Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zemřel nenapravitelný útěkář z nacistických táborů Bill Ash

aktualizováno 
Byl to tulák, nájemný boxer, protinacistický rváč, excelentní student, pilot, ale především nezdolný útěkář z nacistických zajateckých táborů. Kopal tunely, schovával se na latrínách, prosmýkával se v přestrojení. William Ash měl velmi pestrý život. Zemřel 26. dubna ve věku 96 let.

Jako letec se stal Ash symbolem vojenské pomoci Evropě. Tady je na propagandistickém snímku se samotným kanadským premiérem Mackenzie Kingem. (1941) | foto: archiv Bantam

Jeho útěkářské pokusy byly jako narážení hlavou do zdi. Až na ten poslední nikdy neskončily úspěchem, vždy po nich následovala samotka, ale nikdy ho od dalšího neodradila. Měl se svými druhy dobrý důvod, proč to nevzdávat. "Věděli jsme, že čím víc stráží na sebe budeme vázat, tím méně mužů budou moci postavit proti našim, až nakonec přijde den D. A taky vždycky existovala nepatrná šance, že se dostaneme na svobodu," vysvětlil později.

A také fungoval pocit hrozící možné popravy, který problémy spojené s útěkem relativizoval a dodával riskantním a fantaskním pokusům křídla odvahy. Tu měl však Bill Ash vždycky. Musel mít, protože na rozdíl od ctihodných vojenských spoluvězňů z vysokých britských kruhů vyrůstal na opačném pólu společnosti.

Na dně společnosti

Narodil se v roce 1917 v texaské rodině neúspěšného podomního obchodníka, která se neustále napůl zmítala v chudobě, a musel od klukovských let pomáhat. Prodával dům od domu časopisy a dělal spoustu dalších mizerných prací. Přicházel o iluze a uvykal nejistotě. Když si ušetřil 200 dolarů na studia, přesvědčil jej v roce 1929 rodinný přítel, aby si peníze uložil ve formě akcií. Týden poté se odehrál velký burzovní krach a Bill o všechny úspory přišel. Byla to ztráta, která ho přivedla ke kritice kapitalismu, líčil později.

Nakonec si vzdělání vydobyl. Texaskou univerzitu vystudoval jako excelentní student, práce, které psal za líné či hloupé spolužáky z bohatých rodin, mu vynesly nejen peníze na přežití, ale zdokonalil si navíc i autorské dovednosti.

Jenže diplom ze svobodných umění v éře Velké deprese k zajištění existence nepomohl. Přidal se proto k oceánu dalších mužů, kteří křižovali středozápad ve vlacích jako hoboes, migrující dělníci. Kde mohl, nechal se najímat na krátkodobé práce a nebyl vybíravý. Živil se jako profesionální boxer či jako obsluha hotelového výtahu. Když jej tam jako svého někdejšího výtečného studenta potkal šokovaný profesor, odpověděl Ash: "Ale ano, říkal jsem šéfům, že mám univerzitní diplom, ale rozhodli se být benevolentní a přehlédnout to." Smysl pro humor mu nescházel ani v nejtěžších chvílích.

Také se vyjasňovaly jeho společenské postoje, pral se s americkými nácky, a když vypukla revoluce a občanská válka ve Španělsku, při níž se demokratické mocnosti rozhodly antifašistům proti Frankovi nepomoci, chystal se tam odjet s dalšími antifašistickými dobrovolníky.

Hlučný Američan v Paříži

Nakonec se přidal do boje až o tři roky později. Protože však Amerika po vypuknutí druhé světové války zachovávala neutralitu, odjel do Kanady, kde se zapsal do tamních královských vzdušných sil. "Snažil jsem se jim vysvětlit, že nejsem ani tak pro krále Jiřího jako spíše proti Hitlerovi," upřesňoval své pohnutky. "Ale nezdálo se, že by je to nějak zvlášť zajímalo."

V roce 1941 už byl v Anglii, svým letounem kryl lodní zásobování přes Lamanšský kanál a bombardéry, ale jeho nejskvělejší válečná čísla měla teprve přijít. Nejprve musel padnout do zajetí.

Došlo k tomu na jaře 1942. Stroj měl provrtaný kulkami a tlačítko palubního kulometu bylo zaseknuté. Do konce života si prý pamatoval, jak ho pořád marně mačkal a aspoň křičel "Bang! Bang!". Nakonec nouzově přistál na francouzském území a s pomocí hnutí odporu se dostal až do Paříže.

Pokud čekáte, že se stáhl do ilegality v podzemí, pletete se. Fanfarónsky chodil po městě jako americký turista, navštěvoval galerie, dopřával si lázně, až jej gestapo lapilo a mučilo. Ale přece jen měl štěstí. Těsně před popravou ho z gestapáckých rukou vysekal důstojník Luftwaffe, který se bál, že by jeho zabití mohlo vyvolat odplatu na zatčených německých pilotech ve Velké Británii.

Ash putoval do Stalag Luft III, zajateckého tábora spravovaného německými vzdušnými silami v dnešním Polsku. A tam začala jeho velká jízda.

Jako hrát Monopoly, jen je u toho víc šrámů

Poprvé se pokusil o útěk s Britem Paddym Barthroppem. Schovali se do kanálu, kudy odtékala voda ze sprch, a leželi v něm několik dnů, aby pozornost stráží opadla. Živili se přitom vlastní směsí z čokolády, sušeného ovoce a ovsa. Když je nacisté objevili, vylezli s černými tvářemi, pomazanými svou výživnou smíchaninou. Nechtěli totiž, aby se její tajemství dostalo ostraze do rukou.

Velký útěk

Právě Bill Ash měl být jedním ze zajatců, kteří se stali předobrazem pro postavu Virgila Hiltse, kterou ve snímku Velký útěk z roku 1963 ztvárnil Steve McQueen. Ash sám podobná srovnání odmítal. "Hilts byl zábavný, ale fiktivní hrdina. My, co jsme se útěků dopouštěli, jsme bohužel neměli nikdy k pomoci motorku," říkal s odkazem na filmovou scénu, v níž McQueen prchá před německými vojáky na ukradeném motocyklu.

Nejen s Paddym se snažil prchnout ještě mnohokrát. Nejzvučnější renomé mu bezpochyby vynesly jeho tunelové útěky, zejména onen z tábora Oflag XXI-B v říjnu 1942. Byl to sice tábor pro recidivisty-útěkáře, paradoxně však prý po hned svém příjezdu cítil, že se ocitl v "útěkářském ráji". Ostrahu tam totiž tvořili packalové z řad wehrmachtu, invalidé, staří vysloužilci či nijak agilní lajdáci, co se snažili za každou cenu ulít z fronty, prostě žádní odborníci.

Ash a další vykopali několik stovek metrů dlouhý tunel z latrín až za plot tábora, jímž odešlo třicet vězňů. Rozprchli se pak po celé zemi, ale ve štvanici je tisíce vojáků všechny pochytaly. Ashe také. A zase následoval převoz do Stalag Luft III a temná samotka o chlebu a vodě. Nestěžoval si však. "Bylo to jako vrátit se na políčko Start, když hrajete Monopoly," uvedl. "Jen jste u toho měli víc modřin."

Vracel se mockrát, ale mnohokrát také ochutnal svobodnější vzduch na útěku. Povedlo se mu zdolat třímetrovou zeď s ostnatým drátem, vyměnit si dokumenty s jedním z vězňů a odjet ze Stalag Luft III s transportem do tábora v Litvě, kde čekal lepší podmínky pro svou kariéru. A opravdu, z litevského zajetí se tunelem prokopal ven a v přestrojení za rolníka prokličkoval až na baltské pobřeží, ale aura smolaře jej nepopustila ani tam. Protože byl příliš slabý na to, aby dotlačil loď, kterou našel, do moře, požádal o pomoc dva muže, kteří tam okopávali záhon zelí. Chyba. Ukázalo se, že to byli němečtí vojáci.

Putoval na gestapo, a když se z otisků prstů zjistilo, jak rozsáhlé je jeho útěkářské portfolio, čekal prakticky jen na popravu. Ale i tehdy se nakonec zázrakem dostal zpět do Stalag Luft III.

V samotce tam hnil, když jeho druzi provedli v březnu 1944 "Velký útěk", při němž se dostalo na svobodu 76 zajatců. Nejspíš mu to zachránilo život, protože z okupované Evropy se tehdy povedlo dostat jen třem z nich a padesát jich bylo na Hitlerův rozkaz pro výstrahu popraveno.

V nebezpečných Monopolech to Ashovi po třinácti pokusech vyšlo až v době, kdy už druhá světová válka dohasínala. Na svobodu se dostal po nekonečně dlouhém, úmorném pochodu sněhem.

Recept na úspěch? Vykopejte díru a čekejte

Protože jej vstup do kanadské armády připravil o americké občanství, rozhodl se usadit v Londýně, kde dostal za válečné aktivity Řád britského impéria. Vystudoval politologii, filozofii a ekonomii na Oxfordu a jako zaměstnanec BBC odjel do Indie, kde tamní socialistické politické směry dokončily to, co začala zkušenost Velké deprese.

Zpět do Londýna se vrací jako přesvědčený stoupenec rigidního marxismu. Je plný politických aktivit, skandalizuje pravičáky a věnuje se pouličnímu boji proti britským fašistům, a to je pro jeho zaměstnavatele příliš. Dostává z BBC padáka a živí se jako scénárista na volné noze, píše knihy.

Je přílišným individualistou a svérázem i pro Komunistickou stranu Velké Británie. Když jej koncem šedesátých let odmítne za člena, zakládá vlastní komunistickou stranu a po celá sedmdesátá léta edituje její noviny. Kromě toho je po dvě desetiletí také předsedou britského spisovatelského klubu, pracuje jako literární manažer divadla Soho, jeho text Jak psát rozhlasové drama se stal klasikou.

V roce 2005 vydává knihu Pod ostnatým drátem, v níž s irským spisovatelem Brendanem Foleym popisuje své zajatecké eskapády. "Vždycky, když jsem dělal výzkum k věcem, které si pamatoval jen zpola, se ukázalo, že byly ještě víc vzrušující a že Bill svou roli obvykle bagatelizoval," líčí Foley.

Popularitu, kterou mu kniha vynesla, si Ash užíval i proto, že jeho někdejšího zaměstnavatele, který ho kvůli politice vyrazil, donutila dávat mu zase prostor. Skromnost a humor si však uchoval. Když se jej ptali na tajemství jeho úspěchu, který se nakonec dostavil, odpovídal: "Všechno, co musíte udělat, je vykopat díru a tak šedesát let čekat."

Autoři: ,




Adria SONIC PLUS I600 SP_150PS_6MT
Adria SONIC PLUS I600 SP_150PS_6MT

r.v. 2016, naj. 2 km, diesel, servisní kniha
1 995 290 Kč (s DPH)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.