Jsme sice zároveň i třetí od konce, protože tandemů létalo na mistrovství republiky jenom pět, ale stejně máme důvod, proč protáhnout závěrečný večírek v bulharském Sopotu až do svítání.
Dokud ještě vládneme jazykem, každému vyprávíme o posledním letu. Dnes to totiž bylo dramatické.
Dva dny pršelo a nemohlo se létat, takže jsme byli na startovní louce nadržení.
"Poletíme ostře, musíme stát na bedně," burcuje Jindra, čímž mi nenápadně naznačí, abych nezapomněl na kinedryl.
V jednu hodinu se ozve známý povel "Startovní okno otevřeno" a už v téhle chvíli začíná rodeo. Najednou se neustále někdo rozebíhá a dokud se mu nerozevře padák, bezhlavě sprintuje z kopce. Někdy stačí čtyři kroky, jindy je jich třeba dvacet, a v takovém případě po sobě závodníci šlapou.
Na tenhle chaos si pořád nemůžu zvyknout, tak radši čekáme, dokud nejsou ostatní ve vzduchu. V klidu si dojdeme na záchod, sníme tyčinku, já se pokřižuju. "Jdeme na věc," řekne pak konečně Jindra. Všechno klapne, jsme ve vzduchu, ale já si uvědomuju dvě nepříjemné věci.
Po dešti je v oblacích opravdu studený vítr, dvě trička a větrovka mě neochrání. Co je však horší – my klesáme! Start byl ve čtrnácti stech metrech, ale po dvou minutách jsme ve třinácti stech, potom ve dvanácti...
Tak tohle ne, říkám si. Takhle jsem si svůj poslední životní let nepředstavoval.
Jindra nadává a zoufale krouží nad kopci. Hledá stoupák, který by nás vrátil do hry. Pokud by ho v příštích deseti minutách nenašel, změníme se v rekreanty, kteří jen dokloužou do údolí.
Dobře se rozběhnout je základ.
"Konečně, tenhle je náš," hlásí Jindra, a ani by nemusel, protože přístroj na pultíku přede mnou nadšeně pípá. "Našli jste proud vzduchu, který vás zvedá o pět metrů za vteřinu!" Tím pádem stačí dvě minuty, abychom byli nad nejvyšším štítem a mohli vystartovat na trať.
"Támhle někdo hodil záložku," ukazuje Jindra do kaňonu pod námi. Na zalesněnou skálu tam padá jeden ze závodníků, který nezvládl řízení. Nad sebou má bílý padáček a vypadá jak bezmocné kyvadlo. Bude sice potlučený, ale za chvíli oznámí do vysílačky, že přežil.
Podmínky jsou nejhorší za celé mistrovství, kolem nás fučí, dostáváme se do turbulencí. Někdy raději opustíme výhodný stoupák, protože to v něm s padákem hází a trhá, až se chce zvracet i zkušenému Jindrovi. "Radši mizíme," říká. "Když jsem si tandem kupoval, svatosvatě jsem slíbil, že na něm nikoho nezabiju."
Ty bláho, my to dali!
Na trati je několik kružnic, které musí závodníci povinně protnout. Mají poloměr 400 metrů a když se nad ně dostaneme, navigace zabzučí, že máme splněno, že nám naskočily prémiové body.
První kružnici zvládneme, ale potřebovali bychom nutně dorazit i na druhou, která je od ní dvacet kilometrů daleko. Když se to povede, medaile je jistá. Jenomže problém – jsme nízko, v tisíci metrech, a lepší to už nebude, protože teď musíme letět nad údolím. Pokud se nám stoupáky hledaly těžko v horách, tady je nenajdeme vůbec. Hnijeme. Už jenom klesáme a jsme z toho lehce hysteričtí.
"Kolik ještě zbývá na ten podělanej otočňák?" řvu na Jindru. Podívá se na navigaci. "Pět kilometrů."
O třetím soutěžním dnu se každý snažil vylepšit si bilanci.
Teď už jsme tak nízko nad zemí, že skoro kopeme do šišek. "Dá se to zvládnout?" Jindra netuší.
Natahuje náš let, jak jen může. Dnes je jedno, kde přistaneme, ať je to klidně na šutrech. Ale ať je to co nejdál! Slalomujeme mezi komíny v městečku Sopot, za posledním domem už přistát prostě musíme. "Zvedni nohy," přikazuje Jindra, a potom, bum, válíme se po sobě v nějakém strništi. Naštvaní, že jsme to nezvládli. "Jsi celej?" stačí se zeptat Jindra, ale já už nestačím odpovědět, protože se ozve zabzučení: "Právě jste se dostali do kružnice, máte prémiové body."
Nechápavě se po sobě podíváme, potom si plácneme. "Ty bláho, my to asi dali, nebo co."
Když se večer rozhodčí podívají na údaje o našem letu do počítače, potvrdí nám to. Prý o deset metrů. Takový kousek rozhodl o tom, že jsme bezpečně bronzoví.
Ukončuji kariéru
Na slavnostním večírku v restauraci jménem Čičovec si uvědomím, že asi nikdo neumí oslavovat tak divoce, vesele a vytrvale jako padáčkáři. Snad jenom horolezci. Chlapi tancují do půl těla a holky jdou o půlnoci do podprsenek, svršky naházené na střeše. Dýdžej hraje tak dobře, že by ho měli naklonovat. Ještě nikdy jsem neslyšel balkánskou dechovku kombinovanou s pychotrance…
Dvacetiletí tu tykají šedesátiletým, mistři si povídají s nýmandy.
Renča Kuhnová, česká mistryně v paraglidingu
David Ohlídal to všem nandal v kategorii mužů.
I já se zakecám s novými šampiony. Mezi ženami vyhrála Renča Kuhnová, a tak se ptám, kdy jí bylo na padáku nejhůř. "V Brazílii. Rozkopla jsem tam elektrické dráty, ta šleha mi dost popálila nohy. Ale v Ostravě mají dobrou plastiku, takže mi dali kůži do pořádku..."
V chlapech zvítězil David Ohlídal, a toho se naopak zeptám, kdy zažil nejkrásnější let. "Na závodech v Indii se ke mně ve vzduchu připojilo snad dvě stě obrovských orlosupů a hodinu se se mnou točili v jednom stoupáku. Nádhera."
Když pak hraje poslední dýdžejova písnička, slavnostně ukončuji svou paraglidingovou kariéru. Všichni mi ale říkají, že se pletu, že se mi bude stýskat. Že se prý určitě přihlásím do kurzu a koupím padák.
A já se obávám, že na těch řečech něco bude. Po létání se mi stýská už teď.
VELKOU REPORTÁŽ Z PARAGLIDINGOVÉHO MISTROVSTVÍ ČTĚTE VE ČTVRTEČNÍM MAGAZÍNU DNES.
