Na hlavě mám helmu integrálku, na těle chráničový krunýř, nechybí ani chrániče kolen a holení a rukavice. Se vším tím vybavením si připadám trochu jako robocop. Jsem splavená, a to jsem ještě ani nevyjela. Nicméně bez toho bych si do bikeparku Mottolino v Livignu netroufla. A samozřejmě ani bez speciálního kola. Jako první mám v plánu, jak jinak, nejlehčí modrou trasu s příhodným názvem Take it easy.
Čekají mě zhruba čtyři kilometry po loukách, částečně i v lese. Převýšení zhruba 600 metrů.
Chytám pevně řídítka a prsty pokládám zároveň i na brzdy. To je při downhillu nejspíš ta nejdůležitější zásada. „Prsty na brzdách musíš mít celou dobu. Ideální je, když je držíš vždycky jenom ukazováčkem, maximálně dvěma prsty,“ vysvětlují mi kluci z týmu zkušených bikerů Trail Busters. To aby člověk třímal řídítka skutečně pevně a mohl s nimi dobře manipulovat.
Nohy pokládám doprostřed pedálů a hurá na to. Během sjezdů budu muset pracovat s těžištěm, tělo tlačit dozadu, za sedlo, v zatáčkách zase spíš dolů.
Modrá trasa vede úplně napravo svahu, cestička se klikatí po louce, sklon není ani moc prudký. Mile mě překvapuje, že je na stezce minimum překážek, skoro žádné kameny, později v lese jen musím sem tam přejet kořen. Samozřejmě, na červených a černých stezkách už je to jiné. „To je specifikum downhillové jízdy, jezdíte po stezkách s přírodními překážkami. Neodstraňují se, patří sem,“ prozrazuje mi později Alessia Galli z bikeparku Mottolino.
Bikepark MottolinoMá dvanáct tras tří různých obtížností, značeny jsou barvami stejně jako sjezdovky. Lanovka se nachází nedaleko centra Livigna, přesná adresa je Via Bondi 473. Za méně než deset minut vás vyveze do nadmořské výšky 2 400 metrů, v letní sezoně je v provozu od 13. června do 20. září denně 9 do 17 hodin. Celodenní pas vyjde dospělého na 29 eur, pětidenní na 79 eur. Více informací na www.mottolino.com |
Pro začátečníka je tedy plán jasný: nejprve dá modrou stezku, když se začne cítit jistější v kramflecích, může zkusit červenou bez překážek, pak může pokračovat na červenou s překážkami. „V současné chvíli tady máme dvanáct tras, modrá je jen jedna. Ale i mezi červenými jsou některé jednodušší,“ ujišťuje Alessia. Nejtěžší černá už je pouze pro experty.
Já jsem ale zatím stále na modré. Začátek je opravdu na rozjetí. Žádný prudký sklon, občas je sice na stezce hup, ale pokud si nechcete s kolem nadskočit, v pohodě se mu vyhnete nebo ho malou rychlostí bez problémů přejedete.
Cesty jsou přehledně značené, jen při křížení se stezkou jiné barvy si musíte dát pozor na rychlejší bikery. A to jsou v mém případě vlastně všichni. Naštěstí na modré nikdo není a většinu času se nemusím stresovat tím, že bych někoho zdržovala. Jedu si pohodově svým tempem, mám radost z toho, že cestu zatím zvládám bez větších obtíží. Jen jednou zavadím nohou o travnatý drn, což mě trochu rozhodí.
Až když se cesta noří do lesa, trochu se ztíží. Občas se objeví kořen, místy je i větší sklon. „Cože, takhle prudký svah?“ projede mi najednou hlavou při pohledu před sebe. Sundám nohy z pedálů a pozorně místo prohlížím. Nasednout se mi v tomhle místě už nepodaří. Holt to znovu zkusím při další jízdě.
Po prudší pasáži se náročnost zase zmírní. Občas je třeba přejet lávku, občas se cesta klikatí, ale není to nic, co by člověk nezvládl. Při výjezdu zpět na louku mě překvapí další prudší místo, které zase sejdu. Nevadí, vždyť je to teprve první jízda. A před sebou mám celé dopoledne.
Po přejezdu louky po dřevěném můstku se trasa stáčí zase do lesa. Pohled dolů ze svahu napovídá, že se blížím do cíle. Ještě jednou se leknu při pohledu na kopeček přede mnou a raději z kola slezu, ale pak už vjíždím do závěrečné pasáže na louce nad nástupní stanicí lanovky. Mám to za sebou! A ani to moc nebolelo, cítím se bezpečně. „Úrazů tady moc není. Občas se stane, že lidé nedokážou odhadnout svoje schopnosti, například na umělých skokových překážkách,“ líčí Alessia Galli a dodává, že kolo (na rozdíl třeba od lyží) k vám není tak úplně „přirostlé“. Pokud si to neuvědomujete, stačí, když malinko zafouká vítr, a rozhodí vás to.
LivignoDo Livigna přijíždí během léta hodně cyklistů. Možnosti se tu nabízí i pěším, vybrat je možné od jednoduchých rodinných cest až pro trasy, které obsahují i pasáže s takzvanými zajištěnými cestami, tedy cesty vybavené fixními lany, železnými stupačkami a dalšími pomůckami. Milovníci adrenalinu rádi míří do lanového Larix parku. Více na www.jedudolivigna.cz. |
Když zvládnu podruhé modrou, nechávám se vyhecovat i na lehčí červenou - EAS 23. Horní pasáž mi trochu zabrat dává, objevuje se pocit nejistoty, ale časem se to srovná. Pomáhá mi k tomu další bikerská rada. Je dobré dívat se kousek před sebe na cestu, ne přímo na své kolo. Dobrý fígl pro psychiku, usmívám se v duchu. Prý by pomohlo i trochu zrychlit, některé pasáže se pak (paradoxně) projíždějí lépe. Ale to mi obavy nedovolují.
Ve spodní pasáži už musím uhýbat rychlejším sjezdařům, nicméně tuto červenou zvládám taky. A později ještě jednu červenou - Stoner. Příště už však radši volím osvědčenou lehčí trasu. Během dvou a půl hodin zvládám pět jízd. Přiznám se, že mi to bohatě stačí. Únava se hlásí, i když člověk jede „jen“ z kopce. Ale stálo to za to.
Bikepark Mottolino funguje už deset let, návštěvnost každoročně roste. Nepřijíždějí sem jen Italové, uslyšíte tu i němčinu a v posledních letech přibývá také bikerů z Česka nebo Polska. A věk? „Jeden náš pravidelný návštěvník je ročník narození 1939,“ směje se Alessia Galli. A výjimkou tu nejsou ani čtyřleté či pětileté děti.
