Začít je však třeba od začátku, kdy se nad vrcholy Dolomit přehoupl úplněk. Je pátek 22. ledna 2016. Datum není náhodné, Moonlihgt Classic se jede vždy za úplňku. Zimní středisko Seiser Alm leží ve výšce 1 800 metrů nad mořem. Sníh na rozlehlých pláních odráží měsíční paprsky. Zblízka je však vidět, že bílé pokrývky není moc. I proto organizátoři zrušili původně vypsaný závod na 30 kilometrů a všichni jedou jen poloviční trasu.
Běžkaře je vidět všude. Někteří se rozjíždějí, jiní vyčkávají ve stanu, dokonce i personál půjčoven lyží, který do poslední chvíle připravuje běžky, má pod oblečením kombinézy. Hraje hudba, moderátor zpovídá příchozí, zní alpské rohy, takové ty hodně přerostlé píšťalky, co si je muzikanti musí opírat o zem.
Na startu má Standa jako obvykle výhodu. Stojí v prostoru vymezeném pro profesionální závodníky, zatímco já až v druhé části. Celkem je nás tu na tři sta. V deseti stupních pod nulou skáčeme, tleskáme, prostě se snažíme nějak zahřát.
Start, vyrážíme. Zní Highway To Hell od AC/DC. V tu chvíli mi to ještě připadá vtipné. Netuším, že peklo začne už brzy. Start je tlačenice jako na všech podobných závodech. Sleduji, až se pohne lyžař přede mnou, a okamžitě vyrážím za ním. Masa závodníků je kompaktní, nedá se moc předjíždět. Občas se však někdo pokusí vystoupit ze stopy a procpat se dopředu mezi holemi závodníků před ním.
Záhy za startem začíná první sjezd. Není nijak extra prudký, ale běžky se přeci jen docela rozjíždí. Vidím první pády. Zakrátko lehne člověk asi o pět lidí přede mnou. Vystupuji ze stopy a sleduji, jak stihnou reagovat ostatní. Vypadá to dobře. Jenže potom nečekaně rána, náraz, bolest, čelovka zůstává ležet na sněhu kousek přede mnou.
Cítím ostrou bolest v rameni a hlavou mi běží, že pro mě závod skončil sto metrů po startu. Jsem chvilku zcela mimo, naštěstí jsem jel krajní stopou a vylétl ven, takže nikomu nepřekážím. Hrábnu pro čelovku, která mezi tím zhasla. Naštěstí funguje. Bolestivě se zvedám. Zjišťuji, že vedle leží povalená nízká plastová stříška. Organizátoři je používají k usměrnění jezdců. Zřejmě jsem ji přehlédl a vrazil do ní.
Seiser AlmPřední italské zimní středisko nabízí především perfektní lyžování pro rodiny s dětmi, obrovský snow park a pro běžkaře 80 kilometrů tratí. Ty jsou rozděleny podle obtížnosti od těch pro začátečníky až po náročné okruhy. Tratě se nacházejí v nadmořské výšce od 1 800 do 2 000 metrů, proto jsou oblíbené mezi profesionálními sportovci. |
Nechce se mi vzdát, říkám si, že to zkusím. Kolem sviští had závodníků. Teprve na konci je mezera a mám šanci se znovu zařadit do stopy. Levá ruka bolí, nemohu se o ni stoprocentně opřít, ale jet se dá.
Ve stopě se cítím i docela jistě, jenže jak se snažím dostat dopředu, musím předjíždět. Každé přejetí ze stopy do stopy je doprovázeno bolestí. A před sebou vidím spoustu světlušek, tedy čelovek závodníků, které bych chtěl dojet a předjet.
Seiser Alm je obří pláň, alpská louka, ohraničená horami. Oficiální informace uvádí rozlohu 800 fotbalových hřišť. Je vidět, jak se na ní vine trasa závodu osvětlená v celé délce loučemi. Občas zahlédnu i čelo závodu. Říkám si, že tam někde je Standa. Mám trochu vztek za ten pád, ale víc a víc mě pohlcuje atmosféra závodu.
Postupně se dostávám za závodníky, které už není lehké předjet. Přemlouvám se, abych se nevezl a přeci jen se dostal dopředu. Kvůli bolesti v levé ruce nejedu tolik soupaž a častěji běžím klasiku. Ve stoupáních jsem rychlejší, na rovinách se nějak držím nebo trochu ztrácím. Při sjezdech jsem po pádu opatrnější. Sem tam mi tak někdo ujíždí, ale najdou se i větší brzdiči.
Už prakticky nepředjíždím. Jen na občerstvovacích stanicích pár lidí míjím. Doplnit energii nepotřebuji, v tomhle ohledu se cítím dobře. Jen škoda, že nedokáži zrychlit. Před cílem přibývá diváků, kteří poctivě povzbuzují. Občas jim zamávám. Už tolik nespěchám. Světlušky přede mnou jsou daleko a za sebou žádnou čelovku dlouho nevidím.
Časomíra v cíli ukazuje hodinu a devět minut. To ještě nevím, že je to téměř dvojnásobek vítězného času Standy Řezáče. Doma mě nepochválí, ale Standa je prostě Standa. Úspěšných českých závodníků je tu však více. Třetí mezi ženami končí Klára Moravcová a do desítky nejlepších se dostal i Radek Šretr. Navíc Standa Řezáč zvítězí i o den později na Dolomitenlaufu. (více zde)
