Podprsenka Eleny Bodnarové sklidila smích, organizátoři Ig Nobel Prize však zdůrazňují, že i tento nápad jde dobrým směrem. | foto: Profimedia.cz

Bizarní věda dala světu i podprsenku, která se stane respirátorem

  • 6
Zůstává nad nimi rozum stát. Jsou produktem dobrých úmyslů, absurdní umanutosti, ale i vědecké sebeironie a humoru. Představujeme vám další bizarní vědecké studie.

Podprsenka, která má zachraňovat životy

Hlavní funkce onoho kusu šatníku z dílny paní Eleny Bodnarové je konvenční. Poskytovat oporu ňadrům. Jenže pozor, v případě nutnosti, konkrétně chemického útoku či katastrofy, se nenápadná podprsenka změní ve dva respirátory. Jeden použije sama její majitelka, druhým může zachránit život bližnímu.

Bodnarová byla za svůj vynález počastována cenou Ig Nobel Prize, která je tak trochu parodií skutečných nobelovek, ale leckdy ukazuje, že i vědecké práce, které se na první pohled jeví jako přihlouplé, mohou otevírat dveře k něčemu, co dá lidstvu prospěch.

Sama Bodnarová si je jistá, že její vynález může zachránit životy. „Možná to nezní úplně seriózně, ale kdyby se odehrál v Dánsku plynový útok, byli bychom velmi šťastní, kdybychom pár takových podprsenek měli,“ uvedla v roce 2009 v Dánsku, kde si rozpustilou cenu přebírala.

A v každém případě stál na počátku jejího úsilí, jehož výsledek má podobu dvou košíčků, velmi silný motiv. Pracovala totiž jako lékařka na Ukrajině, kde se starala o převoz a léčbu dětí postižených černobylskou havárií. To od oné doby ji začala trápit myšlenka, jak lidi co nejlépe připravit na podobnou katastrofu.

V současné době spolupracuje se Světovou zdravotnickou organizací a Mezinárodní agenturou pro atomovou energii.

Pivní lahev může rozbít lebku

Mezi laureáty ceny Ig Nobel Prize se probojoval i Stephan Bolliger z Bernské univerzity a jeho tři kolegové. Jejich studie přinesla dramatický, výhružný a informativní závěr: „Pivní lahve mohou zlomit lidskou lebku, a proto sloužit jako nebezpečný nástroj ve fyzické rozepři.“

Seriál o bizarních výzkumech

Téma jejich práce bylo přitom ještě detailnější. Vědce zajímalo, zda jsou pevnější, a tedy nebezpečnější prázdné pivní lahve, nebo plné. K ruce si vzali „standardní půllitrové lahve“, jak popisují ve výtahu ze své práce, a zkoumali jejich destruktivní účinky.

Seznali, že frakturu dokážou způsobit lahve v obojím stavu, plné i vypité. „Prázdné jsou však o něco pevnější,“ uvedl Bolliger. „A je to proto, že tlak piva, podpořený nasycením oxidem uhličitým, vede k tomu, že se lahev rozbije rychleji.“

Padesát let disciplinovaného prokřupávání

Výzkum dalšího z laureátů trval plných padesát let a vědec jím riskoval vlastní zdraví. I on měl silné důvody, mluví o nich, striktně vědeckým jazykem, v dopisu odbornému magazínu Arthritis & Rheumatism v roce 1998. „Během autorova dětství jej mnohé autority, patřila k nim jeho matka, mnoho tet a později tchyně, informovaly, že prokřupáváním kloubů si způsobí artritidu prstů,“ uvádí Donald L. Unger a vysvětluje, že se stanoviska dotyčných autorit rozhodně nebral na lehkou váhu: „Aby přesnost této hypotézy autor prověřil, podstoupil následující studii.“

Onen experiment mu opravdu zabral padesát let. Během nich si systematicky prokřupával, přinejmenším dvakrát denně, klouby na levé ruce – celkem to obnášelo přes 36 500 prokřupnutí. A pouze na levé, pravé byla vyhrazena úloha „kontrolní skupiny“. Vyžadovalo to disciplínu, jeho kolega Robert L. Swezey, který v odborném tisku jeho výzkum recenzoval a který provedl jediný obdobný výzkum šestadvacet let před Ungerem, ostatně oceňuje „ohromující sebekontrolu“ autora experimentu.

A závěr? Artritida se nedostavila. „Prokřupávání prstů po padesát let trvající kontrolované studii o jednom účastníkovi k artritidě nevedlo. Zatímco by potvrzení tohoto výsledku vyžadovalo větší pokusnou skupinu, tyto předběžné závěry naznačují nedostatek souvztažnosti mezi prokřupáváním a rozvinutím artritidy kloubů,“ odsekává s evidentním uspokojením nad vyvrácením matčiných výtek Unger.

Svým kouskem se uznávaný vědec, mezi jinými někdejší prezident Americké akademie alergie, astmatu a imunologie, očividně dobře bavil. „Tyto výsledky zpochybňují i další rodičovská stanoviska, jako je například význam konzumace špenátu,“ uvádí.

Připouští, že po více než čtyřiceti studiích, jichž byl autorem, je zvláštní, že se stal „slavným“ díky této hlouposti. Měl však jasno: většina náhrobních kamenů je děsně nudná. Ten jeho bude hlásat: Zde leží Don Unger, který si nakonec přece jen přestal prokřupávat klouby.