Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Z probdělé noci mě dostane jedině běh, říká patoložka Květa Pecková

Je krásná a v poslední době jí to neskutečně běhá. Na We Run Prague v roce 2012 nadělila vítězce skoro minutu a půl. A to dělá běh jen pro radost. "Je pro mě doplňkem k práci," říká patoložka Květa Pecková, dcera trojnásobné olympijské medailistky Květy Jeriové.

V práci vládne mikroskopu a pitevním nástrojům, na trati poráží soupeřky. Běžkyně Květa Pecková má za sebou úspěšnou sezonu. | foto: Natálie Benešová

Letos jste vyhrála všechny závody seriálu Run Tour. Čím to, že se vám tak daří?
Já bych řekla, že na podobné úrovni se pohybuji zhruba tři roky, akorát jsem v předešlých letech běhala spíš na dráze, takže mě nebylo tolik vidět. Letos jsem se částečně přeorientovala na silniční běhy, prodloužila své tréninkové i závodní vzdálenosti a zjistila, že právě toto mi sedí.

Vedle běhu přitom zvládáte i zaměstnání patoložky.
Priority mám nastavené takto: nejdřív práce, pak atletika, pak všechno ostatní.

Fotogalerie

Kolik času vám zbývá na tréninky?
Trénuji jednofázově, dvakrát denně pouze na soustředění, to se v pracovním režimu stíhat nedá. Na trénink chodím, jak mi zrovna vyjde čas. Pokud vím, že bych ho přes den nestihla, odtrénuji si ráno před prací, často běhám rovnou z práce, někdy po večerech.

Co vás na trénovaní baví nejvíce a co nejméně?
Baví mě to, že můžu být venku. Samozřejmě, ne vždy je to výhoda, za nepřízně počasí bych někdy také nejradši zalezla do tělocvičny. Ale většinou jsem spokojená, že se alespoň jednou denně provětrám. Na samotném trénování mám ráda i ty fáze přípravy, které ostatní moc nemilují, například podzimní část tréninku, kdy se naběhávají kilometry a trénink je mnohdy monotónní. Vyhovuje mi to proto, že jsem vytrvalkyně a tyhle tréninky mi jdou. Když se pak v závodním období začne zrychlovat, kolikrát jsem z toho nešťastná, protože rychlostní geny jsem zrovna nepodědila.

Květa Pecková

Narodila se roku 1985 v Litoměřicích a zaměřuje se ne delší tratě. "Je jasné, že jsem se narodila jako vytrvalkyně, takže své tréninkové i závodní vzdálenosti s věkem prodlužuji. Dřív jsem se tomu bránila, nechtělo se mi tolik trénovat. Ale když jsem potom zjistila, že se mi na delších tratích daří více, postoj jsem změnila. Mojí hlavní tratí je nyní 5 tisíc metrů na dráze, ale ráda bych kvalitně natrénovala i na 10 tisíc. Výhledově plánuji i půlmaraton, i když nevím, jestli to bude už v příštím roce," říká.

Největší úspěchy: mistryně ČR na 5000 m (2011,2012), halová mistryně ČR na 3000 m(2010), účast na ME družstev v Budapešti a ve Stockholmu (2010, 2011), vítězka We Run Prague (2012), vítězka závodů RunTour v Plzni, Brně, Liberci, Olomouci a Hradci Králové (2012).

Vztekáte se, když to nejde? Byl někdy moment, že jste s tím chtěla seknout?
Tohle období už mám, doufám, za sebou. Když jsem byla mladší, kolikrát jsem trénink nebo závody obrečela, ale to už mě naštěstí pustilo. Asi hlavně proto, že dříve jsem běhala spíš z povinnosti, nyní jen pro radost. Takže kdyby mě každý trénink rozčiloval, určitě bych se na to dávno vykašlala.

Rodiče mi dávali volnost

Jste dcerou velkých sportovců, vaše maminka je bývalá vynikající běžkyně na lyžích Květa Jeriová a tatínek veslař Zdeněk Pecka. Honili vás od malička hodně do sportu?
Rodiče samozřejmě chtěli, abych sportovala, ale paradoxně si moc nepřáli, abych to dělala vrcholově. Oba moc dobře věděli, jaká je to dřina a že tomu musíte obětovat opravdu hodně. Chtěli, abych sportovala ráda a sama od sebe. Nechali na mě, abych se sama rozhodla, zda budu běhat rekreačně nebo závodně. Myslím, že mě nechali jít mou vlastní cestou právě díky tomu, že toho hodně dokázali. Nepotřebovali ode mě, abych jim splnila jejich vlastní nedosažené cíle, jako to dělají jiní ambiciózní rodiče.

Takže se nikdy nestalo, že by stáli rodiče u zábradlí a řvali na vás?
To vás zklamu, to se vážně nikdy nestalo. Mamka sice fandění na závodech dost prožívá, ale vždycky jenom v dobrém, vždycky mě povzbuzuje.

Co jste jako dítě dělala za sport?
Začínala jsem s basketem, u kterého jsem ale moc dlouho nevydržela. Dále jsem se chvíli věnovala gymnastice a chodila na aerobik, asi jako každá holka v té době. Asi tři roky jsem hrála tenis. V žádném z těchto sportů jsem však nebyla příliš úspěšná. Ve třinácti letech jsem začala s atletikou, u které jsem už zůstala.

Radí vám rodiče s přípravou?
Rodiče mě v mých mládežnických letech dokonce chvíli trénovali, na mé přípravě se podílela hlavně mamka. Musím ale říct, že nám spolupráce příliš nesvědčila. Určitě ne proto, že bych našim nedůvěřovala co se odborných rad a zkušeností týče, ale měla jsem prostě v té době svá pubertální telecí léta a připadalo mi trapné rodiče poslouchat. Proto jsem po nějaké době přešla k jinému trenérovi. Dnes si samozřejmě moudré rady a připomínky ráda vyslechnu, o běhání s rodiči mluvíme často. Oba se hodně zajímají, jezdí se dívat na většinu mých závodů, což mě těší.

Jakou radu, která vás provází celý život, vám dali?
Asi se nedá vypíchnout jedna. Rodiče mě vychovali, formovali moji osobnost, převzala jsem jejich životní postoje. Neumím jednou větou říct, která jejich rada je právě ta nejdůležitější, podstatné jsou pro mě všechny dohromady.

Dával vám někdy někdo slavné rodiče "sežrat"?
Vyrůstala jsem v malém městě, kde je závist trochu víc vidět. Pamatuju si, že když jsem chodila na základní školu, což bylo relativně krátce po konci kariéry mých rodičů, většina mého okolí si myslela, že nevíme, co s penězi. Přitom v minulém režimu sportovní úspěchy rozhodně nebyly odměňovány horentními sumami. My jsme žili jako normální rodina, ale okolí to asi vnímalo jinak. Ale že mi to někdo dal vysloveně "sežrat", to bych neřekla. O dobré kamarády jsem nikdy neměla nouzi, a ti viděli, jak žijeme. O názory nepřejících jsem se nezajímala.

Festivaly nestíhám, ale víno si dám ráda

Pracujete jako patoložka, proč jste si vybrala zrovna tenhle obor?
Neděste se, nezabývám se celý den mrtvolami, hlavní náplní mé práce je sezení u mikroskopu, ne pitvání. I když i to k tomu samozřejmě patří. Hlavním úkolem patologa je stanovení diagnózy žijících pacientů.

Takže máte velkou odpovědnost.
Když má nějaký pacient například něco se střevy, podstoupí vyšetření, u kterého se mu kousíček toho střeva odebere, třeba jen pár milimetrů velký tkáňový vzorek, který se pošle na patologii. Zde se z něho zhotoví histologický preparát, který potom zkoumá patolog pod mikroskopem. Ten je podle té mikroskopické struktury schopen zjistit, jestli tam je například zánět nebo nádor, dále dokáže přesně určit typ nádoru. Podle toho se potom samozřejmě odvíjí léčba pacienta.

Říkala jste, že po práci následuje běhání, zbývá čas i na něco jiného?
Nemám žádné neobvyklé koníčky. Asi jako všichni si ráda pustím dobrý film, hodně ráda čtu. Ale s oblibou taky vařím a peču. Ne však pro sebe, sebe vždycky odbydu. Ale pokud má někdo přijít na návštěvu, dělá mi radost připravit něco dobrého.

Kolik vám denně běhání zabere?
Samotné běhání trvá kolem hodiny a půl. Pak samozřejmě ještě musím věnovat nějaký čas regeneraci a cvičení, pravidelně jezdím k fyzioterapeutovi. Takže mi atletika se vším všudy zabere téměř všechen volný čas. Ale říkám téměř, všechno jí určitě neobětuji. Já beru běhání jako doplněk  k práci, dříve ke studiu. Samozřejmě si nemůžu dovolit jet na čtyřdenní festival a tam hýřit a netrénovat. Ale neřekla bych, že tohle je zrovna něco, bez čeho bych nemohla být. Občasné hospody s kamarády a moje oblíbené víno si dopřávám, samozřejmě v rozumné míře.

Ani jednou za čas to nepřeženete?
Ale to víte, občas se stane, že tu rozumnou míru právě neodhadnu nebo odhadnout nechci.

Ženské osobnosti na Xman.cz

Na Xman.cz budeme zpovídat ženy, která nás něčím zaujaly. Máte-li tip na zajímavé osobnosti, napište nám na e-mail redakce@xman.cz.

Jak se z toho pak dostáváte?
Běháním. Na trénink jdu druhý den vždycky. I když bývá bolavější než obvykle, po něm je mi vždycky dobře. Takže ano, u mě funguje běh.

A co strava? Při ní hřešíte?
To já si zase zhřeším docela často a ráda. Spíše je méně těch dnů, kdy si nezahřeším. Mám docela velký výdej energie, takže kalorie opravdu počítat nemusím. Mám ráda všechno, v čem je čokoláda a jsem jí schopná sníst opravdu hodně. V tom jsem dobrá.

Téměř závislost

Proč vlastně běháte? Co vám to dává?
Běhání je můj životní styl. Dává mi to skvělý pocit, který se po tréninku dostaví, kondici, díky které se cítím dobře, skvělé kamarády, kterých mám v atletických kruzích spoustu. Dává to mému dni i životu určitý řád. Když jsem jako dítě s atletikou začínala, byla pro mě chození na tréninky povinnost. Nikdy bych nevěřila, že mě to začne tolik bavit a z běhání se stane pomalu závislost.

Jaký je váš běžecký sen? Ale životní?
Běžecký je úplně prostý: chci hlavně vydržet zdravá, chci, aby mě stále běhání bavilo. Pokud bude fungovat tohle, ráda bych se samozřejmě pořád zlepšovala. A životní je analogický tomu běžeckému: zdraví, radost ze života a vědomí, že můj život někam směřuje, že má smysl.

Kdybych vám nabídla, že vás vezmu na půl roku do Karibiku jen tak lenošit, vydržíte to? Nebo vás budou po pád hodinách svrbět nohy?
Půl roku se někde válet bych asi vážně nevydržela. Karibik sice dobrý, ale pokud bych se tam nemohla pohnout, tak to pro mě není za odměnu, ale spíš za trest. Samozřejmě, že občas mám dny, kdy také nedělám vůbec nic a je mi zatěžko i natáhnout se pro ovladač. Ale moc dlouho mi to většinou nevydrží, řádově pár dní.

Hodně z nás v práci převážně sedí. Poraďte našim čtenářům, jak se dostat do lepší formy.
Když člověk celý den sedí, může po práci v klidu vyběhnout, protože má odpočinuté nohy. Běhání jde s pracovním režimem dohromady asi nejlépe, zabere vám nejmíň času, je nejefektivnější a v neposlední řadě také nejlevnější. Důležitá je pravidelnost a doba zatížení. Běhat alespoň třikrát v týdnu minimálně půl hodiny. Samozřejmě, že člověk, který nikdy neběhal a má nadváhu, nemůže jen tak z voleje na půl hodiny vyběhnout. U těchto lidí je lépe začít nejdříve s chůzí, ta je šetrnější pro klouby a člověk u ní taky zhubne. Po nějaké době můžete zařadit indiánský běh, to znamená střídání běhu a chůze.

A ti pokročilejší?
Tak tam rovnou samotný běh.

Mnohým přijde běhání fádní, nudné.
Většina lidí si totiž běhání představuje jako souvislý pomalý běh celou dobu ve stejném tempu. Trénink se dá ale zpestřit mnoha způsoby. Dají se zařadit například opakované kratší úseky s krátkou pauzou, opakované výběhy kopců nebo schodů. Není pravda, že to jsou tréninky jenom pro profesionální běžce, tuhle pestrost si může dopřát i rekreační sportovec. Běhání ho potom bude více bavit. Navíc tyto tréninky většinou trvají déle, než se nadějete, je hodina pryč a tím se zvyšuje efekt pohybu.

Autoři:


  • tisknout
  • sdílet
  • máte tip?


Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.