zbraně. Na kurzy sebeobrany jsem chodil už na střední škole, pak jsem ji dokonce jako součást podnikání sám vyučoval. Byť nemám holou hlavu, koženou bundu ani nevážím metrák.
Z vás měli asi doma radost. V rodině samý lékař, biolog, vědec a synek se dá na policejní akademii.
Byli smutní, že nejsem čtvrtou generací lékařů. Nechodil jsem do školky a vychovával mě dědeček. Když jsme jeli ráno na zahradu nebo večer ze zahrady domů, stavovali jsme se u sousedů, měřili tlak a ordinovali léky. Všichni čekali, že u toho zůstanu.
Po kom jste?
Začíná to u pradědečka, což byl doktor Semerád, první primář vinohradské nemocnice, státní tajemník ministra zdravotnictví a člen konzilií v Rakousku nebo ve Francii.
A dál?
Dál se řídím jednou větou svého otce. "Všechno jde, když se chce." Spousta věcí se tady na ministerstvu tváří, že nejdou. Tak já říkám, že půjdou. Když mi někdo začne vysvětlovat, že nemůžu zastavit výstavbu silnic a železnic nebo že nemůžu donutit stavební firmy k úsporám...
... tak si vzpomenete na tatínka.
... tak si vzpomenu... Víte co? Na Karla IV.
Prosím?
Ano. V jakém stavu převzal po svém otci český stát, jak postupně vykoupil české hrady, budoval silnice a zahnal loupeživé barony. Náš národ strašně málo ctí tradice. Když přijedete do Paříže, najdete obrovské expozice Ludvíka XIV., Napoleona. V Praze nemá náš největší panovník žádnou stálou expozici.
Má most a univerzitu.
A díky společnosti ABL bude mít na Staroměstské mostecké věži první stálou expozici.
To platíte vy?
Ano, já sám. Ve Francii vidíte, jak vypadá úcta národa k panovníkům. Jak jsou pochováni. Když přijdete do katedrály svatého Víta a chcete vidět hrob Karla IV., tak zaprvé je to místo už víc než rok nepřístupné. Když už se k němu dostanete, tak jdete stísněnými uličkami a pak ani nevíte, jestli je to hrobka, nebo kus země, kde archeologové nechali nějaké vykopávky. Ani vás nenapadne, že stojíte před hrobem Otce vlasti. Na místě, kde si máte uvědomit, díky komu existuje naše zem.
Ono se to hezky poslouchá. Pochválíte Otce vlasti, na tom nejde nic zkazit, získáte body.
Chápu, že mi lidi nevěří. Je arogantní přijít z pochybného podnikatelského prostředí do politiky a tvrdit, že chci zbořit zkorumpovaný svět a učinit ho lepší. Ale já to myslím vážně.
Když mluvíte o mamince, říkáte, že pracuje. O otci, že pracoval. Co se stalo?
Tatínek už umřel.
Co se stalo?
(dlouhé mlčení) To je soukromá věc.
Vyčítáte si, že jste s ním nestihl něco probrat? Něco mu říct?
Půjčím si větu kolegy z vlády, Pepy Dobeše. Dospělým se člověk stane ve chvíli, kdy překoná pubertální vzdor a smíří se s tím, že každý rodič má své dobré i špatné vlastnosti. Což trvá dost dlouho. A protože tatínek umřel ve velmi předdůchodovém věku, mrzí mě, že jsme si toho řekli míň, než bych chtěl.
Dva měsíce volna?
Kolik hodin denně pracujete?
Zhruba šestnáct, na což jsem si zvykl už na střední škole. Nerad brzo vstávám, takže dřív než v půl osmé se nevzbudím. Od osmi mívám pracovní snídani a jsem zvyklý mít minimálně jednu pracovní večeři. Někdy mám ještě kolem desáté pracovní drink. Manželka je zvyklá, že mě od pondělí do pátku nevidí. Potkáváme se doma o půlnoci, v jednu, ve dvě.
Není to proti všem manažerským pravidlům? Člověk je pak unavený, výkonnost klesá...
Pokud to trvá pár měsíců, tak ne. Z byznysu jsem zvyklý, že jde o sezonní práci. Bral jsem si vždy dva měsíce volna: měsíc v zimě, měsíc v létě. Červenec a srpen je absolutní klid, mrtvo, stejně tak Vánoce. Myslím, že v politice to bude stejné.
Žižka, Napoleon, Karel IV. – vaše vzory – byli taky tak pracovití?
Napoleon byl pracovitější, spal jen pět hodin denně. Já potřebuju víc. Karel IV. hodně cestoval po vlasti a ještě v pozdním věku dojel přes půl kontinentu do Paříže. O Janu Žižkovi se toho ví celkem málo, ale taky toho stihnul dost.
Kde jste k těm vzorům přišel? Karel IV. je kladná postava, ale ti dva zas tak úplně ne.
On ani ten Karel IV. není kladný bez výjimky. Vždyť třeba nařídil židovské pogromy... Ale pro všechny tři byl na prvním místě národ, stát, aspoň tedy do nějaké doby. A můžeme se bavit, kdy se to u koho zlomilo. Proč se Napoleon choval úplně jinak v bitvě u Slavkova a při tažení do Moskvy. Jestli Karel IV., když to byl tak chytrý a osvícený panovník, měl tak rozmazlit syna Václava, nebo jestli měl vládu předat Zikmundovi...
Vy máte trochu sklon k těm diktátorským typům, že?
Líbí se mi americký prezidentský systém, kde je zodpovědnost jasně daná. Tak to funguje i ve firmě: jeden člověk má zodpovědnost úplně za všechno.
A nejlíp byste to měl být vy.
Ne ne. Začal jsem velmi vážně uvažovat o tom, že budu v politice jen jedno volební období. Ale když už jsem do ní vlezl, tak chci něco dokázat. A mou vizitkou bude za čtyři roky jednoduchá tabulka: o kolik procent budeme stavět levněji, o kolik procent postavíme víc dálnic, o kolik se zrychlí cesta vlakem z Prahy do Budějovic.
Já a řidičák
Máte nějaký sen? Že byste se při vaší lásce k Francii odstěhoval třeba do Saint-Tropez?
V PĚTI ČÍSLECH36: Tolik mu je let. Narodil se 5. prosince 1973 v Praze. |
Co to člověka popadne, v takovém věku?
Má žena tvrdí, že jsem si ho pořídil jen proto, že ho udělala přede mnou a že jsem ješita. Ale před dvěma lety jsem měl takovou krizi středního věku. Přemýšlel jsem, co jsem dokázal, a řidičák mi tam chyběl. Představa, že jede Kačenka do porodnice a já ji tam vezu taxíkem... To by chlap neměl dopustit.
Takže jste se šel s teenagery učit křižovatky.
Připlatil jsem si individuální jízdy. Takže jsem občas na asistentku štěknul, že mám mezeru v diáři, a ona mi domluvila jízdy. V sedmnáctiletém kolektivu jsem tudíž netrpěl.
Zjistil jste, že jsou zkoušky těžké, nebo lehké?
Neudělal jsem je na plný počet bodů. Ale nebudu říkat, že jsou bůhvíjak těžké. Dopravní témata chci nechat na odbornících a jediná věc, kterou beru za svou, jsou vyšší pokuty pro agresivní a bohatší řidiče. Jestli to bude podle daňového přiznání, podle ceny vozu nebo podle kubatury, je mi celkem jedno.
Tak jakou kubaturu má vaše maserati?
No... To nevím. Ale má 440 koní.
ŘÍKÁ SE O NĚM...... že je zvláštní. Se slušnějším člověkem se jen tak nepotkáte. Tedy soudě podle jeho vyjadřování, ne čekání na něj. Jestli takový opravdu je, nebo to jen hraje, po dvou hodinách nelze říct. Ale jeho mluva je plná výrazů jako "promiňte, musím přemýšlet" nebo "mohu-li, dovolte mi opravit slovíčko". Pokud by s ním člověk seděl ještě chvíli, asi by uvěřil, že mu opravdu záleží jen na vlasti. "Jsem hrdý, že jsem Čech." Nebo: "Opravdu to dělám pro naši zemi." Soudě podle množství cizích slov se do politiky hodí. Má i jednu typickou vlastnost: spoustu vět začíná: "Musím se přiznat, že..." Načež čekáte šokující odhalení a ono přijde: "Mám radši červené víno než bílé." Příjemné setkání. |
