Nebudu nikoho napínat. Test potvrdil, či spíše prohloubil přesvědčení, že to je ten nejšílenější sport. Už jsem jezdil na dlouhých nožích jako Sáblíková, sjížděl jsem dva dny před závodem sjezdovou trať v Kitzbuhelu nebo skákal s padákem z letadla.
Proti biatlonu je to všechno legrace. A to mám ještě výhodu, že jsem na běžkách kdysi závodil. Nebylo to ovšem nic platné. Člověk brzy zjistí, že závody na běžkách a biatlon jsou od sebe tak daleko jako Karpaty a Ural.
V čem je problém? V absolutní protichůdnosti obou disciplín. Atlet jede téměř na plné pecky, aby dojel co nejdříve na střelnici. Tam se s tepem 170 za minutu zastaví, zkamení a bleskově nasází všech pět ran. Tedy takhle to vypadá, když se závod podaří Bjorndalenovi nebo Vítkové.
A takhle to vypadá u mě: Objíždím v rozumném tréninkovém tempu dvě kolečka na slavném, ale tentokrát zcela prázdném stadionu v Antholzi a mířím na střelnici. Mimochodem jet s puškou na zádech je to nejmenší. Horší už je ji rychle sundat a pak nandat.
Jdu frajersky rovnou na stojku. Podmínky nejsou špatné, ani ideální, trochu fouká zleva. Odhodím pod sebe hůlky, shodím flintu, zapřu se, zkamením a nasázím to tam. Nic. Ani trefa.
Můj kouč Willi Messner, bývalý jihotyrolský závodník, nehne brvou. „Tak to bychom měli. Teď začneme pěkně od začátku. Střelbou vleže,“ říká. Učím se správnou pozici. Zaprvé, biatlonista nikdy neleží úplně souměrně čelem ke střelnici. Nohy jsou do široka roztažené kvůli stabilitě, ale navíc vychýlené doleva (u praváka). Pro usnadnění mi Willi na začátek podsouvá pod hlaveň dřevěný špalík. „Zacílíš, nadechneš se, vydechneš a vystřelíš. Pak natáhneš a znovu. Hezky rytmicky, žádné rychlé, trhané pohyby. Pěkně v klidu, vláčně,“ vysvětluje.
Zasunuji zásobník, zamířím a pálím. Dávám čtyři z pěti. To by šlo. Vtip je ovšem v tom, že se špalkem pod hlavní to není biatlon. Když vzápětí zkouším střelbu s podporou vlastní ruky, je to najednou o něčem jiném. Udržet hlaveň je těžší. Mnohem těžší. Dávám se štěstím tři z pěti a trvá mi tři minuty.
Mini kurz biatlonuMini kurz biatlonu se zkušeným odborníkem v Antholzi / Anterselvě si může zařídit každý příchozí. Hodina na osobu stojí 45 eur, každý další platí 15. Nebo ho lze naplánovat dopředu v rámci balíčku SKIDO, který organizují v nedalekém Welsbergu, a zařadit do týdenního programu. Příjezd do krásného vysokohorského areálu je nejlepší od Brunecku, autem to trvá asi 30 minut. Více na: www.langlauf-antholz.it, info@langlauf-antholz.it, www.skido.it |
Teď stojka. Oproti střelbě vleže je to vlastně jiná disciplína. Střílí se sice do větších terčů, ale: „Hlaveň ve stoje nemůžeš nikdy úplně zafixovat, i když se hezky prolomíš a zapíchneš loket do boku, abys měl co nejlepší oporu. Malorážku stejně neudržíš. Hlaveň se pořád hýbe a ty musíš vystřelit v okamžiku, kdy ti jde jakoby na terč,“ snaží se mi složitou techniku palby ve stoje vysvětlit Willi. „Proto se střílí relativně rychle a rytmicky. Čím déle budeš mířit, tím to bude horší,“ říká.
A k tomu to dýchání. Někteří světoví biatlonisté dýchají jinak vleže a jinak při stojce. Třeba Bjorndalen dýchá vleže hrudníkem, ale při stojce do břicha, dozvídám se od odborníka.
Zkouším znovu, tentokrát poučen, nasázet při stojce všech pět. Prásk, prásk, prásk... Zas ani zásah. Zejména levá ruka, která drží hlaveň přitom začíná po několika vteřinách bolet a dostává křeč, za dalších pár sekund se přidává rameno, krk, záda a vlastně celé tělo. Tortura. A to jsem v tomto případě před střelbou neběžel.
Největší biatlonová katastrofa je naštěstí u konce. Ego je na maděru. Dámy Soukalová, Vítková, pánové Bjorndalene, Moravče, Soukupe… hluboce smekám. Jste kouzelníci.
