Jsme opravdu otroky vlastních ptáků? Proč zkoušíme pořád dokola něco, co připomíná pojídání kabanosu ve vykachlíkovaný místnosti s linem a špatnou ventilací, ve který by normálně uvažující tvor nestrávil dýl než minutu? Každej ví, jakej je to vopruz, slyšel o tom od kamaráda nebo to aspoň viděl v televizi a bylo by naivní myslet si, že stejnou dívku, kterou vidíte v luxusním pornofilmu, pořídíte za svých devětsetpadesát korun.
Nicméně prostituce kvete a nekvetla by, kdyby se o ni zajímali jen úchylové, ztracenci jako já a Robert Rosenberg se ženou. Mít penis je stejný prokletí, jako vlastnit zemědělský družstvo. A k tomu ještě ty legendy o prostituci.
Stojím v šíleným lijáku v odstavným pruhu dálnice Shaghaj Ningbo a prohlížím si bouchnutou pneumatiku našeho Buicka. Rána se ozvala po přejetí jednoho z mnoha tisíců hupů, které se na silnici nachází. Jsou rozmístěny po půl kilometru, jako kdyby někdo pod asfalt zastrčil potrubí.
Řidiče to neodrazuje, přeskakovat je v rychlosti stodvaceti kilometrů. Pokaždé vevnitř nadskočím jako naprcaný kačer a narazím hlavou do tapicírungu na stropě. Až se ozvala ta rána. Číňan nechápe, jak se to mohlo stát. Prozradil bych mu to, ale on by mi nevěřil. Pokuřuju, abych neutralizoval výfukové plyny projíždějících přeplněných kamionů. Schovávat už se nemusím. Jsem durch. Navrhuju vyměnit kolo. Řidič mě začne odhánět od vozu jako kvočna od mladých, protože má pocit, že kdybych mu vyměnil pneumatiku, vozidlo by po deseti minutách zřejmě vybouchlo a jemu by zbyly jenom oči pro pláč.
Absolvoval už asi jedenáct telefonních hovorů a pořád mě po očku sleduje, jestli se nepřibližuju k vozidlu. Kašlu na to, nechávám události v rukou božích a sedám si na ochrannou bariéru vedle cedule Shaoxing 30 km. Co já tady vlastně dělám. Je to přesně to místo, kde když jedete autem, říkáte si: "Tady bych nechtěl zastavit ani za miliardu dolarů." Tak tady sedim. A hulim. A čekám.
Kdyby mi někdo řekl, že po zkušenosti s dívkou z Číny ještě do něčeho takovýho půjdu, byl bych mu zabubnoval na hlavu jako na tympán. Blbost! Nesmysl! Jenže já mám na divný dny vždycky štěstí. Oblohu bičujou proudy vody a světla aut se odrážejí v tmavým asfaltu. Zima jako v Číně. Díky tomu, že se v restauraci netopilo, plazím se ulicema zkřehlej jako Amundsen a nadávám. Tohle je pekelnej den. Nejřív to kolo a teď taková dálka domů. Baterka v Ipodu došla a Fall, fall, fall od Razorlight utichla uprostřed vybrnkávačky.
Do haly hotelu Nan Yuan Inn mě uvede portýr, který se mi snaží aspoň na cestu k výtahu vnutit deštník. Odfrkávám mokrý vlasy z čela. Na pokoji zapnu topení na maximum a dřepnu do křesla, abych se trochu vzpamatoval. Dneska jsem nachodil nejmíň dvacet kilometrů. Jeden z mála dní, kdy by se hodila dobrovolná masáž. Ta je v Číně opravdovou lahůdkou a někdy máte skoro pocit, že to pomáhá. Že bych si nechal vybubnovat bolest z chodidel?
Představa pálivého zázvorového zábalu mě láká. Volám recepci a ptám se, jestli je v masážním salonku volno. Prý za mnou někdo za chvíli přijde. V poklidu si vyhrnuju nohavice a masíruju si klouby, jak jsem to okoukal u mýho dědy.
Ve dveřích se objeví Číňanka. "Masadž!" Vykřikuje. Je o dvě hlavy menší než já. "Jo, masadž, masadž." Přikyvuju a pouštím ji dovnitř. Jdu si sednout do křesla a čekám, než si umeje ruce. Voda teče nějak dlouho. Asi je fakt pečlivá, brumlám si pro sebe, pokuřuju a sleduju v televizi nějakou hromadnou čínskou estrádu. "Masadž," ozve se od veří a když zvednu hlavu, stojí tam ta holka nahatá, s klínem tak chlupatým, že to vypadá, jako by se jí tam zasek Rumcajs, a s kondomem v ruce. S vyhrnutýma nohavicema si připadám tak trochu jako debil.
"Počkat, já chci masáž...fůtmasadž..chápeš? Nohy." Ukazuju si na ně a připadám si bezradně. Číňanka kroutí hlavou "Nou fůtumasadž." A zamává kondomem. "Masadž!" Bože. Proč já. Já chci to, co zažil Hawkey Pearce. Ta holka v masážním salonu nachodila dvacet mil a přitom mu neslezla ze zad. Sakra. Zrovna dneska, když jsem tak utahanej. Ještě jednou ukazuju na nohy. Zavrtí vesele hlavou a ukáže mi na rozkrok. "Masadž." A pak že za to můžu já.
Každá ženská, vy feministky nic neříkejte, vás nepočítám, by chtěla bejt pro rodinu jako Lucie Bílá, romantická jako Rosamunda Pilcherová a v posteli zlobivá bezejmenná děvka. Děvka v tom dobrým slova smyslu. Proč? Protože se jim líbí, když je občas plesknete přes zadnici, až se nad váma probudí soused. Protože mají rády, když ji trochu přimáčknete a historky o přidušení před orgasmem kolujou hospodama jako fotky nahatý Kobzanový internetem. Moc pěknou ji má. A není to děvka. Zvláštní.
Holky si prostě taky chtějí užít pořádnej odvaz. Chtěj bejt trochu děvky. Chtěj vás trochu přidrzle svádět. Zapomenout na tu každodenní zástěru a bejt někdo trochu jinej. Někdo, koho by chlap měl chtít. Je to vcelku přirozená potřeba a kdo by chtěl mít doma chlapa, kterej by vám to dělal jemně jako chleba s medem. Přisládlej sex je k ničemu a zbyde po něm jenom kyselá pachuť.
Správný holky to ví. Chtěj bejt trochu čubky. Chtějí pořádnej odvaz v sexu a ta stylizace do prodejný holky jim přijde nejbližší. Je to něco jako hra. Hra, která nám chlapům pomůže s věrností a holkám s uvolněním od reality. Jenže to není třeba. Prostitutky totiž tyhle věci dávno nedělají. Zajímalo by mě, jestli vůbec někdy dělaly.
Celý článek si přečtete na blogu Rudy Havlíka tady.
